Neselhala demokracie, nýbrž politikové

Vydání: 2008/8 Únor 1948, 19.2.2008, Autor: Aleš Palán

Místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) nemá k událostem února 1948 co říci pouze z pozice aktivního politika. Petr Pithart se nad šedesát let starým varováním může zamýšlet i jako politolog, historik a vysokoškolský pedagog.

V předvečer druhé světové války se diskutovalo o tom, zda není demokracie jako systém správy státu příliš slabá na to, aby obstála proti diktatuře. Nebyl také únor 1948 potvrzením této teze? Šlo o systémové selhání, nebo slabost demokratické politické reprezentace?

Před válkou selhávaly nikoli evropské demokracie, ale jednotlivé politické garnitury. Nezapomínejme, že v Británii nebyl jen Chamberlain, ale i Churchill. U nás byla ovšem skepse k parlamentní demokracii (ve skutečnosti k politickým stranám, k „partajnictví“, jak se tehdy říkalo) obzvláště silná. Ty skutečně selhaly – ve dnech Mnichova politické strany ani nesvolaly parlament a všechno nechaly na bedrech prezidenta Beneše. Únor 1948 byl tak nastartován dávno před tím, než k němu došlo: v politických programech všech odbojových skupin, od krajní pravice po krajní levici, se ukazuje, že se nikdo nechtěl vrátit k politickému systému první republiky. Hlasy odbojářů měly svoji váhu. Národní fronta byla v myslích politicky uvažujících lidí připravena dávno před tím, než byla v Košicích vyhlášena. A Národní fronta, to byl šikmý svah k únoru 1948.

Způsob, jakým se bolševici v únoru 1948 chopili moci, bývá někdy označován za puč. Souhlasil byste s touto tezí?
Když se řekne, že to byl puč, jakoby byli všichni demokraté z obliga. Ve skutečnosti komunistům půdu k únoru do nemalé míry připravili, a to nejen proto, že neměli ani spočítáno, jaký bude ústavní důsledek jejich demise. Hlavně proto, že souhlasili už před koncem války s vyloučením opozice na údajně národním principu: k volbám nepřipustili politické strany, které před válkou volila téměř třetina voličů. Odůvodňovali to tím, že někteří politici těchto stran šli snad příliš vstříc Henleinovi. O některých to platí, o mase členů určitě ne. Politikové se bláhově domnívali, že voliči nepovolených stran budou volit právě je. Už volby v roce 1946 však ukázaly, že se zcela přepočítali. V únoru se už mnoho dělat nedalo. Jistěže komunisté použili také účinných hrozeb: pochody ozbrojených milicionářů (i když s puškami bez nábojů – příslušníci SNB v Nerudově ulici však nabité samopaly měli), přepadávání stranických sekretariátů nekomunistických stran a podobně. Ale tím se jen jistili: výsledek byl bohužel dán předem. Nepřipravená demise nekomunistických ministrů jen a jen nahrála komunistům, takže ti pak mohli tvrdit, že se dostali k moci ústavní cestou. Bohužel měli velký kus pravdy. Lidovci tehdy také měli důvod ke zpytování svědomí: vyloučením paní Koželuhové ze strany otupili své protikomunistické ostří a podpořili ve skutečnosti antipolitické „národní“ hledisko. Přesto nakonec oni vzdorovali nejvíce ze všech. Bylo ale pozdě.

Církev vedla proti nastupující totalitě jakýsi ústupový boj. Ani přístup razantního arcibiskupa Berana, ani postoj ke kompromisům z počátku více nakloněného biskupa Trochty, ale nemohl na dopadu celé věci nic změnit.
Církev dělala, co mohla. Obstála určitě lépe než partaje, včetně lidovců. Obávám se, že se pořád více mluví o kolaborantech než o statečných kněžích a biskupech. Církev musí myslet na desetiletí a staletí a nelze ji soudit jako politickou stranu.

Západní demokracie dnes razí tezi „s teroristy se nevyjednává“. U nás se říká „s komunisty se nemluví“. Česká prvorepubliková reprezentace zase moc „nemluvila“ ani s demokratickými politiky sudetskoněmeckými. Nebylo správné s nastupujícími bolševiky taky vůbec nemluvit?
S teroristy se skutečně nevyjednává. Mělo by se však mluvit dávno předem s těmi, ze kterých by se jednou „teroristi“ (zde myšleno „odpůrci demokracie“) mohli stát. Komunismus je svým způsobem důsledkem zanedbání sociální otázky.

Je únor 1948 dávno zavátou minulostí, nebo dosud mluví i k dnešku? Jistě ho můžeme brát jako varování, lze se z něj i poučit?
Únor k nám mluví dodnes. Jen se nechat oslovit otázkami, které se ptají na světovou hospodářskou krizi, na selhání západní demokracie při nadbíhání Hitlerovi, na český nacionalismus…! Pokud budeme únor jen démonizovat jako puč, proti kterému nebylo předem obrany, jako mocenský zvrat, na kterém nemají demokraté svůj podíl, pracujeme k jeho další obdobě.



Vítězný únor? Rozhodně ano
Pro Jaroslava Smejkala z Řečice byl únor roku 1948 skutečně vítězný. Ne ovšem proto, že by přijal za svou terminologii komunistického aparátu, která „vítězství pracujícího lidu“ takto označovala. Dne 10. února 1948 se totiž Jaroslav Smejkal ženil. „Vítězný únor to tak pro mě osobně rozhodně byl,“ říká dnes. V té době mu bylo osmadvacet let.
„Začátek února byl teplý a suchý. Později se ochladilo, sněžilo, ale nebyl třeskutý mráz,“ vybavuje si J. Smejkal. Únorové události prožívali novomanželé pod dojmem nového prožitku – zařizovali si svou jedinou místnost, kde vařili, spali a kde pan Jaroslav také provozoval svou živnost – byl pánským krejčím. Do pokoje tak za ním chodili i zákazníci.
O tom, co se děje v Praze, se lidé na venkově dozvídali zejména z rozhlasu. Mnohdy to ani nijak osudově neprožívali, všechny změny k horšímu měly teprve přijít a na venkov navíc dorazily s určitým zpožděním. „Poslouchali jsme přenos z nějaké demonstrace, kde se jednalo o znárodňování. Řečník lidem oznámil, že se budou znárodňovat podniky nad padesát zaměstnanců. A lidi začali skandovat: Dvacet, dvacet! Přáli si, aby byly znárodněny i menší podniky. Dodnes si vybavuju, jak křičeli,“ vzpomíná Jaroslav Smejkal. V Řečici se první znárodnění týkalo největšího statkáře, který koupil a užíval i zdejší zámek. V té době u něj ještě pracovali váleční zajatci – Němci a Maďaři – kteří tu dělali náhradou za deputátníky, jež si ve velkém odcházeli do pohraničí zabírat prázdné baráky.
Mnoho lidí na venkově ještě v únoru 1948 věřilo komunistickým slibům, že ekonomika země bude stavět na drobných živnostnících a každý bezzemek dostane své políčko. „Dlouho si je ale neužili,“ uzavírá trpce Jaroslav Smejkal.
(pal)
Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay