Papež vítězný

Vydání: 2005/15 Úmrtí papeže Jana Pavla II., 6.4.2005, Autor: Vlk Miloslav

Jan Pavel II.

Pramen

 

Sklání se lesní zátoka

v rytmu horských potoků...

Pokud chceš nalézt pramen,

musíš jít vzhůru, proti proudu.

Prodírej se, hledej, nevzdávej se,

víš, že někde tu být musí –

Kde jsi, prameni?... Kde jsi, prameni!?

Ticho...

Bystřino, lesní bystřino,

odkryj mi tajemství

svého počátku!

(Ticho – proč mlčíš?

Jak pečlivě jsi skryla tajemství svého počátku.)

Dovol mi svlažit rty

v pramenité vodě,

pocítit svěžest,

životodárnou svěžest.

Ze sbírky Římský triptych (Karmelitánské nakl. 2003)

 * * *

Postava Jana Pavla II. „vyrostla“ v událostech těchto dnů, v jeho umírání před očima církve, ano, celého světa, do obrovských rozměrů. V lidském životě je běžné, že až se ztrátou někoho drahého si uvědomujeme, čím pro nás byl a co pro nás znamenal.  Zakoušeli jsme to na umírání a smrti Jana Pavla II., které se v posledních odehrávalo před naším zrakem.

Teprve postupem doby bude možné dostatečně popsat a po částech zhodnotit jeho velký život a úžasné dílo, které pro církev na konci 2. a na začátku 3. tisíciletí vykonal, a dědictví, které nám pro budoucnost zanechal. „Popsat“ – to by bylo asi jen to vnější na celé věci. Je nutné sestoupit do hloubek jeho života a najít kořeny všeho toho velkého, co vykonal.

Papežovo umírání sjednotilo doslova celý svět okolo jeho úmrtního lože. Takovouto skutečnost v naší době lze nazvat opravdovým zázrakem čili mimořádným působením Ducha Svatého v papežovi: komunistická Čína projevila starost, zda má papež opravdu tu nejlepší lékařskou péči, dalajlama se modlí za tohoto muže pokoje, jeruzalémský bývalý vrchní rabín D. Meir vyslovuje uznání. Státníci se zúčastňovali veřejných modliteb a bohoslužeb za sílu a pomoc pro papeže v jeho umírání. Viděl jsem žurnalisty pohnuté těmito událostmi... Papežovo pokojné umírání s vědomím, že odchází ke svému vzkříšenému Pánu - to je jeho poslední velké kázání světu... Tyto skutečnosti zřetelně mluví o tom, že v papežově životě byl účinně přítomný Bůh, kterého tolik miloval; že i v dnešní církvi je přítomný Ježíš zmrtvýchvstalý – jak slíbil. Tyto události jsou zřetelným poselstvím, že svět není tak daleko od Boha, aby nebyl schopen zachytit ze silného „zdroje“ - jakým papežův život bezesporu byl - aspoň podvědomě přítomnost a působení Boží v našem světě. Je to poselství, že církev není tak „bezmocná“, jak by se někdy mohlo zdát...

BYL BOŽÍM DAREM PRO SOUČASNOU CÍRKEVPapežův velký život je evangelizací, je konkrétní zvěstí, že láska Boží vtělená v člověku i dnes dělá zázraky... Láska Boží v člověku – to je tajemství tohoto velkého života... Kdykoli jsem Jana Pavla II. pozoroval při nejrůznějších situacích, viděl jsem ho znovu a znovu ponořeného do rozhovoru s Bohem, s růžencem v ruce... Když v roce 1997 jako poutník svatovojtěšský navštívil Prahu, vstoupil jsem s ním do katedrály, do kaple Nejsvětější svátosti. Všichni u hlavního oltáře čekali (měli jsme trochu zpoždění) - ale papež se pohroužil do modlitby před svatostánkem. Televize několik minut zabírala tento moment. Byla to úžasně silná chvíle, která vypovídala o tom, že papež právě jedná na „nejvyšší úrovni“. Byl to důkaz hluboké lásky vyvěrající z veliké víry papeže v jeho Pána. Jeho láska se samozřejmě „vtělovala“ do lásky k lidem: k dětem, k mladým, k nemocným a trpícím, k lidem v nouzi, k pronásledovaným - i k lidem jinak smýšlejícím, jinak věřícím... Tato otevřená náruč papeže zlidšťovala, nejvíce ho každému přibližovala a získávala mu přízeň „mas“.

Jeho postoj - to nebyla laciná popularita, za kterou byl ochoten zaplatit čímkoliv. Jeho láska k Bohu nebyla sentimentalismem, ale znamenala věrnost zásadám evangelia a učení jeho Mistra. Tento postoj věrnosti nikdy neopouštěl. Zvláště mládež - třeba podvědomě - oceňovala tento styl a šla za svým papežem... Evangelizoval nejen v dokumentech plných hluboké moudrosti, ale vlastním životem! Tuto cestu dovršil svou nemocí a zvláště umíráním... Ve chvíli jeho smrti stojí celý svět na špičkách nohou a vzhlíží k němu s úctou...

Takového papeže církev potřebovala v kritických desetiletích konce minulého a začátku tohoto tisíciletí... Papeže-světce, sportovce, básníka, umělce, herce, filozofa – velkého člověka. Takovýto dar Bůh dal současné církvi! On ji miluje... A to tvoří základ naší naděje i pro novou volbu hlavy církve a pro její příští období...

Snímek ČTK

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay