"Někteří lidé mají nutkání se trestat"

Vydání: 2009/37 Sebepřijetí, 10.9.2009, Autor: Kateřina Šťastná

Zdravá sebeláska je důležitým předpokladem pro lásku k druhým. Na to ovšem často zapomínáme a myslíme si, že je lépe myslet jen na ostatní. P. Jan Regner nabízí několik rad, jak mít rád sebe i druhé. Zároveň varuje před přehnaným nutkáním některých lidí příliš se trestat.

V katechismu se píše – „láska k sobě je hlavní zásadou mravnosti“. Jak si to máme vysvětlovat?

Již naši starší bratři Židé dobře znali přikázání: „Miluj svého bližního jako sám sebe!“ Nikde se netvrdí, že máme milovat jen druhé, a sebe nikoli. Sebeláska se ovšem ani nepřikazuje. Předpokládá se jako danost.

Často se i nám křesťanům říká, že musíme mít rádi bližní jako samy sebe. Jak na to?

Není to jednoduchá otázka. Tento imperativ, který se dávno před křesťany snažili žít i Židé, je opravdu tvrdý oříšek. My v sobě totiž neustále prožíváme vnitřní napětí. Protože jsme sami sobě nejblíže, máme obyčejně sklon si nadržovat. Důležité je proto umění „vcítit se do cizí kůže“. Zlaté pravidlo zní: Nedělej druhým to, co bys nechtěl(a), aby oni dělali tobě! A dá se to i obrátit: Jednej s druhými tak, jak chceš, aby oni jednali s tebou. Právě tato empatie nám pomáhá najít správný vztah k druhým.

Lidé se na sebe zlobí za to, co neumějí, a nevšímají si toho, co umějí. Není to tak trochu pohrdání „Božím dílem“? On nás stvořil a viděl, že je to dobré, nám se to ale dobré nezdá…

Opravdu příliš snadno začneme porovnávat své přednosti a vady s druhými, ohlížíme se kolem sebe a neuvědomujeme si, jak jsme my sami byli obdarováni. Každý z nás je výjimečný – a je proto důležité přijmout se takové, jací jsme. Velmi rád dávám lidem ve zpovědnici pokání, aby se snažili najít co nejvíce věcí, za něž mohou Bohu poděkovat a projevit vděčnost. V uspěchaném světě snadno začneme přehlížet to pozitivní, co v nás Bůh způsobil. Přehlížíme dary, které nás obklopují, a ty pak spadnou do šedé zóny věcí, jež už nejsme schopni vnímat. A tak opravdu začínáme nevědomě pohrdat Božím dílem.

V katechismu dále stojí, že „člověk je povinen se víc starat o život svůj než o život druhých“. Není to trochu v rozporu s oním biblickým: „Miluj svého bližního jako sám sebe“?

Výstižně to vyjadřuje sám Ježíš v Lk 9,25: „Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří?“ Každý z nás má před Bohem zodpovědnost na prvním místě sám za sebe a za svou duši. Naše hlavní křestní povolání je povolání ke svatosti. Ovšem sami sebe posvěcujeme především službou Bohu a druhým lidem. Není tu tedy žádný rozpor.

Řada lidí staví sebe sama do pozadí v domnění, že je to tak správné. Když vzpomenu například na Matku Terezu, z jejího života čiší to, jak žila pro druhé. Myslela také někdy na sebe?

Už jsme se zmínili o tom, že zdravá sebeláska je důležitý předpoklad pro lásku k druhým. Člověk, který sám sebe nenávidí, nedokáže většinou druhé milovat. I Matka Tereza dobře věděla, že člověk je stvořen pro lásku, a nic mu proto neudělá větší radost, než když obdarovává druhé. Služba druhým je velké privilegium a přináší člověku naplnění života a duchovní útěchu. Nehledejme rozpor ani zde.

Může se sebepřijetím souviset i přehnaná askeze? Člověk se nemá rád, odmítá „si udělat dobře“, najíst se, trestá se…

Ve svátosti smíření se s tímto problémem bohužel setkávám. Někteří lidé mají nutkání se trestat a neunikne jim k tomu žádná příležitost. Nedopřávají si dobré jídlo, odbývají se, odmítají dary od druhých s vysvětlením, že si nic nezaslouží, veřejně se obviňují a v dnešní době přibývají i případy sebepoškozování. Myslím, že rozlišit to lze snadno. Sama podstata pokání a askeze vytváří atmosféru odříkání a sebepřemáhání. Je tudíž ve svém důsledku něčím nepříjemným a nepohodlným. Když má ovšem člověk vnitřní nutkání a potřebu se trestat a de facto mu to dělá dobře, není něco v pořádku a nemá to s křesťanskou askezí nic společného. Sebepoškozování se dnes navíc stává i módním trendem a jakousi subkulturou. Mnohým lidem to přináší úlevu v jejich psychickém napětí a někdy přímo sexuální potěšení. Kněží by se měli v této věci informovat, jak mohou dotyčným lidem pomoci. Většinou totiž nejde jen o problém duchovní, ale spíše psychický, kdy je třeba, aby tito lidé vyhledali odborníka. A kněží by jim v tomto ohledu neměli „fušovat do řemesla“.

Hovoří lidé ve zpovědnici o sebepřijetí často? Může jim kněz pomoci?

Lidé si často problémy se sebepřijetím nepřiznávají. Zvlášť mezi dospívajícími je to velmi časté. Proto by zpovědníci měli zpozornět, když si toho všimnou – a kajícníka na to upozornit. Sám takovým lidem radím například duchovní cvičení zaměřené na sebepřijetí. Důležité je, aby si dotyční uvědomili, že Bůh o ně stojí, přijímá je takové, jací jsou, a je s nimi trpělivý. Proto se i oni musí učit trpělivosti sami se sebou.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay