Neomezovat lásku k Bohu na „povinné minimum“

Vydání: 2006/9 Jak bojovat proti rutině v duchovním životě?, 27.2.2006, Autor: Kateřina Beščecová

„Duchovní člověk nebývá nápadný výstředním zevnějškem či vystupováním,“ říká Robert Falkenauer

Vyčítáte si někdy, že jste prožili nedělní mši bezmyšlenkovitě nebo že se nedostanete ke zpovědi tak často, jak byste chtěli? Pokaždé se zpovídáte z téhož, aniž s tím něco dokážete udělat? Máte pocit, že v dnešní hektické době už vám nějak nezbývá čas na Boha? Jak bojovat proti náboženské rutině a povzbuzovat k duchovnímu životu, na to jsme se ptali P. RNDr. Roberta Falkenauera, plzeňského biskupského vikáře pro školství, vzdělávání a styky se zahraničím.

 

O Česku se často hovoří jako o ateistické zemi - nakolik jsou podle vás Češi otevření pro duchovno?

Skromná účast lidí na životě církve, malý vliv křesťanů ve společnosti atd. bývají obvykle interpretovány jako známky českého ateismu. To ale není přesné, protože mnohem spíše vypovídají o české nedůslednosti a nechuti k (náboženským) institucím. Myslím, že přinejmenším dnešní mladí Češi jsou podobní svým zahraničním vrstevníkům: hledají pro svůj život něco velkého a krásného a tuší, že by to mělo být „duchovní“. Vzpomínám si, jak se výrazně zvýšila návštěvnost jedné mé volitelné přednášky, když jsem změnil její název tak, aby obsahoval slovo „spirituální“. Otázka je, zda my křesťané dovedeme duchovní hodnoty nabídnout ostatním, popř. jak to vypadá s naším vlastním duchovním životem.

Co to vlastně znamená žít duchovně a jak se takový duchovní člověk pozná?

Absolutně neduchovní člověk je nemyslitelný: to by nebyl člověk, ale živočich. Ne všichni si však stejně zřetelně uvědomujeme, že v Bohu „žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17,28). Ne každý člověk se stejně vědomě a intenzivně snaží tuto objektivní skutečnost subjektivně přijmout a aktivně rozvíjet jako základní hodnotu vlastního života. Čím plněji se mu to daří, tím duchovněji žije.

Duchovní člověk nebývá na první pohled nápadný výstředním zevnějškem či vystupováním. Naopak spíše upoutá skromností, bezkonfliktností, živým zájmem o lidi a svět kolem sebe a často i kultivovaným smyslem pro humor. Bývá vyrovnaný, netrpí komplexem méněcennosti ani jeho dvojčetem, velikášstvím. V jeho společnosti se cítíme příjemně a obvykle shledáme, že je přemýšlivý a vzdělaný.

Jednou týdně do kostela, čtyřikrát ročně ke zpovědi, tu a tam dobrý skutek s pocitem, že mám zas na čas klid - stačí to?

Pokud to člověk dělá s dobrým úmyslem a poctivě, pak to – dík nesmírnému Božímu milosrdenství – ke spáse stačí. To říkám s jistou úlevou hříšníka, vědomého si své vlastní nedostatečnosti. Zároveň to ale říkám nerad, protože mezi Bohem a člověkem jde přece o lásku, kterou nelze omezit na „povinné minimum“! To by neodpovídalo Božím plánům s námi a nemohlo by to uspokojit naše tužby. Představte si manželství, které by se omezilo na vzájemný smír a věcnou „konzumaci“ týkající se společného stolu a lože, ale každý z partnerů by si jinak žil svým vlastním životem. Bylo by to dobré manželství? Já myslím, že ne, i když právnicky by to asi prošlo. Láska je osobní vztah, communio, sdílení života - to není nikdy „vykonané“. Pokud láska neroste, umírá.

Čím by se měl křesťan řídit, aby nesklouzával ke stereotypu?

Především trochu oddémonizujme to slovo „stereotyp“. V mnoha ohledech je jistá míra pravidelnosti či „instituce“ žádoucí, zvláště v liturgii. Představte si, že by kněz sloužil farní mši, kdy ho zrovna napadne, že by měla pokaždé jiný průběh a vyznání víry by se upravovalo podle momentálních okolností. To by asi nešlo, že? Jakési  „minimum stereotypu“ je tedy nezbytné. Vy ale zřejmě máte na mysli tu situaci z předchozí otázky, kdy se křesťan omezí pouze na povrchní vykonávání „povinného minima“. Na to existuje jednoduchý recept – prostě se na ně neomezit. Myslím, že nejdůležitější je v tomto ohledu hluboká osobní modlitba. Je velkým darem Božím, ale ze strany člověka zpravidla vyžaduje nasazení vůle a rozumu (také darů Božích!). V praxi to znamená, že si na modlitbu musíme udělat především čas a podmínky. Ježíš chodíval sám na opuštěné místo, aby se modlil, a nám radí totéž. A pak se musíme soustředit. To je velmi těžké a často se nám to nedaří, ale někdy – zřídka – bývá naše úsilí odměněno prožitkem Boží přítomnosti. Pán přichází a proměňuje naši opuštěnost, úzkost, slabosti a ponížení ve světlo, důvěru, sílu, radost... Je to tak silné a krásné, že to neumím popsat. Z takového setkání se vracíme to každodenní reality zcela proměněni. To nemůže zevšednět.

Někdy tíhneme k rutině i ve zpovědnici. Např. znám člověka, který má na papírku napsané hříchy a vždycky jednou za rok, když jde ke zpovědi, ho jen vytáhne, opráší a přečte. Co byste takovým lidem radil?

Aby co nejpoctivěji zkoumali, jaký Bůh se za takovým papírkem skrývá. Je to tajuplný, mocný a svatý Hospodin, který nás chce zadarmo osvobodit a očistit, abychom mohli být s ním – nebo obchodní partner, se kterým je občas třeba dát do pořádku účty?

Někdy vídáme v kostelích lidi s hluboce skloněnou hlavou, jak hodiny klečí, s očima pevně zavřenýma. Svými výraznými projevy víry se tak nápadně odlišují od ostatních, že mě napadá otázka, co se asi uvnitř nich odehrává?

Souvislost mezi vnitřním stavem a vnějším chováním je podmíněna kulturně a zčásti i osobnostně a bývá také různá v různých společenstvích. U mě osobně vyvolávají takové neobvyklé projevy spíše rozpaky. Nemohu vyloučit, že jsou autentické, ale přesto se mi při nich vybavují Ježíšova slova o pokrytcích, kteří se modlí, aby byli lidem na očích (Mt 6,5), a jeho výzva „nebuďte jako oni“. Kdo ví? Chovali se tak i někteří světci...

Takoví lidé působí velmi zbožným dojmem - měli bychom usilovat, abychom také takoví byli?

Máme usilovat, abychom zbožní byli, nikoli abychom zbožným dojmem působili. Jsme schopni nějaký čas klamat své okolí a někdy i sami sebe, ale nemůžeme oklamat Pána.

Slyšela jsem o jednom velmi zbožném muži, otci šesti dětí, který často trávil hodiny v kostele, v pátek nikdy nepozřel maso, nikdy nevynechal nedělní mši a neustále otevřeně prezentoval svou víru. Jednoho dne ale zničehonic opustil rodinu, začal žít s jinou ženou a přestal chodit do kostela - jak se to mohlo stát?

S tak málo informacemi mohu jen hádat. Ale určitě to nebylo „zničehonic“, nýbrž to dlouho zrálo. Možná chyběla právě hluboká modlitba, která je zdrojem osobní integrity. Ten člověk žil ve dvou rovinách: na jedné plnil to, co považoval za svou povinnost, na druhé se odehrával – nebo spíše neodehrával – intimní život jeho skutečných tužeb, nereflektovaných, neprožitých s Pánem a neočištěných jeho mocí. Takové napětí nelze stupňovat donekonečna, a jednoho dne to prostě prasklo. Poklad máme v hliněných nádobách.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay