26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nikoliv rodiče, ale nevhodné časopisy, kamarádi a internet

2. 9. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/36 Sexuální výchova, 2.9.2010, Autor: Jiří Zajíc

„Důsledně trváme na tom, že sexuální poučování dětí patří především do rodiny.“ Kdopak rozumný by s tímhle stanoviskem na první pohled nesouhlasil? Ostatně – i kritizovaná publikace ministerstva školství „Sexuální výchova – vybraná témata“ tenhle princip několikrát uvádí. A přece je tu zásadní problém. Vězí v tom, že správné principy jsou skutečně správné jen tehdy, když působí v podmínkách, za nichž se opravdu mohou uplatnit.

To bylo mimochodem pro mě jedno z nejdůležitějších celoživotních poučení ze studia na matematicko-fyzikální fakultě: dřív, než začnete aplikovat jakékoliv tvrzení, musíte ověřit podmínky, za nichž to tvrzení platí – jinak si připravujete nemilou blamáž. Myslím, že něco podobného se přihodilo těm, kteří odmítají zodpovědnost školy za sexuální výchovu. Nemůžeme se tvářit, že se nás to netýká Kdybychom měli řešit pouze to, zda naše děti mají být do oblasti sexuálního života uváděny v rodině, nebo ve škole, odpověď by byla pochopitelně jednoznačná: v rodině. Jelikož je ale skutečnost taková, že naprostá většina našich dětí je do téhle citlivé a pro život zcela zásadní oblasti uváděna nikoliv rodiči nebo učiteli, ale svými vrstevníky a informacemi z časopisů typu Bravo či z internetu, stojíme před řešením úplně jiné úlohy. Ano, bylo by správné, aby děti do téhle oblasti uváděli rodiče, ale naprostá většina z nich toho z různých důvodů není schopná. Platí to už dlouho a není ani výhled, že by se to mělo v dohledné době změnit. A nepomůže nám naříkat nad tím, že je to hrozná škoda – jak pro děti, tak pro rodiče, kteří by tím nepochybně významně prohloubili vztah ke svým dětem a někdy i k sobě navzájem. Řešíme tedy úlohu, zda i nadále budeme podporovat to, aby pro naprostou většinu dětí byli zdrojem informací o sexuálním životě jejich spolužáci a kamarádi, stupidní časopisy pro náctileté, případně kdejaký internetový škvár. Předpokládám, že tohle si rozhodně protestující proti sexuální výchově ve škole také nepřejí. Samozřejmě: můžeme se – my katolíci – tvářit, že nás se to přece netýká. Naše děti jsou od těchto vlivů dostatečně „odstíněné“. Jenomže ani tohle ve většině případů neplatí. Když se například nedávno dělal průzkum, co čtou studenti církevních gymnázií, i tady suverénně vítězilo Bravo, Dívka či Bravo Girl! A skutečně jsou děti z katolických rodin mezi svými vrstevníky takovým bílými vránami či „mimoni“, že je jejich řeči o sexualitě spolehlivě míjejí?

NEJDE JEN O KATOLÍKY

Myslím, že zodpovědný katolický postoj především vyžaduje nezavírat oči před realitou – konkrétně před tím, že dobré uvedení dítěte do oblasti sexuálního života jeho vlastními rodiči je výjimka, naopak nevhodné uvedení dítěte kamarády a různými defektními zdroji je pravidlem. Dále přijímá svou zodpovědnost za společnost v celku – nejen za „katolické ghetto spasených“. Uznává proto i úlohu státu poskytnout také v této oblasti kvalitní formaci. A podporuje i další důvěryhodné a hodnotově orientované nabídky ze strany neziskových organizací s výchovným posláním – včetně institucí církevních. Tím samozřejmě není problém školního uvádění do sexuálního života zdaleka vyřešen. Předně jde o vytvoření podkladů, které by v maximální možné míře poskytovaly kvalitní informace a současně respektovaly světonázorovou pluralitu v naší společnosti. Z tohoto hlediska není nabízená publikace „Sexuální výchova – vybraná témata“ křesťanskému pojetí tak blízká jako první pokus vytvořený Antonínem Brzkem a Jiřím Mellanem počátkem 90. let (smetený paradoxně konzervativními katolíky, pro něž to bylo stále málo „pravověrné“). Odchylnost v pojetí antikoncepce (zejména vypuštění metod tzv. „přirozeného plánování“), homosexuality (prezentuje se tendenčně jako normalita) a genderu (upřednostňujícího osvojené role před vrozenými psychofyzickými danostmi) lze jednak dále diskutovat, jednak právě vhodnou rodinnou výchovou uvádět na pravou míru. Mnohem závažnější je několik skutečných výstřelků v kapitole s konkrétními návrhy programů. Tam jde o možné ohrožující zážitky pro děti nejen z křesťanského prostředí: vlamování se do jejich intimity a vystavování nebezpečí zesměšnění či viktimizace. Zde jsou tedy protesty na místě – a skutečně nechápu, že tyto evidentní pedagogické lapsusy ministerstvo školství propustilo. Dalším závažným praktickým problémem je absence učitelů, kteří by tuto výchovu dokázali opravdu kvalitně provádět. K tomu je totiž třeba celé řady kompetencí – osobnostních i pedagogických. Určitým řešením je zvaní zkušených a pro děti atraktivních lektorů. Vážnou komplikací je také veliká šíře psychosexuálního vývoje i v rámci jediného ročníku. V jedné třídě se tak sejdou děti prakticky „nedotčené“ i „protřelí“ návštěvníci pornografických stránek či dlouholetí čtenáři Brava. A konečně, handicapem je i samotné školní prostředí, které je častokrát zatížené strachem, formalismem, nudou či jinými nepříjemnými asociacemi. Inspiraci, jak tohle úspěšně překonávat, by mohly poskytnout zkušenosti z etické výchovy.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou