Vydání: 2011/42 Toleranční patent, 12.10.2011, Autor: Martin T. Zikmund

V polovině října uplyne 230 let od chvíle, kdy rakouský císař Josef II. vydal toleranční patent a katolictví v jeho dědičných zemích pozbylo pomyslného náboženského monopolu – přestože zůstalo náboženstvím hlavním a státem podporovaným. Tato skutečnost by mohla být jen historickou zajímavostí, kdyby se dnes otázka náboženské svobody neukazovala znovu žhavým tématem, a to zejména ve vztazích mezi křesťany a muslimy – v zemích, kde má většinu islám.

„Svobodu umožňující žít a hlásat evangelium nemůžeme nikdy považovat za zaručenou, nýbrž ji musíme vždy znovu spravedlivě a trpělivě hájit,“ kladl na srdce zrovna minulý týden Benedikt XVI. indonéským biskupům, kteří přijeli do Říma na návštěvu ad limina. Náboženská svoboda podle papeže není pouhým právem nenarážet na vnější překážky. „Znamená, že máme právo být katolíky autenticky a plně, praktikovat svou víru, budovat církev a přispívat k obecnému dobru hlásáním evangelia jako radostné zprávy pro všechny,“ zdůraznil římský biskup na adresu svých indonéských spolubratří v biskupské službě, jejichž diecéze se znovu potýkají s tlakem náboženské netolerance ze strany muslimů. Ostatně je to právě papež Benedikt XVI., který v mezináboženském dialogu opakovaně upozorňuje na to, aby islám přejal od Evropanů ono dítko osvícenství, které se jmenuje tolerance jiných názorů. Ale zároveň mají muslimové i křesťané zejména v Evropě podle papeže čelit osvícenské diktatuře jednostranného rozumu, který způsobil onen hrozný potrat, totiž ztrátu víry i smyslu pro její tajemství.

„OCHOČENÁ“ CÍRKEV

Toto jednostranně „rozumové“ myšlení se značně podepsalo i na situaci církve v Rakousku, k němuž jsme dříve příslušeli: nepřineslo totiž jen toleranci nekatolíků, ale i hluboké změny v samotné katolické církvi, zejména v její správě. Osvícenský panovník Josef II. totiž nechal zrušit všechny kláštery, jejichž činnost nepovažoval za účelnou, a ponechal jen ty, které se věnovaly výchově, vědě a péči o nemocné. Místo toho naopak značně posílil farní síť, takže za jeho desetiletého panování bylo vytvořeno v Čechách a na Moravě na 550 nových farností. Stavbu kostelů přitom financoval z náboženského fondu, který tvořil majetek zrušených klášterů. Nejzávažnější změnou byla však samotná skutečnost, že si panovník tímto způsobem de facto „ochočil“ církev, z jejích farářů si udělal státní úředníky mající na starosti administrativu a z farností nejnižší jednotku státní správy. Tím vznikl zvláštní druh austro-katolicismu, sepětí trůnu a oltáře, který se lidem u nás čím dál méně zamlouval, až se pak projevil o 120 let později houfným úprkem z církve (hnutí „pryč od Říma“), a to zejména ve městech. Lidé na venkově si tehdy totiž do značné míry dokázali nakonec uhájit „starou víru“, tj. zejména tradiční poutě a procesí, jakkoli jim i tyto slavnosti víry státní úřady zpočátku zakazovaly.

NA MNOŽSTVÍ NEHLEĎTE!

V našem tématu se tentokrát zaměříme hlavně na to, co toleranční patent přinesl českým evangelíkům. Že u nás reformační vyznání znovu povstalo z popela, má svůj význam i přesto, že výsledky přihlášek k evangelictví u nás změnily náboženskou mapu jen lokálně, zejména na Valašsku, na Vysočině a v Polabí. Celkově totiž v českých zemích oficiálně přestoupilo k protestantismu po tolerančním patentu jen zhruba 78 tisíc lidí, což odpovídá třem procentům tehdejšího počtu obyvatelstva. S ohledem na to, že před Bílou horou se k němu u nás hlásilo na 80 % obyvatel, to bylo velmi skromné číslo, ale po 160 letech trvající rekatolizaci se asi nebylo proč divit. Počty však nejsou všechno. Evangelictví i takto menšinové nabylo postupně v dalších generacích v našem národním životě významu, který převyšoval jeho procentuelní zastoupení. Například i s ohledem na osobnost Františka Palackého, který se narodil v evangelické rodině v Hodslavicích pár let po tolerančním patentu a jehož výklad husitství, jakkoli z dnešního hlediska jednostranný, se ve své době u nás prosadil jako určující. Zkrátka příběh českého evangelictví má svůj novodobý počátek, jímž je právě toleranční patent. Zajímavé je to ze tří hledisek: Z hlediska středoevropsky nadnárodního – bez nadšených pastorů z Maďarska a Slovenska by čeští evangelíci ještě dlouho nebyli schopni vytvářet fungující sbory. Z hlediska architektonického – jak evangelíci „teologicky“ budovali své modlitebny. A z hlediska historického – jak si zachovali alespoň elementární povědomí o své víře v situaci předešlého pronásledování. Taková situace útlaku, i když za docela jiných poměrů a jiných rozměrů, není ostatně ani české katolické církvi cizí, zejména s ohledem na totalitní režimy 20. století a jejich církevní politiku. Snad se tedy dá říct, že právě zkušenost vlastní tísně a nesvobody učí toleranci vůči náboženským názorům druhých víc než cokoli jiného. V tom má křesťanství, ať už v podobě katolické či evangelické, před islámem zřejmý náskok. A je po této stránce už dnes „osvícenější“.