Přihlásit se
Archivní článek
Nemůžu se s tebou bavit!
3. 11. 2015
|Tisk
|
Sdílet:
Hra na vitězstvi diskusi zabiji. Hovořili jsme o tom s terapeutem a lektorem asertivity JANEM JILKEM.
Vydání: 2015/45 Medaili Za zásluhy dostal i biskup, 3.11.2015, Autor: Jiří Macháně
Vzájemná výměna názorů. Přičemž lidé diskutují, aby se domluvili. Diskusi jsem vždycky rozuměl jako prostoru k setkání. Ovšem stává se, že se její aktéři nepotkají. Nepřistupují k oponentovi jako k bližnímu s jiným názorem, ale jako k nepříteli. A to je veliká chyba diskuse.
S druhým člověkem nemusím vůbec souhlasit, nemusí se mi líbit, ale to neznamená, že je můj nepřítel. Také hned není nutné, abych jeho názory do hloubky zkoumal, snažil se něco vyargumentovat, přesvědčit ho. O to přece nejde.
Mnoho lidí pak chce v diskusi udělat z druhého hlupáka – porazit ho svou chytrostí, ukázat mu, že jsou nejlepší.
A stojí za ní potřeba vylepšit si obraz sebe samého. Děláme to čas od času všichni – tváříme se před druhými lepšími, chceme vzbudit dojem, že jsme ti chytří. Musíme to umět ukočírovat.
Nedávno mě jako režiséra ochotnického divadla rozčílila jedna herečka při zkoušce. Následnou diskusi jsem raději ukončil, abych neřekl něco, co by mrzelo mě nebo ji. A pak jsem jí za tři dny řekl: „Vyhrála jsi ty, ale je otázkou, jestli tvoje výhra pomohla našemu sblížení a spolupráci.“ Velmi záleží, zda a jaký cíl v diskusi sledujeme. Jestliže komunikaci, propojení, pak když hrajeme na vítězství, jednáme proti tomu.
Lidé si často při debatách – hlavně na internetu – říkají: v diskusi musím pokračovat, jak bych vypadal v očích toho druhého nebo těch druhých. Ale když mi něco nevyhovuje, necítím se v tom dobře, nemám žádnou povinnost setrvávat, abych obstál a uspokojil představu druhého o tom, co znamená být silný. Můžu říci: Jestli se mnou chceš takhle mluvit, nemůžu se s tebou bavit. Chci se s tebou domluvit! Trváš-li ovšem na tom, že jediná možná domluva je přijetí tvých názorů či splnění tvých představ, já kvůli tomu na světě nejsem.
Do sporu totiž jdeme vždy ostřeji a stupňuje se. Končí často agresí, kdy se obě strany dostanou do stadia urážek, pošklebků a manipulací. Napsal jsem knihu Svobodní v bolesti, kde představuji tzv. strategii mlčení. Co by se stalo, kdybychom v jistou chvíli řekli: nechci nic vědět, slyšet, nechci s tebou o ničem mluvit, nebudu to s tebou probírat a nic od tebe nechci?
Přestanu-li hrát hru na vítězství, můžu si uvědomit, že nejsem neschopný diskuse, jen nejsem ochoten všechno snést. Často si na mně oponent zkrátka jen hojí svůj mindrák!
Už jako dítě jsem zjistil, že nejvíc mě zasáhlo, když mi druzí řekli, že ode mě nic nechtějí. Že se mnou nechtějí mluvit! Ztratil jsem cenu! Nezajímám je? Přiznávám, že pro oponenta to není příjemné.
V terapii, kterou dělám, se spolu lidé učí hovořit a naslouchat si. Poslouchat, co druhý skutečně říká. Zkoumají pak, co tvrzení a sdělení dělají s nimi samotnými, uvědomují si své emoce. Na emoce máme všichni nárok, ale v diskusi vycházejme především z toho, co je opravdu řečeno, a ne z toho, co si myslíme, že ten druhý říká. Rozdíl mezi řečeným a slyšeným je velkým úskalím dialogu.
Když jsem začínal jako terapeut závislých, dala mi jedna kolegyně návod: „Jen poslouchám a nic si při tom nemyslím.“ Trošičku jsem to poupravil – když mi druhý něco říká, nechávám si v hlavě prázdno a nevytvářím si předpoklady, co tím vlastně myslí. Člověk se pak uchrání jak neporozumění, tak zjitřených emocí, které máme. Nemůžeme jim sice zabránit, ale nemusíme jim dát průchod. Lze je regulovat na únosnou míru, stejně jako se reguluje řeka. Postavíme jim hráze.
Rozeznat je a uvědomit si je. Někdy pomáhá snížit emoční hladinu jejich prosté pojmenování: „Mám vztek.“ Ale rozhodně to neznamená říkat druhým: „Uklidni se!“ Tím jen přiléváme olej do ohně.
Když odmítnu s někým souhlasit a nic od něj nechci, zákonitě se ho dotknu! Ale já nejsem odpovědný za to, co prožívá. Jsem naopak zodpovědný za své chování vůči němu: abych ho neurážel, nemanipuloval jím a podobně.
V konfliktech, jež zažíváme s druhými, hájíme své hranice a zájmy. Musíme do nich jít a trvat na svém, bránit své potřeby, co je důležité pro nás, co potřebujeme. Spor bývá naproti tomu o „pravdě“. Pravdou se často oháníme a vůči tomuto pojmu jsem velmi skeptický. Jako zbožný katolík věřím tomu, co říká Kristus: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Proto jakmile se začne do diskuse tahat slovo pravda, ptám se, jestli se bavíme o ní, nebo o našem nazírání faktů, našem prožívání. Spor je vždy přehršlí jednotlivých pravd, které do sebe v diskusi narážejí – a jeden druhého přesvědčujeme, že je známe líp.
Na to můžu říci: V pořádku, ty to tak vidíš, slyšíš, tak tomu rozumíš. Ale já s tebou tento názor nesdílím. Je totiž veliký rozdíl, jestli se bavíme o tom, co přikazuje Kristus a církev a co je představa těch druhých. A já nemám povinnost rozumět jejich představám a naplňovat je. Nemám také s nikým na světě smlouvu, že s ním budu mluvit o všem, co ho zajímá a odpovím mu na otázky.
Navíc čím méně jsou si tito lidé jisti sami sebou, tím více se dožadují dokonalosti a správných postupů. Nápady druhých – neodpovídají-li jejich zkušenosti a tomu, co autority zaštítily, považují na nepravost, blábol a nesmysl. Bavit se s nimi lze, dokonce jim porozumět. Ale co teď řeknu, se lidem nebude líbit: jenže jen za předpokladu, že na to máme chuť.
Je otázkou, oč mu jde. Zda se domluvit, vzájemně se vyslechnout, obohatit, pochopit, nebo mi chce ukázat, jak se mýlím a jak to ví líp než já. Tento typ diskutéra, dovolávajícího se pravdy, chce vlastně dominovat, proto se odvolává na autority. Uvedu příklad. Jeden takový imperativ například říká, že máme pomáhat bližním. Neurčuje však míru té pomoci – a o ní se pak většinou vede spor.
A jsme u té míry. Moje zkušenost praví, že Bůh nám dává nikoliv to, co chceme, ale co potřebujeme. Ani já pro druhé nedělám, co oni chtějí, ale o čem jsem přesvědčený, že potřebují. Něco jiného je pomoc zbitému člověku na ulici. Tam mám vedle křesťanské, samaritánské povinnosti i tu zákonnou. Když ode mě chce peníze žebrající opilec, nedám mu je, protože ho tak podporuji v pití.
