Nejsem agent, který nabízí evangelium

Vydání: 2018/6 Poutní místa národními památkami, 6.2.2018, Autor: Jan Paulas

Knihy P. MARKA VÁCHY čtou katolíci i nekatolíci, věřící i hledající, mladí i staří. Jeho poslední titul Nevyžádané rady mládeži, který zvítězil v podzimní anketě KT Kniha čtenářů, byl úspěšný i v anketě LN Kniha roku. P. Marek Vácha zkrátka umí oslovit lidi i mimo církev. Čím to je?

 

Jak jste třeba zjišťoval, co mladé trápí nebo co je štve, abyste jim mohl dávat své „nevyžádané rady“?

To není tak těžké. Žiji stále mezi nimi, přes den je učím na fakultě, během večerů zpovídám u Salvátora, chodím s nimi pít, dělám s nimi všechno. Ne z pocitu nějaké služby, z pocitu vznešených cílů či zbožného evangelizačního zápalu, ale spíše se to tak nějak stalo. Najednou vás někdo zatáhne do nějakého zařízení – a oni vám v hospodě všechno řeknou, jak to je.

Dával jste rukopis knihy předem někomu z nich přečíst, zda míříte do černého?

Na začátku knihy je seznam kamarádů, kteří s láskou rukoděl přečetli, doporučili mi text upravit, některé pasáže raději vynechat a jiné přidat. Většinou jsem je poslechl. S každou knihou to tak dělám a prořízka je vždy k dobru věci.

Máte i zpětnou vazbu, co na knize nejvíc oceňují?

Kniha je určena maturantům a vysokoškolákům prvního ročníku žijícím v křesťanském prostředí. Dvě velká překvapení ale přišla. První bylo, že kromě nich si ji čte i generace jejich rodičů – a soudě podle reakcí, tak stejně nebo ještě víc než oni. A abych nezapomněl, i generace prarodičů. Zadruhé, že knížku čte spousta lidí bez jakéhokoli náboženského kontextu. Jakoby se z té původně další z řady mých obávaných zbožných brožurek stala jakási univerzální příručka k přežití.

Stýkáte se hodně s mladými lidmi i mimo církev – ať už na fakultě, či jinde. V čem jsme pro ně jako věřící nesrozumitelní?

Nevím, my si rozumíme docela dobře.

Dobře, jaká je vaše zkušenost, jak k nim nejlépe stavět mosty, po nichž by mohlo přejít i evangelium? Co funguje?

Já vůbec nevím, co funguje, nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel. Kamarádství přece není otázka určité strategie, ale právě že kamarádství, nebo jestli chcete a nebojíte se toho slova, tak lásky. Nikdy jsem nikoho neevangelizoval! Oni přicházeli sami. No a když přijdou, tak jim jistě odpovím, v co nebo v koho věřím a proč, snažím se být citlivý a tak dál.

Co české církvi v tomto směru k větší srozumitelnosti nejvíc chybí?

Abychom přestali používat kondicionály. V současné katolické církvi jistě nechybí řada kritických hlasů a kritických textů na křesťanských serverech. A v těch různých článcích a textech je řada námětů, co by měli dělat ostatní a co by měli dělat biskupové, co kněží a co by se vůbec tak nějak mělo dělat – a jenom je špatné, že to nikdo dělat nechce. Na jiných serverech, většinou pootočených zády k lidu, se autoři většinou stereotypně brání proti „útokům“ přicházejícím buď zvenku, nebo prý, což je horší, zevnitř církve. A já bych tímto způsobem opravdu nechtěl strávit život. Všichni píší kritické články a pak umřou – a jediné, co po nich zůstane, jsou právě ty kritické články, které nikoho nikam neposunou, nic nezmění – a když, tak k horšímu.

Vraťme se k té srozumitelnosti…

A já vlastně vůbec nevím, jestli chci být srozumitelný. Ani vlastně nevím, co na mladé funguje, a asi ani nechci k nikomu stavět most, ani být ze stejného světa jako oni. Nejsem agent, který se slevou prodává evangelium a hledá optimální strategii, jak zákazníky přesvědčit. Nevymýšlím výhodné akce: Kupte si obrázek Panny Marie a vyhrajte zájezd. Pořiďte si růženec a přibalíme jednoho Anselma Grüna zdarma. Tři kapesní Bible za cenu dvou! Nesháním abonenty. Neuděluji nevyžádané rady. Tedy většinou. Nevnucuji se. Křtím jen ty, kteří sami chtějí. Jedna z mých zbožných rad dospívajícím chlapcům je, aby neběhali za děvčaty. Když totiž budou cílevědomí, autentičtí, když budou brát modlitbu a studium vážně, když budou pozorní k životu, opravdu za děvčaty běhat nemusejí. Ona přijdou sama.

Vždycky jsme žili v krizi, jako žijeme i teď, a minulé doby byly mnohem náročnější. Nejsou padesátá léta. Dnes jsou dveře otevřené a muslimové nám svým způsobem nahráli na smeč.

Jak to myslíte?

Řada lidí kolem se otáčí a hledá své křesťanské kořeny, takže teď opravdu není potřeba za nikým běhat nebo stavět mosty – proudy lidí se i bez mostů brodí odevšad a žeň je tak hojná, že je nad naše síly. Teď je jaro církve, a kdo to nevidí, je slepý. A moc bych si přál, aby v tuto chvíli čtenář přestal číst, otevřel okno, nadýchl se jara – a začal žít. Dvacáté první století je čas, kdy začíná věk Ducha Svatého.

(pau)

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 51-52 18. – 31. prosince 2018

Bílé stuhy nového začátku

Brány odjakživa někam vedly. Do města, nebo z města. Do kláštera, nebo z kláštera. A teď si představte bránu, která nevede nikam. Žádná slavobrána pro vítěze nebo vojevůdce.

celý článek


Co vám letos udělalo radost?

Na konci kalendářního roku jsme se zeptali několika osobností v církvi, co je v roce 2018 potěšilo.

celý článek


Stačí prostě být spolu

Štědrý den je tu. Celý rok se na něj těšíme, ale někdy přinese přes veškerou snahu místo radosti spíš zklamání a rozčarování. Jak je to možné a co s tím?

celý článek


Betlém v kulisách Jestřebích hor

Dřevěná polygonální zvonice nad městem není jediným unikátem Rtyně v Podkrkonoší. V barokním kostelíku, za nímž se na horizontu tyčí nejvyšší česká hora, tu o…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay