O čem vypovídají křesťanská pohřebiště?

Vydání: 2008/9 Umírání dříve a dnes, 26.2.2008, Autor: Václav Štaud

„Zkoumání lidských ostatků a pohřebního ritu je důležité nejen z hlediska poznání zemřelých, tedy jejich věku, pohlaví, podoby nebo způsobu smrti, ale přibližuje i život celé společnosti v daném čase a místě. Odhalujeme tak její způsoby myšlení, víru a náboženské představy, ekonomiku, u jedinců také postavení v rodině či širší komunitě.“ Tak představuje svůj obor archeolog a kulturní antropolog Josef Unger, profesor na Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

O prvních křesťanech víme, že na rozdíl od většiny Římanů své mrtvé nespalovali, ale ukládali do katakomb...

To nebyla velká výjimka, i pohanští Římané se od 2. století po Kristu vraceli od žárovišť k pohřbům nespálených těl.
Katakomby většinou nebyly místem úkrytů pronásledovaných, jak se někdy mylně udává. Důvodem jejich budování byl nedostatek místa a vysoké ceny půdy v Římě i dalších městech – to přimělo křesťany, kteří chtěli být pohřbeni pospolu, budovat podzemní štoly. Výklenky s hroby měly i několik poschodí nad sebou. Nejznámější jsou katakomby sv. Kalista, kde je v desetikilometrovém systému chodeb 170 tisíc hrobů. Dobou největšího rozšíření katakomb ale bylo 3. a 4. století, kdy už křesťané měli svobodu.

Proč se vlastně hroby křesťanů přestěhovaly na povrch?
Pohřebiště, zvláště po Konstantinově ediktu v roce 313, se začala stávat poutními místy. Lidé uctívali především hroby mučedníků, výroční slavnosti jejich hrdinné smrti bývaly spojené i s hostinami, což v katakombách nebylo reálné. Proto se pohřbívání od 4. století přesunulo na hřbitovy kolem kostelů. Katakomby pak byly postupně zapomenuty, lidé je znovu objevili až koncem 15. století.

Které nejstarší křesťanské památky tohoto typu bychom nalezli u nás?
Například pod pravěkou mohylou na kopci Žuráň nedaleko Brna, v místě, odkud řídil Napoleon v roce 1805 známou bitvu, byly v letech 1948 až 1950 objeveny ostatky nějaké významné ženy, datované zatím do první poloviny 6. věku. Hrob byl sice dříve vyloupen, ale vedle koster několika koní se dochovala i řada zlomků nádob, kování a především část slonovinové schránky – pyxidy. Kromě kříže nese vyobrazení sv. Pavla a sv. archanděla Michaela. Dále byly nalezeny slonovinové destičky obkládající dřevěnou skříňku. Do takových skříněk se ukládaly relikvie.

Staří Slované přešli od žárového ke kostrovému pohřebnímu ritu pod vlivem křesťanství?
Jen částečně. Velmoži začali pohřbívat nespálená těla již na přelomu 8. a 9. stol. Křesťané pohřeb těla vyžadovali, aby mohlo celé očekávat vzkříšení při druhém Kristově příchodu. Ale nebyla to jednorázová záležitost, christianizace byla i u nás procesem postupným. Vlastní akt křtu ještě u většiny obyvatel neznamenal, že křesťanské hodnoty okamžitě prostoupily celý jejich život. Některá pohřebiště dokládají ještě na konci 9. století praktikování birituality, tedy obou druhů pohřbů. Ta na našem území byla už od neolitu (mladší doby kamenné) a od 18. století se vlivem sekularizace zase vrátila.

Proč je většina velkomoravských hrobů orientována západ-východ?
Mrtví byli pokládáni nohama k východu, aby byli čelem ke Spasiteli, o němž se všeobecně předpokládalo, že znovu přijde právě od východu. Tento způsob pohřbívání (spolu se situováním kostelů) platil u nás až do tridentského koncilu v 16. století. Barokní doba už mohla přizpůsobovat chrámy i hřbitovy místní situaci.

Epidemie nebo války patrně pohřební ritus měnily...
Ano, tato zvláštní pohřebiště lze rozeznat už od 9. století. Prostí lidé a obyčejní vojáci končili v hromadných hrobech, zatímco urození, bohatí nebo důstojníci dostávali, pokud to bylo možné, samostatná místa.
Zvláštní předpisy platily také pro pohřbívání sebevrahů, kteří se nesměli dostat do „posvěcené“ země. Nejdříve byla tato pravidla velmi přísná, ale s počátkem 17. století začala církev praktikovat mírnější, diferencovaný přístup s ohledem na možná duševní onemocnění.

Jak je to s výbavou hrobů?
Právě ta hovoří o mnohém. Nacházíme zbraně, šperky, nádobí. A také mince, které lidé jako určitý pozůstatek pohanství nepřestali svým mrtvým dávat do rakví ani ve 20. století. Největší výskyt mincí je z 11. století, většina ovšem nese nějaké křesťanské znamení. Plnily tedy funkci pozdějších růženců a medailek, které se u nás lavinovitě rozšířily od 18. století.
Pohřební výbava i vlastní rakev hovoří o sociálním postavení mrtvého. Prostí lidé byli pohřbíváni bez rakve do 15. století a pak opět za Josefa II. Jeho reforma s univerzální „vysypávací“ truhlou však lidi pobouřila, po smrti císaře se rychle vrátili k rakvím. I když různě drahým.

Jak řešili lidé pohřby v zimě, kdy byla pod množstvím sněhu zamrzlá zem?
Především v zapadlých vesnicích Šumavy praktikovali až do počátku 20. století bavorský zvyk, že zemřelý ležel až do jara na vyzdobeném takzvaném umrlčím prkně, které později na hřbitově sloužilo jako pomník. V márnicích se tak někdy sešlo i několik zemřelých a nebylo divu, že se lidé těmto místům zdaleka vyhýbali. Trošku to souvisí i s pohanskými zvyky a pověrami. Některé z nich u nás přetrvaly velmi dlouho – například vampirismus, různé druhy duchaření a spiritismus. Většinou za nimi byl strach z mrtvých či obavy z pomsty za nějaký zlý čin vůči zemřelému nebo jeho rodině.

Na který výzkum vzpomínáte nejraději?
Cenil jsem si vždy práce přinášející ucelený výsledek. Bez ohledu na množství nalezených vzácností. Důležité byly poznatky o životě co nejširší komunity lidí. Ty se dařily získat například při výzkumech zaniklých hradů, tvrzišť, kostelů, pohřebišť a vesnic.
K mým nejradostnějším a zároveň nejobtížnějším pracím patřil výzkum brněnské katedrály v 90. letech minulého století. Prokázali jsme podobu původního románského kostela z doby kolem roku 1200, nalezli vzácnou kryptu a současně vyvrátili pověsti o dávném hradě a starších křesťanských památkách. Dnes vše nasvědčuje tomu, že původní brněnský hrad nebyl na Petrově ani na Špilberku, ale v údolí, na levém břehu řeky Svratky.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay