Osud vyhnání

Vydání: 2004/10 O česko-německém smíření, 6.9.2004, Autor: Lenka Svobodová

KŘESŤANÉ V PROCESU ČESKO-NĚMECKÉHO USMÍŘENÍ
"Velikým utrpením jsi nás, Bože, postihl za naše hříchy. Ale vše, co jsi nám učinil, učinil jsi po spravedlivém soudu. Nám nepřísluší ptát se na hříchy jiných, musíme se vyznat z vlastní viny,... myšlenky na pomstu a odplatu ať nezískají moc v našich srdcích," zaznělo v modlitbě při zakládání sudetoněmeckého katolického spolku Ackermann- Gemeinde v lednu 1946. P. Anton Otte, katolický kněz a rodák z Vidnavy na Jesenicku, působí v pražské pobočce této organizace s krátkou přestávkou od roku 1991.


Vidíte nějaký posun v problematice sudetských Němců od roku 1989?
Ano. Především, že dnes o sobě navzájem mnohem více víme. To sice samo o sobě ještě nemusí nic měnit, ale je to předpoklad toho, abychom si lépe rozuměli. Například, že sudetské Němce moc trápí Benešovy dekrety, to se teď na české straně ví. A že Čechy dodnes trápí nacistické plány totálně vymýtit český národ, to sudetští Němci dříve také tak nevnímali. Navázalo se mnoho vzájemných kontaktů, partnerství a přátelství, nedávno byla v Praze otevřena sudetoněmecká informační kancelář.

Jak v této věci pokročily církve?
Představitelé jak německých, tak českých církví se od počátku upřímně snažili o smíření. Máme řadu společných prohlášení. Předseda České biskupské konference arcibiskup Jan Graubner sloužil mši svatou na sudetoněmeckém dnu a není českého biskupa, který by nebyl na nějakém regionálním setkání sudetských Němců. Němečtí biskupové se účastní českých oslav. Pokud jde o jednotlivé křesťany, najdeme na obou stranách směsici jak těch velkorysých, kteří opravdu hrdinsky překousli svoji ukřivděnost a vzájemně si pomáhají, tak těch, kteří hodně vytrpěli a nejsou toto schopni překročit. Pro ně musíme mít pochopení a musíme se za ně modlit.

Postihlo vyhnání i vaši rodinu?
Divokého odsunu jsme byli uchráněni. Můj otec byl v té době vězněný, proto jsme při organizovaném odsunu využili možnosti požádat o odklad, dokud rodina nebude kompletní. Na podzim 1946 odjel poslední transport a na jaře se mělo s odsunem pokračovat, ale pak už západní mocnosti žádné transporty nepřijímaly, takže jsme patřili k asi půl milionu sudetských Němců, kteří v Československu zůstali.

Jak se vám v té době ve Vidnavě žilo?
Začátek byl dost drsný. Náš dům byl zkonfiskován a všichni, sedm dětí i s maminkou, jsme se nastěhovali do jednopokojového bytu s kuchyňkou. Až když se němečtí sousedé vystěhovali, tak nám přidělili další místnosti. Dospělí Němci nosili pásku na rukávech s černým N. My, děti, jsme si ji doma potají půjčovaly, když jsme si hrály na dospělé. Zpočátku jsme na veřejnosti nesměli mluvit německy, i když ve Vidnavě se to příliš nesledovalo. Německé veřejné bohoslužby byly bezprostředně po válce zakázány, což se nás dotýkalo, protože jsme ještě neuměli česky. Ovšem kvůli svému němectví, až na to, že jsme do osmačtyřicátého roku nesměli do školy, si skutečnou perzekuci nepamatuji.

Proč děti z německých rodin nechodily po válce do školy?
To se netýkalo všech Němců, ale některým prostě nebyla školní docházka dovolena. Všechny německé děti musely být přijaty do školy až v osmačtyřicátem roce. Mně se pak podařilo dostat na jedenáctiletku v Jeseníku, ale z náboženských důvodů jsem nedostal doporučení na vysokou školu. Takže jsem budoval socialismus a pracoval v Krnově v textilní továrně jako vážič barev. Dokonce jsem dostal doporučení závodního výboru ROH k přijetí do litoměřického semináře s odůvodněním, že jako kněz budu dobře sloužit socialismu, ale nepomohlo to.

Proto jste z Československa odešel?
Ano. V roce 1960 odešla legálně celá naše rodina do Německa. Jen nejstarší sestra, která tu byla provdána za Čecha, zůstala. Bohosloví jsem studoval v Königsteinu nedaleko Frankfurtu, kde v šestačtyřicátém roce zřídili němečtí biskupové seminář pro bohoslovce z východních zemí. Po vysvěcení jsem působil jako kněz v bamberské diecézi.

Jak jste se dostal k Ackermann-Gemeinde?
Přes Königstein. Vlastně to bylo mé první setkání se sudetskými Němci v Německu. Když jsme odcházeli z Československa, tak jsme měli pod vlivem komunistické propagandy dvě obavy: z nezaměstnanosti a ze sudetských Němců. Ti měli být v revanšistických spolcích cvičeni ve zbrani na vpád do Československa. V lágru nám zástupci z pracovního úřadu ihned nabídli několik míst. A hned na to jsem potkal lidi z okruhu Ackermann-Gemeinde, kterým byl jakýkoli revanšismus cizí. Naopak byli rádi, že si zase mohou pohovořit česky. Prostě mě vtáhli do svého společenství. A když potřebovali v Bamberku duchovního, vyhověl jsem; nakonec jsem se stal duchovním rádcem pro celé Německo.

Do jaké míry byli v 60. letech sudetští Němci integrováni do německého prostředí?
Ty nejhorší problémy už byly vyřešeny. Tři a půl milionu Němců vyhnaných ze středoevropských a východních zemí přišlo do zničeného Německa, kde byl hlad a bída. Byli tu cizí, byli vetřelci, "Flüchtlinge". Takže nebyli přijati radostně. Navíc Bavoři, Švábové nebo Hessenci, to jsou velmi svérázné německé kmeny, a když se mluvilo v nářečí, tak si s nimi Němci z východu ani pořádně nerozuměli. Přesto se integrace vysídlenců podařila docela rychle. Byla to od Němců veliká věc, jak ji zvládli. Své tradice si sudetští Němci zachovali, a to je také důvod, proč se dál scházejí. A ovlivnily i samotné Německo. Někde například neznali Schubertovu mši, kterou zpívají vyhnaní, a neznali mletý mák.

Jak se sudetští Němci zapojili do poválečného procesu denacifikace?
Denacifikace v Německu probíhala v prvních letech po válce velice striktně. Různá byla nejen míra zapojení v nacistické mašinérii, ale také vědomí viny. Velká část z těch, co se angažovali v nacistickém hnutí, si to zdůvodnila tím, že byli za první republiky českou většinou diskriminováni a že se přiklonili k Hitlerovi jen kvůli tomu, aby se dostali z této nadvlády. Společný osud vyhnání pak spojil nejrůznější politické proudy i sudetoněmeckém landsmanšaftu.

Co tedy podle vás chtějí sudetští Němci dnes?
Já si myslím, že největší část sudetských Němců je natolik integrovaná do německého společenství, že nechce opravdu nic. Ta se o svůj starý domov už vůbec nezajímá a nelze očekávat, že by ze svého nadbytku přispěla, aby se tu třeba opravil kostel. Říká se, že na sudetoněmeckých dnech se schází necelých sto tisíc lidí, reálná čísla jsou ale určitě o hodně menší. Organizace, které se snaží o pozitivní vztah k Čechům, včetně Ackermann-Gemeinde, z velké části spojuje snaha, aby došlo k oficiálnímu jednání mezi zástupci sudetských Němců a českou politickou reprezentací. Nemyslím, že by chtěli, aby jednání vedl pan prezident nebo předseda vlády, ale přece jen někdo s pověřením vládních stran. Je třeba společně hovořit o tom, co sudetští Němci považují za křivdu, a zjistit, zda je možná nějaká náprava. V Ackermann-Gemeinde preferujeme symbolická gesta. Patřili jsme k těm, kdo navrhovali symbolické materiální odškodnění obzvláště poškozených sudetských Němců, a sice z Fondu budoucnosti. Tím bychom řekli: "Ano, stala se ti křivda, která se ale odškodnit nedá."

Je zajímavé, že Ackermann-Gemeinde bývá z německé strany kritizována za přílišnou vstřícnost k Čechům, a naopak z té české býváte podezíráni ze skrytých úmyslů...
To je úděl zprostředkovatelů, ti jsou biti z obou stran.

Co vám tedy dnes tuto "roli zprostředkovatele" nejvíce ztěžuje?
Možná to, že jsme si moc blízcí. Víte, smíření je dlouhodobý proces. Nemůžeme říci, že vůbec nejsme usmířeni, ale ani to, že brzy nebude co vylepšovat. Když si vybavím, co všechno jsme si vzájemně způsobili, tak jsem s dnešním stavem docela spokojen. Ale jako křesťany nás nesmí žádná neutěšená situace nechat na pokoji. Tady nejde jen o česko-německé vztahy. Vždyť celý náš křesťanský život je charakterizován snahou o smíření. Syn Boží se stal člověkem, smířil člověka s Bohem a člověka s člověkem.

Poslední předvolební kampaň v Česku však jasně ukázala, že rozdmýchat v českém národě nepřátelskou náladu vůči Němcům je snazší, než by se čekalo. Čím myslíte, že to je?
Nevím, pro mě je to také otázka. Myslím, že ty podstatné problémy jsou na obou stranách stejné. Především tu zůstává hluboká ukřivděnost, která působí dál i přes generace.

O Ackermann-Gemeinde se říká, že je jediným sudetoněmeckým spolkem, který žádný majetek zpět nepožaduje. Ostatní vznášejí, i když mnohdy ne otevřeně, požadavek minimálně na půdu, která zůstala v držení státu.
V pozadí stojí přesvědčení, že konfiskace majetku sudetských Němců byla bezprávím. A bezpráví musí být napraveno. Majetek, který vlastní český stát, by bylo jednoduché vrátit. Česká strana se odvolává na mezinárodní dohody o poválečném uspořádání, které tuto konfiskaci umožnily. Diferencovaný postoj nejen Ackermann-Gemeinde, ale i Seliger-Gemeinde a Adalbert-Stifter-Verein vychází z toho, že bezpráví způsobená válkou a poválečnými událostmi se nedá napravit, aniž by hrozilo další bezpráví. Proto se zasazujeme o symbolická řešení, a pro křesťana může zřeknutí se být obětí, kterou přináší jako příspěvek k novému mírovému soužití.

Jak ovlivňuje postoje Ackermann-Gemeinde její křesťansko-sociální pozadí?
Křesťanské zásady jsou pro nás určující. Ackermann-Gemeinde vznikla jako svépomocná organizace s cílem zvládnout osud vyhnání. Podle toho jsme si vybrali také jméno: Ackermann, oráč z Čech. Tento středověký hrdina nakonec přijímá od Boha osud, kterému nerozumí. A snaží se ho utvářet. Ani pro křesťany nebylo jednoduché přijmout osud vyhnání, přijmout jej od Boha. Ty babičky a děti prostě nerozuměly tomu, proč se to všechno stalo: proč právě my... A proto jsme od začátku uplatňovali zásadu, že zvládnutí osudu křesťanským způsobem znamená také odpuštění a smíření. Tak je to napsáno v zakládajících dokumentech a v první společné modlitbě Ackermann-Gemeinde. Odtud vycházejí naše další prohlášení a hesla: mír, Evropa, sousedství. To vše má co dělat s královstvím Božím, o němž sníme a o jehož reálnosti chceme svědčit.

Snímek Snímek z výstavy Zmizelé Sudety

Cesta z vysoké Pece na Havraní vrch, zvaná Fuchswinkel (Liščí kout), v Krušných horách. Záběr na stejné místo v rozmezí několika desetiletí. Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay