Vydání: 2011/18 Jan Pavel II., 27.4.2011, Autor: Aleš Palán

František X. Halas byl prvním novodobým československým velvyslancem u Svatého stolce. V této pozici pak až do roku 1999 zastupoval i Českou republiku. S Františkem X. Halasem – emeritním profesorem CMTF UP v Olomouci, historikem, publicistou a synem básníka Františka Halase – hovoříme nejen o bezpečnostních opatřeních ve Vatikánu, ale také o osobnosti Jana Pavla II.

V podstatě celá devadesátá léta jste působil jako velvyslanec u Svatého stolce. Změnila se v průběhu té doby v souvislosti s papežovou ochranou bezpečnostní opatření?

K zásadní změně určitě došlo po atentátu v květnu 1981, potom byl systém už asi zaběhlý. S touto věcí se ostatně žádný stát diplomatovi, který je u něho akreditován, nesvěřuje. Tak zbývá jen to, co jsem mohl vypozorovat. Všiml jsem si, že papeže i cestou k oltáři u sv. Petra doprovázejí vedle čestné stráže, jíž jsou švýcarští gardisté v pestrých uniformách, také muži v černém „nápadní svou nenápadností“. Ale dozvěděl jsem se o nich jen to, že nejde jen o „gorily“ a že jeden z nich je papežův osobní lékař. I ten ho ostatně chránil před nebezpečím…

Jsou i sám velvyslanec a jeho doprovod podrobováni prohlídce, když se s papežem osobně setkávají?

To ne! Velvyslancovým „průkazem“ je předepsaný oblek, později i to, že ho ve Vatikánu už znají. Ale přece se může stát leccos. Když jsem v roce 1994 doprovázel k Janu Pavlovi II. Václava Havla, nesl pan prezident papeži darem plastiku Olbrama Zoubka s názvem Jákob a Tamar. Toho, kdo něco ví o Bibli, tento titul okamžitě zarazí – k Tamar patří Juda, a ne Jákob. Omyl? Pan prezident ani nikdo z doprovodu nevěděl. Až když jsem se dotelefonoval k autorovi díla, mistr Zoubek mi sdělil, že inspirací mu nebyl text Písma, ale román Thomase Manna Josef a jeho bratři. Sdělil jsem výsledek dotazu Václavu Havlovi a on mě pověřil, abych sám papeži vysvětlil, jak se věci mají. Když audience dospěla do očekávaného bodu, pokynul mi pan prezident, abych přistoupil (stál jsem vzadu), ale jakmile jsem vykročil, hned mě pod pažemi pevně stiskli dva muži. Jakmile zjistili, že jednám podle programu, pustili mě (bez omluvy) a pak už profesůrek kázal dvěma hlavám států, o čemž svědčí i fotografie v mé knize Fenomén Vatikán. Tedy opatrnost nejvyšší! Leč při téže návštěvě se stalo, že bodyguard našeho pana prezidenta, který byl spolu s delegací v papežově knihovně po celou dobu audience, se později chlubil, že ho tam nechali jít ozbrojeného. Nevšimli si toho! Pokusím se z toho vyvodit morální poučení: kdyby papeže nechránila ještě také nějaká vyšší moc (jak se stalo právě onoho 13. května 1981), veškerá opatření by byla málo platná. O té vyšší moci ovšem diplomat ani historik nemůže vůbec nic vypovědět. Věřící v ni sice smí věřit, ale jakých ona užívá prostředků, to se stejně popřípadě dozví až v patření tváří v tvář.

Automobil s neprůstřelným sklem, ostřelovači na střechách, pohyb lidí usměrněný do vymezených sektorů – tak vypadají bezpečnostní opatření při návštěvách Svatého otce v zahraničí. Není to přece jen trochu přehnané? A není škoda, že se tak prakticky ztrácí možnost osobního kontaktu mezi papežem a věřícími?

Na to bych odpověděl, že každý koná své stavovské povinnosti. Bezpečnostní služba klade překážky osobním kontaktům, protože by mohly představovat nebezpečí, a papež tyto překážky, jak může, obchází a ruší, protože on o kontakt s věřícími stojí. A také zřejmě věří v tu vyšší moc, ale zároveň ví, že by nebylo fér uvádět své strážce přílišnou neposlušností vůči jejich pokynům do zoufalství.

S Janem Pavlem II. jste se jistě setkal mnohokrát. Měl jste možnost poznat ho blíž i jako člověka? Překvapil vás někdy třeba tím, že by „vystoupil“ z protokolárních nařízení?

S papežovým vztahem k protokolu to bylo trochu podobné jako s jeho poměrem vůči bezpečnostním opatřením. Věděl, že se obojímu musí v zásadě podřídit, ale tvrdost pravidel, jak jen mohl, „změkčoval“. Když měl někoho rád, uměl to ukázat; když třeba po audienci vyprovázel Václava Havla přes několik sálů, znalci protokolu kroutili hlavou a říkali: „On s ním snad půjde až na dvůr.“ Ale Jan Pavel II. se především ke všem lidem, s nimiž se setkal, choval vždy nanejvýš lidsky. I mně zůstalo na přijetí u něho mnoho hřejivých vzpomínek.

Hovoří se o tom, že vztah Jana Pavla II. k Česku byl velmi vřelý. Je to skutečnost, nebo si to spíš přejeme?

Mám za to, že to není pouhé přání. Když odečteme vše, co náleželo na vrub zdvořilosti, diplomacii a otcovské laskavosti, bylo v projevech Jana Pavla II. na adresu mé vlasti přece jen tolik srdečnosti, že naši zem asi opravdu rád měl. A ptám-li se proč, pak bych odpověděl, že snad z téhož důvodu, z jakého matka věnuje více péče svému chorému dítěti než potomkům zdravým.

Co pro vás osobně znamená proces jeho blahořečení?

Celkem ne víc, než co už jsem dávno pokládal za jasnou skutečnost. Modlit se k němu mi církev ani předtím nezakazovala. Slavnostní prohlášení skutečností, byť nad slunce jasných, má ovšem též své velké oprávnění.