Nezabydlovat se v pohodlí tradic

Vydání: 2016/12 Tři roky s papežem Františkem, 15.3.2016, Autor: Martin Bedřich

Nejvyšší představený dominikánského řádu BRUNO CADORÉ (nar. 1954) je sympatický Francouz, původním povoláním lékař, dnes sídlící v Římě. Před několika dny navštívil i Českou republiku, aby poznal život místních řádových komunit.


„Naše kázání není jen jednosměrná komunikace, servis vysílaný profesionály směrem k obyčejným lidem,“ říká v rozhovoru magistr řádu dominikánů Bruno Cadoré OP. Snímek Norbert Schmidt

Před šesti lety jste byl zvolen magistrem řádu dominikánů. Jaká byla vaše cesta mezi bratry kazatele?

Musím přiznat, že než jsem se stal dominikánem, moc jsem toho o nich nevěděl. Na konci sedmdesátých let jsem jako mladý lékař pracoval ve Štrasburku, kde mě oslovila místní komunita bratří. Podobně jako jiní mladí lidé jsem si tehdy kladl základní životní otázky – jako lékař jsem byl dennodenně konfrontován se životem a smrtí. A právě toto společenství – jejich život z evangelia plný otevřenosti, svobody, radosti a modlitby – mi ukázalo cestu do řádu.

Řekl byste, že právě tohle by mělo patřit k typickým rysům dominikánské spirituality?

Ano, společný život bratří nebo sester patří k základům dominikánské tradice a k jejich způsobu hlásání evangelia. Odtud vyrůstá specifikum našeho kázání. Svatý Dominik v tom následoval Ježíšův příklad – obklopil se nevelkou skupinou učedníků, s nimiž sdílel společný život, a začal s nimi kázat. Nepotřeboval k tomu žádnou nadstavbu. Nepotřeboval řešit náboženský charakter svého života, protože ten už byl dán samotným posláním. Dnes jsme v pokušení rozlišovat obsah a formu života. Myslíme si, že na to, abychom mohli působit jako kazatelé, musíme projít náročnou přípravou, vyškolit se, projít mnoha testy. Ježíš takhle neuvažoval. Povolal své učedníky, žil s nimi a poslal je hlásat radostnou zvěst. Stejně tak to dělal i svatý Dominik. Kázání je první způsob formace, nic dalšího není třeba.

Nakolik ale realita odpovídá ideálu? Máte možnost to z titulu svého „úřadu“ vůbec nějak ovlivnit?

Samozřejmě, že ideální to není nikdy. Uvedu jeden prostý, nicméně dost výstižný příklad ze samotného centra řádu, z kláštera u baziliky sv. Sabiny v Římě, kde nyní bydlím. Z Francie jsem byl zvyklý, že se velký důraz kladl na společnou modlitbu liturgie hodin, na úroveň zpěvu, včetně toho, že tato modlitba je většinou otevřená i pro ostatní věřící. Překvapilo mě tedy, že se bratři v Římě liturgii hodin nemodlili v bazilice, ale uvnitř kláštera. Trvalo dva roky, než se mi to podařilo změnit. Prý by stejně přišlo jen pár lidí... Ale podle mě je pro dominikána důležité, aby si uvědomil, že i kdyby přišel jen jeden člověk, měl by mít možnost setkat se s evangeliem, které máme hlásat. A my nesmíme žádnou příležitost promarnit.

Tento rok slaví váš řád osm set let od svého vzniku, což je důvod k bilancování. V jaké formě se řád momentálně nachází, kde roste a kde naopak upadá?

Lidé, kteří mi kladou podobné otázky, chtějí slyšet čísla – kolik je kde bratří a sester, jak se počty mění, zda klesají či stoupají. Podle mě ale tyto počty nejsou podstatné. Jestli řád roste, je podle mě dáno něčím jiným. Řád roste tam, kde bratři a sestry spojují své osudy s osudy ostatních lidí. To je pro mě to hlavní. A proto vidím růst i tam, kde je nás třeba jen hrstka. Například v Indii máme komunitu, která není nijak veliká, ale kázání se skutečně spojuje s osudy těch nejchudších a nejubožejších. Podobné je to třeba i na Ukrajině. Máme tam sice také jedno krásné studijní centrum, ale vedle něj i malou komunitu ve velmi chudé oblasti, kde se bratři věnují dětem. Tam náš řád opravdu vzkvétá. Nebo i na Madagaskaru, kde dokonce nejsou ani žádní bratři, jen pár sester. Pouze jednou se tam na chvíli zastavili a kázali dva dominikáni a během roku se tam vytvořila skupina třiceti laických bratří – mladých lidí.

V čem je podle vás kázání dominikánů specifické, vždyť totéž by mohli dělat třeba jezuité nebo františkáni?

Podle mě nemohli. Specifikum našeho kázání spočívá totiž v tom, že sami bratři by se měli nechávat kázáním proměňovat. Slovo, které hlásají, se k nim vrací skrze ty, k nimž směřuje, a mělo by je stále znovu obracet. Kázání není jen jednosměrná komunikace, servis vysílaný profesionály směrem k „obyčejným lidem“, ale je to proces, z něhož se ve skutečnosti stále rodí celá církev. To byla důležitá Dominikova intuice, že církev musí růst skrze kázání. Církev se stává tím, čím opravdu má být, teprve kázáním – ne kvůli své struktuře, starobylosti nebo reputaci. Ale tím, že se setkává s lidmi, mluví s nimi, studuje s nimi, vykládá s nimi slovo Boží a naslouchá jim.

Studium je ostatně také jedno z výrazných dominikánských charismat.

Ano, ale nemůže být samoúčelné. Člověk má trojí schopnost: vztahu, citu a poznání – a to vše musí dát do služeb svého povolání. Dominikán by měl být schopen bratrského života, modlitby a také studia. V tom je obsažena Dominikova idea bratří, kteří žijí dohromady, spolu se modlí a studují. V dějinách řádu vidíme množství skvělých intelektuálů (přestože já to slovo nemám rád), kteří ale vždy vedli i bohatý bratrský a duchovní život. Vzpomínám si třeba na Louise-Jacquese Bataillona, špičkového intelektuála, editora díla Tomáše Akvinského, který celý život věnoval každý týden určitý čas postiženým dětem. Pro něj to byla cesta, jak ukázat, že intelektuální schopnosti musí být chráněny před sebou samými, a to srdcem.

Jaký vidíte hlavní problém působení vašeho řádu v dnešní době?

Pomohu si příběhem z evangelia. Zoufalí učedníci cestou do Emauz potkají Pána. Ten s nimi hovoří, pak s nimi zajde do hostince a povečeří s nimi. Když jim pak zmizí, co udělají? Seberou se a jdou zpátky do Jeruzaléma, aby o té radostné novině vydali svědectví ostatním. Náš problém ale spočívá v tom, že zůstáváme s Ježíšem zabydleni v tom hostinci – zabráni do hovoru. Děláme zdánlivě bohulibé věci, ale chybí nám odvaha zvednout se a vyjít do ulic. Někdo nanejvýš čas od času vstane, jde ke dveřím a křikne ven: „Má o to taky někdo zájem?“ Ale to nestačí! Nemůžeme se zabydlovat v pohodlí našich tradic, musíme vyjít ven mezi lidi.

MARTIN BEDŘICH
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 35 23. – 29. srpna 2016

Olympijský kaplan: byla to velká škola

Olympijské hry v brazilském Riu de Janeiru právě skončily. Přinesly tři týdny zápolení nejlepších sportovců planety. V roli kaplana české výpravy se jich zúčastnil…

celý článek


Co podnikáme s navráceným majetkem?

Plzeňský biskup TOMÁŠ HOLUB v rámci České biskupské konference koordinuje Ekonomicko-právní sekci. Zodpovídá tak i za nakládání s navráceným majetkem a finanční hospodaření…

celý článek


Mladí lidé pomáhají v pohraničí

Prostoupení slov work (anglicky pracovat) a worship (chválení, uctívání) v názvu shrnuje smysl celé akce a cíl každého účastníka: chválit Pána prací, konkrétním skutkem,…

celý článek


Farní zájezd z jiné galaxie? Čína

Karvinský farář Przemysław A. Traczyk se vydal i s farníky na výlet do Číny. Návštěva poutního mariánského místa Še-Šan se však ukázala jako velmi stresová záležitost,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay