26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Naši předkové viděli ve smrti šťastnou chvíli

26. 2. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/9 Umírání dříve a dnes, 26.2.2008

„Od narození Páně roku 1161. Dne 10. února Silvestr, opat sázavský, ve 28. roce své správy odešel z temnot tohoto tělesného kraje do vlasti věčného pobytu, aby obdržel za práci vezdejšího života odplatu blažené odměny.“

Citát z Kroniky mnicha sázavského ilustruje skutečnost, jak vyrovnaný postoj zaujímal středověký člověk ke smrti. Znamenala pro něj přirozenou součást života. Klid, s nímž lidé smrt přijímali, pramenil ze dvou důvodů: prvním bylo již zakořeněné křesťanství, které dávalo spravedlivým jistotu spasení a věčného života, současně byla smrt pro všechny lidi, chudé i bohaté, důvěrně známým průvodcem.
Každý se ve své rodině opakovaně setkával s umíráním u seniorů i bezpočtu dětí. Špatná výživa, zranění, infekce spolu s téměř neexistující zdravotní péčí a špatnou hygienou umožňovaly dožití zhruba jen poloviny dnešního průměrného věku. Smrt i tehdy přinášela bolestnou lítost pozůstalým, ale ti umírání současně chápali jako vykoupení zemřelého ze světa nedokonalosti a utrpení. Předpokladem ovšem bylo vnitřní přijetí křesťanských zásad. Pro církevní otce znamenala smrt osvobození duše a šťastnou událost na pouti k vykoupení. Proto u svatých obecně neslavíme den narození, ale úmrtí.

Nezemřela, jen spí
Ze starověku převzali středověcí zobrazovači smrti představu spánku. Ostatně i Pán Ježíš a svatý Pavel říkali o mrtvých, že spí. Proto křesťané rádi hovoří o smrti jako o spánku spravedlivých. Ve „Zlaté legendě“ čteme příběh o efezských sedmispáčích a v legendě o smrti Panny Marie se užívá výrazu „dormitio“. Ne náhodou velký mariánský chrám na jeruzalémském Siónu, stejně jako řada pravoslavných kostelů na Východě, stále nese toto zasvěcení. Ne smrt, ale usnutí...
Už členové prvních církevních obcí měli v úctě památku a hroby apoštolů, jejich nástupců a mučedníků. Podstatu vztahů živých vůči mrtvým zformuloval v roce 422 svatý Augustin pojednáním „De cura pro mortuis gerenda“ (O péči, jíž jsme povinováni zemřelým). Zatímco obyčeje, provázející poslední věci člověka, procházely územně i dobově mnoha změnami a někdy přerostly až do halasného obchodu se smrtí a jejími atributy, obsah pohřební liturgie zůstával po staletí téměř stejný. Ovšem přímluv za umírající i zemřelé přibývalo. Ve Zbraslavské kronice například čteme, že nemocný král Václav II., když cítil blízkost smrti, „dal si postaviti ve své uzavřené komoře, ve které vyčerpán ležel, několik oltářů a poslouchával tam o tolik více mší, čím více jeho duch, zaměstnán chválou Boží, měl pokoj od hluku vnější činnosti“.
Středověké pojetí smrti prozářilo baroko větší citovostí, náboženskou mystikou a legendami, které měly více smyslu pro zjevení a zázraky. Následné osvícenství naopak zbavilo smrt předchozí dramatizace a okázalosti. Honba za rozmnožením věcí pozemských postupně vytěsňovala starost o posmrtnou spásu. Umírání se tak stalo tichou, neosobní záležitostí, ukrývanou do nemocnic. Přitom ještě na počátku 20. století málokdo umíral o samotě, bez duchovní pomoci kněze, bez asistence a projevů lásky společenství, k němuž celý život patřil.
Odcházející se loučil s přítomnými a většinou se jim snažil předávat své životní zkušenosti. Jeho poslední slova byla brána velmi vážně. Pokud například nositel úřadu tváří v tvář smrti doporučil svého nástupce, volitelé tento názor většinou respektovali.
V blížícím se okamžiku smrti umírající často rozdávali přítomným věci ze svého majetku, před svědky bývala psána závěť. Nemocný se mnohdy soustředil i na detaily, jako je výběr modliteb, svůj pohřební oděv, průvod, hudbu, ba i jídlo na smuteční hostině. Cennější byly odkazy duchovního rázu.

SESTŘIČKA SMRT
Někteří lidé pamatovali i v poslední chvíli života na kající skutky. Například svatý František z Assisi si přál zemřít nahý na holé zemi. Tento zvyk se později v některých částech Evropy ustálil, byl i různě modifikován, např. v italském benediktinském klášteře Farfa umírající mnich na zemi nejdříve odprosil všechny bratry za svoje hříchy, po rozhřešení se naopak na zem vrhl opat se všemi bratry a umírajícího žádali o totéž.
Umírání a smrt byly ve všech dobách objektem zájmu umělců. Zatímco výtvarné umění dosáhlo v této oblasti vrcholu už v baroku, vynikající hudební díla, inspirovaná koncem lidského života, vznikala především v době klasicismu a romantismu. Smrt jako téma ale fascinuje umělce dodnes. Pozoruhodné jsou i stavební památky, věnované zemřelým – od starých pohřebních kaplí po současné moderní náhrobky a pomníky. A nad majestátem smrti se zamyslel a stále zamýšlí nejeden básník.
Rovněž svatý František z Assisi, duchovní pilíř církve, patřil jako poeta k nadaným umělcům. V závěru života doplnil do své „Písně bratra Slunce“ několik řádků, které mu v posledních chvílích museli bratři stále znovu recitovat:
„Veleben budiž, Pane, za naši sestřičku tělesnou Smrt, které nikdo živý uniknout nemůže...“
DANIEL ŠTAUD, historik


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou