26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Naplnění Kristova příkazu 'Jděte a učte!'

4. 12. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/49 Mediální hvězdy církve, 4.12.2006, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Velký vliv médií na člověka, jenž si k tvorbě vlastního úsudku místo střízlivých faktů žádá dramatickou či zábavnou iluzi, je jedním z typických znaků dneška. Rychlopalné soudy, emotivní informace a barevné obrázky určují jak vnímání reality, tak život v ní. Úspěšné je to, co je svižné, lehce stravitelné a pavlačovitě zajímavé. Je dovoleno přilhat si i zamlčet. Jak se na své působení ve sdělovacích prostředcích dívají ti, kteří jsou nositeli křesťanských hodnot?

„Účast“ nestačí

Max Kašparů, psychiatr a jáhen
Co pro vás prezence v médiích znamená?

Svoji prezenci v mediích chápu ve třech rovinách.
a) Možnost sdělovat starší části populace, že víra je víc než náboženský názor či tradovaný postoj, znamená víc než sakrální rutina.
b) Mladší generaci sdělovat, že Ježíš dává životu smysl, řád a chuť.
c) Vzhledem k tomu, že se držím pravidla Nula die sine linea, tedy ani den bez čárky, beru své příspěvky do náboženských periodik jako lehkou rozcvičku pro svou každodenní literární tvorbu. Někdy tím nakrmím periodikum i svoji knihu.

Má církev dostatek lidí schopných vystupovat v médiích a zaujmout i nevěřící část populace?
Církev má málo lidí, kteří jsou schopni oslovit a zaujmout posluchače ve veřejných sdělovacích prostředcích, stejně jako promluvit a nenudit posluchače uvnitř církve. Nad to mám dojem, že ti, kteří mají schopnost být světu srozumitelní, nemají k tomu na druhé straně dostatečný prostor ani šanci. Pochybuji o tom, že by svůj talent chtěli ukrývat.

Na kterou svou účast v médiích rád vzpomínáte a proč?
Loni jsem natáčel v bratislavské televizi Duchovní slovo a zdařilo se to, k překvapení televizního štábu, hned napoprvé. Vysvětlil jsem režisérovi, že jsem tak nacvičen z České televize. Komentoval to slovy: „Tak vida. Jak plodná spolupráce mezi studii i po rozdělení republiky.“

Bylo vám vaše zviditelnění v hromadných sdělovacích prostředcích někdy vyčítáno ze strany věřících či nadřízených, spolubratrů...? Jak jste reagoval?
Průměrný „nedělní návštěvník“ se vyznačuje tím, že nic z duchovní literatury nečte a nic z duchovních pořadů nesleduje. Vždyť ona „účast“ stačí. Co ještě víc. Ten ani neví, že píši, hovořím v televizi nebo v rozhlase. Moji přátelé jsou shovívaví a velkorysí, takže mne nekritizují. Horší je to se samozvanými, ludovými inkvizitory. Jejich dopisy jsou zlé, vyčítavé, nepřátelské. A církevní otcové? Ti dobře ví, že v každé rodině je sem tam nějaké to dítě, které se zrovna nepovedlo k jejich obrazu.

Šance i odpovědnost
P. Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie
Co pro vás prezence v médiích znamená?

Řeknu-li, že kvalitní prezentace křesťanství v médiích je dnes klíčová pro naplnění Kristova příkazu „jděte a učte“, nijak tím nepodceňuji skryté anonymní působení jednotlivých úkonů oběti, lásky a zbožnosti, které se nikdy na veřejnost nedostanou, a přesto mají nekonečnou cenu v tajemné ekonomii spásy. Ale církev má také vydávat svědectví před lidmi, oslovovat společnost – a ať se nám to líbí či ne, společenská váha jakékoliv skupiny (od politických stran přes etnické menšiny po církve) je dnes především závislá na tom, má-li k dispozici lidi, kteří jsou schopni ji věrohodně prezentovat v médiích. Je to velká šance, ale zároveň velká odpovědnost. Čistě matematicky vzato: uvědomuji si, že při dvou mších v kostele Nejsvětějšího Salvátora mohu každou neděli oslovovat necelou tisícovku věřích a hledajících (a nestěžuji si, vím, že to není málo), prostřednictvím knížek už několik desítek tisíc čtenářů. Avšak například televizní pořad Prolínání světů sleduje v neděli večer hodně přes čtvrt milionu diváků, většinou takových, kteří do kostela nepřijdou a běžné „náboženské pořady“ nesledují. A pro ty je třeba tvořivě hledat způsob, jak je nenásilně přivést k zamyšlení nad náboženskými tématy. Takové příležitosti by bylo hřích opomenout nebo naplnit nekvalitně.

Má církev dostatek lidí schopných vystupovat v médiích a zaujmout i nevěřící část populace?
Obávám se, že je lze spočítat na prstech jedné ruky, je to totiž opravdu velmi náročná práce. Za všechny bych jmenoval snad jen kardinála Špidlíka s jeho hluboce lidským projevem – prostým, a zároveň plným laskavé moudrosti a humoru. Jeden novinář napsal, že když sledoval letošní Špidlíkovu improvizovanou novoroční úvahu následující po čteném projevu hlavy státu, tak mu bylo prezidenta skoro líto.

Na kterou svou účast v médiích rád vzpomínáte a proč?
Těžko říct, já obvykle odcházím ze studia zničený, že se mi nepodařilo dostatečně využít čas a říci všechno tak, jak jsem chtěl. I když nejsem trémista, málokdo si dovede představit, co to znamená, když na vás okem kamery hledí statisíce lidí v přímém přenosu. A nebo musíte-li při předtočeném pořadu vážit každé slovo, protože tušíte, že reportéři z toho vystřihnou jen větu a vy musíte dbát na to, aby to i mimo kontext nebylo příliš zneužitelné. Zpětně rád vzpomínám na natáčení právě běžícího pořadu Prolínání světů – byla to strašná dřina, od natáčení v horku pouště až po celé noci, strávené stálým přepisováním scénářů a především úmorným namlouváním v nedýchatelném horku podzemního studia na Budíkově. Když jsem však jel po skončení 18. dílu jako obvykle posledním nočním vlakem do Prahy, říkal jsem si – tak se nám to přece podařilo dodělat v termínu a přežili jsme to – na ten pocit nezapomenu.

Bylo vám vaše zviditelnění v hromadně sdělovacích prostředcích někdy vyčítáno ze strany věřících či nadřízených, spolubratrů...? Jak jste reagoval?
Víte, ono v církevních kruzích není moc zvykem říkat vám něco přímo do tváře. O „invidia clericalis“ (závisti mezi kněžími), psali už pouštní otcové a nevím, proč bych právě já měl být chráněn před nějakým zlomyslným pomlouváním za zády. To, že nějakým monsignorům vadí můj styl, že žárlí na svobodu, kterou mi dává to, že na žádné církevní hodnosti neaspiruji a že přesto, že je nemám, jsem brán společností vážněji než oni, to je přece normální. Už jsem příliš starý na to, abych takovým věcem vůbec věnoval pozornost a ztrácel tím drahocenný čas. Avšak s biskupy jsem žádné problémy nikdy neměl, patrně jsem jim za celých 16 let veřejného působení nedal žádný opravdový důvod k nějakému „napomínání“ či vyčítání. Nestor českých biskupů, pan arcibiskup Otčenášek, mi skoro vždycky po nějakém veřejném vystoupení zatelefonuje a poděkuje mi, párkrát mne takhle potěšil i pan biskup Škarvada; ale to jsou také výjimky, slůvko „děkuji“ nepatří v kléru k frekventovaným.
V cizině je to jiné: za různá vystoupení v okolních zemích jsem dostal povzbuzující uznání od řady polských, německých a rakouských biskupů. Leckoho by u nás překvapilo, že v „konzervativním Polsku“ několik biskupů dává mé knížky a články jako „povinnou četbu“ svým kněžím a seminaristům, aby si osvojili způsob, jak oslovovat také lidi mimo církev. Avšak ze strany našich věřících dostávám – zejména v posledních letech, kdy už si lidé v české církvi na mne konečně zvykli – hodně krásných povzbuzení, za která jsem vděčný (to bych rád vzkázal prostřednictvím KT i těm, na jejichž dopisy jsem nebyl schopen odpovědět). Vážím si i věcné kritiky, jenomže někteří kritici, obávám se, žijí trochu v „jiném světě“; modlím se i za pisatele sprostých anonymů (těch je mi často hodně líto, když si představím jejich vnitřní svět zloby a strachu). Hodně mne zavazují i slova nekatolíků a nekřesťanů, když mi napíšou, že jsou rádi, že alespoň někomu z křesťanů rozumějí a mohou ho brát vážně. Jsem vděčný Bohu za to, že jsem mohl nemálo lidí – kteří za mnou přišli, protože mne znali z médií a knih – po mnoha letech smířit s Bohem a církví nebo doprovodit ke křestnímu prameni. Chtěl bych všem, kdo budou více vystupovat na veřejnosti, vzkázat, aby se připravili na dvě věci. Jednak, že mnoho lidí se na ně začne obracet ve svých osobních záležitostech (a mnoho jich budou muset zklamat, protože prostě nemají tolik času, sil a zejména možností – lidé si často naivně myslí, že snad všichni „lidé z obrazovky“ mají nějakou zvláštní moc a konexe). A za druhé – že se stanou „projekčním plátnem“: jedni si je budou idealizovat, jiní zas do nich promítat své vlastní „stíny“ a „obrazy nepřítele“ – a že si musí uchovat humorný odstup od sebe sama, pokoru a sebeironii, aby je nezmátlo to první ani to druhé, aby prostě zůstali sebou samými a zajímalo je spíše to, co o nich soudí Bůh, než co si o nich přibájila v dobrém i zlém lidská fantazie.

Evangelizační služba
P. Václav Malý, Biskup, předseda rady Iustita et pax
Co pro vás prezence v médiích znamená?

Poskytuji médiím rozhovory a informace, o něž jsem žádán. Chápu to jako evangelizační službu, nikoli jako sebeprezentaci a prestižní záležitost. Mám tak možnost sdělit alespoň něco podstatného civilním způsobem a upozornit na důležité otázky týkající se života církve a společnosti. Občas je to břímě, protože se otázky opakují, někteří novináři nejsou dobře připraveni a kladou banální dotazy.

Má církev dostatek lidí schopných vystupovat v médiích a zaujmout i nevěřící část populace?
Naše církev nemá zatím dost mediálně zdatných lidí, kteří by na úrovni a srozumitelným způsobem její zásady a postoje prezentovali. Zdá se mi ale, že se i v této oblasti blýská na lepší časy. 

Na kterou svou účast v médiích rád vzpomínáte a proč?
Mám rád živé vysílání, v němž buď obstojím, nebo ne, ale nelze střihem posunout mé výroky do jiné roviny. To se bohužel také stává. Pokud má někdo výhrady k mým výrokům, tak mi buď napíše, nebo zatelefonuje, ale nestává se to často. Obyčejně se jedná o nedorozumění nebo neochotu vyjít ze svých utkvělých představ.

Bylo vám vaše zviditelnění v hromadně sdělovacích prostředcích někdy vyčítáno ze strany věřících či nadřízených, spolubratrů...? Jak jste reagoval?
Nepídím se po tom a nevyptávám se, jak jsou má vystoupení přijímána. Je jisté, že neupřímnost a jistá zášť se objevuje i v církvi.

„Normální člověk!“
P. Prokop Siostrzonek, převor benediktinského kláštera
Co pro vás prezence v médiích znamená?

Už od první chvíle, kdy jsem byl vyzván rozhlasem ke spolupráci, bylo mou základní myšlenkou bořit spousty předsudků, které jsou v naší společnosti zakořeněny o církvi a jejích představitelích. Mou největší odměnou je ocenění posluchače: „Vždyť vy jste úplně normální člověk!“ Na tom se pak dá postavit další evangelizace.

Má církev dostatek lidí schopných vystupovat v médiích a zaujmout i nevěřící část populace?
Naštěstí se najdou! Ale mohlo by být více těch, kteří v médiích zapomenou na „církevní slovník“, jemuž rozumí málokdo z běžných posluchačů či čtenářů.

Na kterou svou účast v médiích rád vzpomínáte a proč?

Velkou radostí pro mě byla Dobrá jitra na ČRo 2 Praha. Byl to vždy zvláštní pocit prožívat s neznámými posluchači první minuty jejich nového dne – pomáhat je pozitivně naladit.
A v poslední době Koncerty lidí dobré vůle na Velehradě, nyní už přenášené přímým přenosem České televize. Je to inspirující setkání s velmi zajímavými lidmi, kteří nemyslí jen na sebe.

Bylo vám vaše zviditelnění v hromadně sdělovacích prostředcích někdy vyčítáno ze strany věřících či nadřízených, spolubratrů...? Jak jste reagoval?
Někdy se setkávám s podivem věřících, že nejsem „viditelnější“ v křesťanských médiích. Považuji však za důležitější být přítomen především ve veřejnoprávních médiích, která jsou ochotna dát slovo i představiteli církve.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou