Nemáme dítě. Nechte nás, prosím

Vydání: 2010/30 Neplodnost, 20.7.2010, Autor: Alena Scheinostová

Hana se do krajského centra asistované reprodukce dostala krátce po Sametové revoluci. Měla za sebou několik let bezvýsledné léčby u gynekologa a vůbec netušila, co může čekat. „S tím nám tam moc nepomohli – jen nás posílali z ordinace do ordinace, a kdykoliv jsme se chtěli na něco zeptat, odbyli nás, že se zeptáme až pak,“ vzpomíná.

Rozhodující informaci získala až od bratra-studenta teologie, který jí sehnal tehdy ještě česky nedostupnou instrukci Dar života. „Až tam jsme se dozvěděli o průběhu a morálních úskalích umělého oplodnění,“ podotýká Hana, která se proto s manželem nakonec rozhodla léčbu ukončit a zažádat o adopci. „Když jsem později byla v lázních a potkala tam ženy, co se tu sbíraly z následků z ‚mého‘ centra, byla jsem za to rozhodnutí o to radši,“ poznamenává. V komunikaci s lékaři vidí hlavní problém také Pavlína. V soukromém centru, kde se donedávna léčila ona, podle jejího postřehu rovnou cílili na IVF. „O žádnou zvláštní léčbu se nesnažili, vůbec nepředpokládali, že bych s IVF třeba nemusela souhlasit,“ komentuje. Jako vědecká pracovnice se však uměla dostat k podrobným informacím a na rozdíl od Hany už měla k dispozici i „šedou zónu“ internetu. „Nejvíc mě zarazilo, jak technicky centra přistupují k embryím. Také vám dají podepsat spoustu papírů, s čím souhlasíte a s čím ne, ale pak se tím nikdo neřídí,“ vypočítává Pavlína a zdůrazňuje: „Kdybych našla pracoviště, kde by skutečně respektovali moje přání a všechna moje zbylá embrya zamrazili, abych je mohla později odnosit, pak by pro mě jako pro věřící bylo IVF snad i přijatelné. Obávám se ale, že by se mi hledalo jen velmi těžko.“ Pavlínino dilema nakonec vyřešila lékařka mimo centrum, kterou po několika rocích napadlo doplnit opomenuté banální vyšetření. Díky tomu dnes Pavlína čeká přirozenou cestou druhé dítě. „Kdybych si sama nehledala informace a nebránila se, nechali by nás projít celým systémem tak, jak je nastavený – protože tak je přijímaný jako ‚normální‘,“ upozorňuje Pavlína.

Úkol pro dva

Neustálé hledání, rozhodování a tlak ovšem neplodné páry neprovází jen ve zdravotnických zařízeních. Psychoterapeut Zdeněk Macek z poradny Ratolest pro dvojice s poruchami plodnosti upřesňuje: „Příbuzní a blízcí vědí, že dvojice nemůže mít děti, a v dobré víře se vyptávají nebo nabízejí pomoc, což na páry působí dost negativně, anebo naopak vládne trapné ticho.“ Zvláště u mužů může nastoupit i pocit méněcennosti a selhání a ženy si zase často připadají nedostačivé vůči kamarádkám, které děti mají. „Vlastně jsme o kamarády přišli,“ vzpomíná Hana, „všichni děti měli, nás nebavilo poslouchat řeči o plínách, je zase nebavily naše vyčtené rady. A pokaždé, když jsem viděla další kamarádku s kočárkem, jsem to obrečela.“ Marné čekání na dítě ale zasahuje také pár samotný. „Ženy, ale i muži se často obávají, že je ten druhý opustí,“ podotýká zakladatelka Ratolesti Lenka Šimková. „A pravým zabijákem spontaneity je tlak na pravidelný intimní styk ve vhodných dnech – teď je ovulace přede dveřmi, tak prostě musíme.“ Iva, která se s neplodností bezvýsledně léčila několik let, přibližuje: „S tímhle stereotypem jsem se úplně zablokovala. Manžel byl pro mě nanejvýš takový lepší plyšák. Až když jsem se naděje na dítě vzdala, zase se to trochu zlepšilo.“ Mnohé dvojice rovněž nejsou v postojích ke své léčbě jednotné a nevyslovená očekávání nebo skryté rozpory narušují i jejich každodenní soužití. Přitom právě otevřenost obou je důležitá, aby bylo vůbec možné hledat řešení. Zdeněk Macek podtrhuje: „Vždycky jde o párový problém, protože to dítě nemohou mít právě ti dva lidé, kteří by je spolu rádi měli.“

Jak si otevřít cestu

Cílem Ratolesti je pak vést partnery, aby se dokázali podpořit navzájem a najít pro sebe optimální výstup. „Variant je nepřeberně,“ uvádí Macek, „od technických kroků typu ‚tak nějakou dobu nebudeme jezdit k našim‘ až k nalézání toho, co vlastně je pro dotyčné lidi smysluplné a jestli si dovedou představit plnohodnotný život i bez dětí. Pokud se jim to podaří, často se tím podle našich zkušeností najednou otevře i biologická cesta k početí.“ Jak dodává Lenka Šimková, zásadní je, aby dvojice sama došla k řešení, které je jí nejbližší: „Jdu tam, podstoupím to, nebo tam nejdu a neudělám to, protože já to takhle chci, ne protože musím nebo protože se to tak dělá,“ shrnuje. Iva k tomu dodává: „Smířená nejsem, ale dítě přestalo být mým jediným plánem. Vrátila jsem se ke koníčkům, začala jsem podnikat, netrýzním se styky s kamarádkami s dětmi.“ Adopce Ivu neláká, raději prý bude aktivněji spolupracovat s některým hospicem. „Spíš než po kočárcích už koukám po psech,“ směje se Iva a dodává: „A přemýšlím, co z toho všeho pro mě plyne. Mám milující rodinu, fajn manžela, naučilo mě to hodně věcí o Bohu – tak teď hledám, kde má být moje cesta.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay