26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Neměl bych klid v duši

26. 10. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/44 Soužití generací, 26.10.2004, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Za to, co udělal, poletí do nebe tryskáčem,“ nechala se slyšet jedna z ateistek, když komentovala počínání pana Jaroslava. „To je u mě opravdový věřící,“ pokračovala žena dál ve svém hodnocení: „O své víře nemluví, ale žije ji.“ Je to tak – zvláště poslední Jaroslavovo závažné rozhodnutí vzbudilo údiv i obdiv lidí kolem něho. Ze dne na den se tento muž rozhodl zanechat umělecké kariéry, opustil své zaměstnání, jež bylo pro něj vším, a věnoval svůj veškerý čas nemocné mamince.

„Po tom, co jsem prožil, vím, že dávat někomu rady nejde. Každá taková situace je zcela specifická a nelze ji posuzovat po- dle nějakého jednotného měřítka. Pokud by někdo podobnou situaci řešil, doporučoval bych to, co se mi osvědčilo – přes všechny nesnáze se snažit, aby ten starý člověk měl pocit, že žije naprosto normálně. Že nikoho nezatěžuje, že jeho život má stále svůj smysl a svůj řád. Protože pak to tak opravdu bude,“ říká Jaroslav a dodává: „Ony v člověku stejně pořád hlodají pochybnosti, udělal-li vždycky všechno, co měl, a tak jak měl. I proto bych vzpomněl na krutě varovný citát od Josefa Heyduka: ,Nic není horšího než být dlužníky mrtvých!‘“

KLID DO DUŠE
Když nejprve nevyléčitelně onemocněl jeho otec, byl Jaroslav po 19 letech zaměstnání mimo Prahu nucen si hledat práci v hlavním městě, kam dříve dojížděl jen sporadicky. Krátce po otcově smrti onemocněla i jeho sestra, které se celá rodina snažila pomoci, a to včetně péče o její dvě dcery. Zanedlouho po její smrti začala přirozeně scházet věkem Jaroslavova maminka. Tehdy ještě většinu věcí docela statečně zvládala. „Přesto jsem už tenkrát začal postupně přebírat péči o domácnost, což se mi později vyplatilo,“ vzpomíná Jaroslav. Ve věku 85 let se totiž jeho maminka doslova přes noc stala bezmocnou na těle a svým způsobem i na duchu. „Takže jsem ze dne na den nechal všech aktivit, zůstal s ní doma a pečoval o ni,“ říká klidně Jaroslav. „Ptáte se, co mi to přineslo? Především klid do duše. Viděl jsem, že ona ví, že je doma a že má v každém okamžiku kolem sebe někoho blízkého, kdo jí ve všem pomůže. Samozřejmě bylo štěstí, že její psychické i fyzické oslabení bylo v přímé úměrnosti. Že byla už navždy upoutaná na lůžko, a přitom si svou nemohoucnost neuvědomovala. Doufám, že ji ani nenapadlo dělat si hlavu z toho, že snad něco ztrácím, když jsem s ní doma. Tudíž o tom ani nehovořila. A nejkrásnější odměnou pro mne bylo, když jsem viděl, jak je spokojená a jak jí ani nepřijde na mysl, že je něco v nepořádku.“

ŽÁDNÁ OBĚŤ
Přestože pečovat o maminku nebylo nikterak jednoduché, Jaroslava ani na vteřinu nenapadlo dát ji někam do ústavu. „Maminka měla odjakživa hrůzu z nemocnic, a hlavně: jsme rodina, která se snaží doktory moc neotravovat. A z tohoto světa odcházíme pokud možno doma. Doma umřel můj tatínek, moje sestra... Já mám vlastně taky děs ze zdravotnických zařízení,“ svěřuje se Jaroslav, který nepřipouští, že by to, co udělal pro svou matku, bylo obětí. Za výhodu pokládá, že v té době oslavil své 57. narozeniny, což je věk, v němž podle jeho mínění člověka už žádná závratná kariéra nečeká. „Pro práci, kterou jsem dělal, je klid v duši nezbytným předpokladem. A ten bych neměl, kdybych musel myslet na to, že je maminka někde ,odložená‘,“ vysvětluje. A tak společně žili na pražské Malé Straně. Jaroslav nevydělával, pobíral příspěvek na péči o blízkou osobu, který tenkrát činil kolem 3 500 Kč (nesmělo se k tomu nic přivydělat), a pak zde byla ještě maminčina penze. „Pravda, nebyla to závratná suma, ale když je člověk doma, není spotřeba tak velká, takže jsem byl téměř pyšný na to, že ,vyjdu‘ a že nám ostatní členové rodiny nemusejí vypomáhat.“

JAK DOBÍJET BATERKY
To, co tvrdil Jaroslav o výpomoci ekonomické, platilo i o pomoci vůbec. Jaroslav je dodnes hrdý na to, že nemusel ani sestru ani neteře zatěžovat starostmi o maminku, což by bylo podle něj chtě nechtě na úkor jejich zaměstnání a nových rodin. On takový problém neměl, neboť zůstal svobodný. Přesto – jak nezapomene dodat – je velice vděčný své sestře, že pravidelně alespoň jednou týdně přispěchala hned po práci pohlídat maminku, aby si mohl dovolit „vycházku“ a zajít za svými někdejšími kolegy. Zhruba jednou za čtvrt roku pak přišla na celý večer, a to si Jaroslav vyrazil někam za kulturou. „Byla to pro mne významná pomoc, která mně dala možnost ,dobít se‘. Stejně jako můj ,druhý život‘, který jsem žil, když přišla noc a maminka usnula.“ To si Jaroslav četl knihy, poslouchal hudbu a na videu si pouštěl televizní pořady, na které neměl čas se podívat přes den. Po psychické stránce pro něho bylo důležité i to, že neztratil kontakt s několika přáteli a se svým bývalým zaměstnáním. „Je to skoro hrozné, ale ono mě to vaření, krmení, praní, mytí a ošetřování i rozdmýchávání slabounkých plamínků maminčina vědomí povídáním, předčítáním, sledováním televize atp. vlastně po celou tu dobu neuvěřitelně bavilo. Bavilo mě to tak, že se mi po maminčině smrti po tom všem bytostně stýskalo,“ vyznává se Jaroslav. „Onen vnitřní řád, který měl náš společný život, mi v prvních dnech po maminčině smrti chyběl natolik, že mě dokonce napadaly absurdní otázky: Kdo teď o ni pečuje, kdo ji nakrmí a tak podobně.“

TĚŽKÉ OKAMŽIKY
Každý den čekal na Jaroslava nějaký ten těžký okamžik. „Ale těžký byl vždy jen v tom jednom momentě, a za chvíli už zas ne. A dnes už jsem téměř všechny těžkosti zapomněl, včetně tíhy chvil nejtěžších,“ říká Jaroslav, jehož maminka je už nějaký ten pátek „na lepším“ a Jaroslav si žije dál svůj život. „Stejně jako pokládám za štěstí, že se mi podařilo být s maminkou doma až do úplného konce, pokládám za štěstí i to, že se mi pak podařilo opět se ,začlenit do života‘ a vrátit se ke své práci, kterou mám tak rád,“ dodává. „Je zajímavé, že po celý život považuji své povolání za smysl svého života a přitom se mi po něm v oněch čtyřech letech ani na vteřinu nezastesklo. Uvědomoval jsem si, že kdybych se už nikdy ke své práci nevrátil, nic se nestane. Byl jsem bez ní stejně šťastný jako teď, kdy ji opět mám.“
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou