Nechte toho přezouvání a pojďte povídat

Vydání: 2011/2 Jaroslav Seifert, 4.1.2011, Autor: Alois Volkman

Branka bývala vždycky otevřena a domovní dveře většinou v pátek. Hned za brankou stávala hlošina úzkolistá, druh olivy, za léta nachýlená nad vchod. Po schodech do prvního patra, od podzimu do jara, stoupaly květináče, květníky a kořenáče azalek, fialek, břečťanů, klivií a filodendronů. A vždycky mě předběhly a byly nahoře dřív než já.

„Tak co nového? Pojďte povídat a nechte toho přezouvání,“ vítal mne Mistr opírající se o francouzské hole. Anebo: „To jsem rád, že jste přišel, mě dnes ty nohy bolí, zase šel tlak dolů.“ V posledních dvou letech jeho života jsme se spolu setkávali každý pátek. Jednou jsme byli více lékař s pacientem, jindy přítel s přítelem anebo zase krajan s krajanem, neboť jsem pracoval jako venkovský lékař na Kralupsku. Jako pozdrav tohoto kraje jsem si zvykl vozit výborné kralupské dalamánky, při nichž jsem si často připomenul už ze školy známé Seifertovy verše:

Krásná jako kvítka na modranském džbánku
je ta země, která vlastí je ti
sladká jako střída dalamánku,
do nějž nůž jsi vnořil rukojeti.

Básníkovi vracely sladkou chuť dětství prožitého u dědečka a babičky Borutových v Kralupech. V těch Kralupech, které – jak říkával – „jsou přece tak ošklivé, ale poručte svému srdci?“

ODEPŘENÝ HONORÁŘ

Ve vánočním čísle časopisu Zdraví, vydávaném Československým červeným křížem, vyšla jedna z kapitol knihy vzpomínek Všecky krásy světa s vánoční tematikou. Když jsem v měsíčníku tuto dvoustranu objevil, přinesl jsem ji básníkovi. Bylo to před Vánocemi v roce 1985, tedy v době, kdy po udělení Nobelovy ceny vycházely ukázky z jeho tvorby ve všech možných světových kulturních časopisech a literárních revuích, ale i překlady celých sbírek. Přesto byl potěšen. Když zvedl oči od té dvoustránky a upřel je zpytavě na mě, doložil: „Kdyby mně aspoň poslali“ – a než jsem ho stačil ujistit, že peníze mu pošlou, pokračoval – „alespoň kousíček zdraví jako honorář“. Cítil, jak mu ubývá, jak se mu ho nedostává, ačkoliv nám kolem se nezdálo, že při jeho vitalitě už za měsíc bude honorář v této formě nedoručitelný pro ztrátu adresáta.

VLASATICE

Mám zde ovšem na mysli nejslavnější z „vlasatic“ – Halleyovu kometu. A co je na této „první dámě“ mezi stovkami známých komet tak výjimečného? – ptám se astronoma Jiřího Grygara. Mimo jiné to, že se „periodicky vrací ke Slunci jednou za 76 let a ze Země je viditelná pouhým okem. Její předposlední návrat v květnu 1910 byl historicky třetím nejlepším, pokud jde o geometrii její dráhy. A proto svůj obraz s dlouhým záživým chvostem vryla do paměti očitých svědků na celý život“. K nim patřil i devítiletý chlapec Jaroslav a byl to pro něj tak silný zážitek, že ještě po letech pojmenoval jednu básnickou sbírku po této blýskavici.

…V chomáčcích jisker které nehasly
Hvězda se nenávratně ztrácela…
…vlahý vzduch se vzedmul vůněmi
a já ho vdechoval
i s prachem hvězd.

Psal se rok 1985 a Halleyova kometa se k nám opět po tři čtvrtě století měla navrátit. A byla-li kdysi ve své záhadnosti považována za zlověstné znamení, neměla by být ve vztahu k naší zhoubné civilizaci a vědecko-technické expanzi považována za něco obdobného? Jaroslav Seifert, který měl do posledních dnů čilý a zvídavý zájem o veškeré dění na zemi i na nebi, pozorně sledoval přípravy na uvítání své dávné zatoulané známé. Básníkovi přátelsky a obětavě pomáhající Jiří Drejnar začal pohotově organizovat možnost jejich nového setkání. Se svým přítelem, již zmíněným Jiřím Grygarem, domluvil, že přiveze přenosný hvězdářský dalekohled a básníka vyvezou autem k pražskému letohrádku Hvězda, odkud si bude moci přímo ze sedadla dobře prohlídnout tu nestárnoucí vesmírnou královnu krásy. Několikrát pak Jaroslavu Seifertovi onu smluvenou astronomickou „expedici“ ke Hvězdě připomínal, aby zázračnou kometu nepropásl a mohl ji podruhé v životě ještě vidět. Básník se na svého dobrodince vděčně zadíval a pravil: „To já bych ji chtěl vidět i potřetí.“ Už to nestihl bohužel ani podruhé. Avšak Halleyova kometa, když přelétala v ten čas nad kralupským hřbitovem, hodila do otevřeného hrobu básníkovi „chomáček jisker“ jako svůj pozdrav poslední. A pro nás, co jsme stáli na hřbitově, i pro ty nevpuštěné a zadržené před jeho bránou, včetně Václava Havla, byla náhle neblahým znamením veliké ztráty pro národ režimem ujařmený a lidské důstojnosti zbavený.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay