Odvaha identifikovat se na veřejnosti s Kristem

Vydání: 2009/24 Boží Tělo, 11.6.2009, Autor: Jiří Macháně

V čem spočívá smysl oslav svátku Těla a Krve Páně v ulicích měst či v přírodě – zkrátka pod širým nebem? Nejen o tom jsme hovořili s olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem.

Čím jsou pro dnešního křesťana přínosem procesí Božího Těla?

Odpovědi nacházím už v diskusích, které jsme vedli, když jsme před léty znovu zaváděli vnější oslavu Eucharistie nejen v Olomouci, ale i v diecézi. Nejčastější problém byl v odvaze identifikovat se na veřejnosti s Kristem a s církví. U starší generace to souvisí s dědictvím komunismu, který nás zahnal do kostelů, u mladších lidí s nejnovějším trendem evropské společnosti, jež se bojí vnějších náboženských projevů a naivně si myslí, že se tak zbaví případných náboženských konfliktů. Někdy to dokonce vypadá, jako kdyby právo na veřejné projevy mělo pouze náboženství ateistů, které navíc ještě neobjevilo žádný ekumenismus nebo mezináboženský dialog. I dnes přeci platí Kristovo slovo: Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi. Bez odvahy hlásit se ke Kristu před světem není možné být dobrým křesťanem. Tu odvahu potřebujeme, když máme jít proti proudu a jednat podle evangelia, když se máme stavět proti zlu, budovat Boží království ve světě, nejen v srdci, když se máme angažovat pro zákony neodporující evangeliu. Účast na liturgickém průvodu středem města je rozhodně příležitostí k tréninku potřebné křesťanské odvahy.

Vzpomenete na některou z těchto oslav – ať už z dětství nebo z dob vašeho kněžského či biskupského působení?

Moje kněžské působení bylo v době komunismu. Tehdy to nebylo možné. Mívali jsme jen adoraci v kostele a pak jsme šli do dveří kostela požehnat celému městu. Dnes je vyjití do města s Eucharistií vyznáním živé víry v Kristovu přítomnost. Kdybych si nebyl jistý jeho přítomností, blamoval bych se před veřejností vzdáváním pocty kousku chleba. Jdeme městem před zraky světa, abychom vydali svědectví, že On je Bohem i dnes, že je blízko i dnešnímu člověku a že je zde pro člověka. Takové vnější gesto však zavazuje k tomu, abychom našli cestu k jasnému svědectví i ve všedních dnech a v každém prostředí, protože On je s námi všude a je naším Bohem vždycky. Musím počítat i s tím, že lidé, kteří mě vidí hlásit se ke Kristu při slavnosti, mají právo na mně vidět v každé situaci, jak jedná Kristův stoupenec.

Z řad lidu Božího se často ozývají hlasy, které tento svátek odsouvají do časů dávno minulých jako ne příliš vhodnou demonstraci. Co si o tom myslíte?

Především, náš průvod nemusí vypadat jako ze středověku. Může být docela moderní. Na nás záleží, jestli půjde městem hlouček starců či ztroskotanců, nebo zástup lidí všech generací. Nejsem ochoten uznávat právo na veřejné demonstrace jen rozvracečům společnosti a propagátorům nesnášenlivosti, násilí či nemravnosti, které doprovází policie. Budou-li mlčet svědkové Pravdy a hlasatelé dobré zvěsti, bude obraz světa zkreslený, nepravdivý a ošklivý. I o daru víry platí, že nám byl dán k tomu, abychom mohli být užiteční pro druhé. Nemáme právo mlčet. A mluvit se může nejen slovy.

Účastníte se průvodu v centru Olomouce. Rozumí tomu obyvatelé hanácké metropole? Může to oslovit?

Nepředpokládám, že tomu všichni rozumějí. Probudíme-li v nich však otázky, pozveme je na cestu hledání. Schováme-li se, nebudou se ani ptát. Město se hrdě hlásí ke sloupu Nejsvětější Trojice u radnice, jenž je památkou Unesco. U tohoto sloupu máme na cestě z kostela svatého Mořice do kostela svatého Michala jediný oltář, u něhož se modlíme právě za město a jeho představitele. V ten večer nejsou bohoslužby v žádném jiném kostele, takže je nás pěkný zástup. Když se to rozkřiklo, přijíždějí lidé i z okolí, a dokonce i ze zahraničí.

Patří uctívání zpřítomnělého Krista vůbec do ulic měst? Výše zmíněné kritické hlasy zdůrazňují spíše kontemplaci v tichém kostele před svatostánkem…

Přijede-li do města americký prezident nebo papež, jdou do ulic zástupy. Proč bychom neměli doprovodit naším městem živého Krista? Záleží na tom, jestli věříme v jeho přítomnost pod způsobou chleba tak, jak věříme, že ten vítaný host je skutečný prezident či papež. V tichu kontemplace náš vztah ke Kristu roste a sílí. Ta je základem. My však nemáme právo nechávat si pro sebe, co jsme dostali, jak jsem už řekl. Co je vám šeptáno do ucha, hlásejte se střech, žádá Ježíš. Co nám dal v kontemplaci, máme nést do světa. Na to bychom ovšem měli pamatovat po každé mši svaté, když vycházíme z chrámu a neseme v sobě Krista, kterého jsme přijali ve svatém přijímání.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay