Odsedět si to v kostele nestačí

Vydání: 2018/9 Jak prožívají půst naši sousedé?, 27.2.2018, Autor: Zdeněk Jančařík

V úvahách na stránkách KT se většinou věnujeme spíš tomu, jak víru nalézat a jak ji rozvíjet, než abychom rozebírali fenomén ztráty víry či jejího vyhoření. Přesto i tento rozměr vztahu k Bohu je součástí procesu, kterému říkáme konverze nebo obrácení.


Církev dnes potřebuje nové svědky – lidi, kteří svá slova garantují svým vlastním životem a vším, co konají. Ilustrační snímek Aleš Masner


Nejsem sociolog, a proto neznám „tvrdá“ data o konverzích, ani nemám informace o počtech katechumenů a nově pokřtěných v posledních letech v jednotlivých diecézích. Mohu pouze naznačit svůj pohled na věc z optiky konvertity, který prošel cestu od nalezení víry v Boha a Krista přes fázi prvotního nadšení, které vedlo k rozhodnutí ke kněžství a řeholnímu životu, až po jisté zevšednění Božích věcí a k znovunalezení toho podstatného.

Zastavme se nejprve u „obrácených“. Jedním z podstatných rysů mnoha konvertitů těsně před pádem bývalého režimu v roce 1989 bylo propojení víry s nadějí vkládanou do podzemní církve, tedy té její části, která v utajení dřímala pod povrchem a měla v sobě mimořádnou přitažlivost.

Zklamaný konvertita

Bytové semináře, bující samizdat, knihy z římské Křesťanské akademie, setkání s lidmi, kteří za svou víru ručili léty věznění a šikany ze strany režimu – to byla církev, kterou jsem na začátku těsně po konverzi poznal. Církev, která však brzy ztratila svou sílu a apelativnost, protože se rozředila v administrativě nově zakládaných institucí a v pluralitě nově nabyté svobody.

A jakoby symbolicky krátce po listopadovém převratu odešli i dva největší protagonisté „naší víry“ – kardinál Tomášek a Josef Zvěřina. Zbyli tu často dobří úředníci, ale málo charismatiků. Církev navíc vypadala docela jinak, když podzemí vylezlo do „nadzemí“. Ukázalo se, že ne všechno, co se třpytilo, bylo zlato.

Už v litoměřickém semináři se těsně před rokem 1989 v tamějším duchovním tavicím tyglíku sešlo ledacos: fůra konvertitů, věčně se usmívajících a vždy optimistických, řada poctivých budoucích farářů a kaplanů, kteří si prošli vírou od ministrantské píky, nadějní intelektuálové, rovněž mnoho rebelů. A taky všudypřítomná „skupina odchod“, tedy ti, kteří v prostředí církevní poslušnosti a předpisů neměli šanci, protože byli příliš jiní, klopotně hledající sami sebe a své místo na světě.

Bylo by určitě zajímavé popsat jednotlivé osudy kněží, kteří byli svěceni těsně po revoluci. Kolik se jich záhy oženilo, kolik jich narazilo na své představené, kolik jich bylo velice brzy zklamaných z církevních poměrů v terénu! Někdy považuji za zázrak, že někteří mimořádně nadaní jedinci vytrvali jako kněží nebo řeholníci, přestože si museli v nových poměrech projít často naprosto nečekanými situacemi a museli ustát řadu zklamání a pokušení.

Aby jim to tam „padalo“

Znám řadu konvertitů, kteří prošli obrovským nadšením z objevení Krista a církve, ale hned první náraz na nového, méně vstřícného faráře nebo hodnostáře je buď úplně vyhnal z církve, nebo alespoň z kněžství či aktivit v křesťanském společenství. Někteří zahořkli, jiní odešli do jiných církví nebo se časem vrátili s vědomím, že život jde dál a skutečnost nelze předělat rebelstvím.

Jiným typem obrácení ale byly, a zvláště v nové době jsou kvazikonverze, tedy konverze z důvodu, který je vlastně nepatřičný a motivačně pomýlený. Jako kaplan jsem takových konverzí zažil celou řadu. Přišel například tatínek se svým třináctiletým synem, že hraje tenis a bylo by dobře ho pokřtít, aby „mu to tam padalo“. Typičtější jsou konverze kvůli manželství, tedy když katolická strana (nejlépe manžel – Ital nebo Slovák) tlačí na nevěstu nebo ženicha, aby byli pokřtěni, protože bez křtu nemůže být svatba. Často je to tak, že ona nebohá nevěsta nebo ženich všechno odsouhlasí a odkývají, dva roky „se nechají“ připravovat na křest, pak to všechno podstoupí a po svatbě se v kostele už nikdy neukážou. Takových případů je v dnešní kultem konzumu poznamenané době mnohem víc než dřív, protože dříve bylo chození do kostela spojeno s nebezpečím. Zato dnes je to v některých krajích spojeno s jistou sociální příslušností a statusem.

Církev potřebuje nové svědky

V poslední době mám dojem, že se zcela proměnilo paradigma „nalézání a ztráty víry“. Víra a příslušnost k církvi jsou dnes mnohem méně propojeny s tím, co církev učí a co předkládá katechismus. Mnoho lidí to vlastně vůbec nezajímá. Většina věřících dnes oceňuje autentičnost a transparentnost představitelů víry, tedy kněží, řeholníků a biskupů. Možná to není úplně na škodu v tom smyslu, že církev potřebuje nové svědky – lidi, kteří svá slova garantují svým vlastním životem a vším, co konají.

Ale co když bude trpět výrazným úbytkem kněží? Církev už asi nikdy nebude pokorné stádce se silnými pastýři, jak si ji představovali hierarchové v devatenáctém století – církev budoucnosti musí být s lidmi a pro lidi dnešního světa a dnešní doby.

Klérus i laici by měli na tomto poli svědectví vlastně splynout, víra jednotlivců nesmí být v budoucnu závislá na silném nebo slabém kněžstvu. Západní církev bude časem možná bez kněží a bude mít jen pár svědků autentické víry. Ale ani to možná nemusí stačit, pokud se nezmění konzumní mentalita mnoha věřících vzhledem k nemateriálním hodnotám a dobrům. Autentickou víru už nebude možné jen pasivně přijímat nebo si ji „odsedět“ při nedělních bohoslužbách.

P. ZDENĚK JANČAŘÍK SDB


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 50 11. – 17. prosince 2018

Nuncius začal svou misi

Ve čtvrtek předal své pověřovací listiny prezidentu Zemanovi a hned další den se vydal mezi novináře i ze světských médií. Minulý pátek tak nový papežský velvyslanec,…

celý článek


Alžírští mučedníci propojili světy víry

Na devatenáct nových blahoslavených z pěti různých národů se může církev obracet od 8. prosince. V tento den papežský legát kardinál Becciu beatifikoval v severoalžírském…

celý článek


Je to, co vlastníme, vážně „naše“?

Jsme v pokušení zesvětšťovat advent i Vánoce a trávit je konzumně. Na druhou stranu vidíme bídu i v naší zemi – pracující za minimální mzdu nebo oběti exekucí. „Nerodí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay