Na ty, které milujeme, myslíme spontánně

Vydání: 2014/10 Papež přijal rezignaci biskupa Paďoura, 5.3.2014, Autor: Jan Paulas

Téma: Úskalí modlitby

Zeptali jsme se tří osobností s různou zkušeností a různých spiritualit, aby poradily:

1. Jak znovu rozhýbat svůj duchovní život, jak zajet na hlubinu? Čím začít?

2. Se kterými nejčastějšími úskalími v modlitbě se setkáváte a jak jim čelit?

KATEŘINA LACHMANOVÁ, teoložka a psycholožka

1. Jak rozhýbat… Ono to zní, jako by duchovní život byl porouchaný vůz nebo tvrdohlavý mezek, který se nám zašprajcoval v půli cesty. Z pohledu křesťanství není duchovní život nějaká naše stavba či „vehikl“ pro cestu k nebi, ale vztah. A naštěstí Pána Boha v jeho láskyplném vztahu k nám nijak rozhýbávat nemusíme: víme, že on si tímto vztahem (naším duchovním životem) láme hlavu více než kdokoli z nás. „Nemohl bych ho hledat, kdyby on mě byl dávno nenašel“ 
(B. Pascal).

Při oživování vztahu jde tedy o naše obrácení. Možná spíše o „přiobrácení“, vzhledem k lidské nestálosti. Každý z nás se totiž vícekrát za život k Bohu přiklání a zase odklání, nechá se jím hledat v houštinách svých pozemských zájmů, model, krátkodechých potěšení a líných zlozvyků, ale i v bažinách životních zklamání, malomyslnosti, smutku a vzdoru.

Čím začít, aby se duchovní život oživil? Záleží na tom, ve které situaci se člověk nachází, proč jeho duchovní život skomírá: Probudil se už vůbec někdy do živého vztahu s Bohem, nebo dosud jen praktikoval „katolický folklor“? Ztratil Boha ze zřetele pro přemíru práce a starostí, nebo mu srdce otupělo dobrým bydlem? Chytil se při hledání zdraví a pokoje v duši na vějičku „jiných bohů“? Zažil těžké selhání, po kterém zvolil místo pokání „pštrosí politiku“? Nebo uvízl v hořkosti a zklamání kvůli prožitému utrpení, kdy Bůh nezasáhl podle jeho představ?

Každá situace vyžaduje jiný lék (např. dobré exercicie, svátost smíření, rozhovor s moudrým člověkem, individuální pouť nebo výměnu hodiny u počítače za duchovní četbu s modlitbou). Ale nikdy nejde jen o zavedení „duchovních praktik“, nýbrž o oživení vztahu, který z Boží strany nikdy neodumřel.

2. O tom existuje mnoho moudrých knih (nejnověji třeba Matta el-Meskin: Rady k modlitbě). Sama vnímám jako aktuální tato úskalí:

a) Pocit, že na modlitbu není čas: Iluze, které věří nemálo křesťanů. Příčina bývá hlouběji – v nedostatečném obrácení. Je-li vztah s Bohem živý, člověk si čas pro nádech v jeho přítomnosti najde, ba dokonce bude o něj bojovat.

b) (Ne)vnímání smysluplnosti modlitby: Problém zvláště u mužů-začátečníků v duchovním životě, jimž modlitba připadá jako „nevýrobní sféra“, proto je jakákoli jiná činnost přitažlivější a má přednost… Dokud člověk nezakusí, jaká síla a jaký potenciál proměny se v modlitbě skrývá.

c) Nevhodné formy modlitby: Někdy modlitba drhne, protože nastal čas změnit její způsob. Mnozí hladoví po autentičtějším životě s Bohem, ale nějak se nemohou dostat „z páté obecné“. Důkazem toho je rostoucí zájem o pobyty v tichu kláštera, o večery 
chval, ale třeba i nedávný úspěch knižního 
rozhovoru o modlitbě.

d) Zahlcenost (pseudo)komunikací: Modlitba je komunikace s Pramenem našeho bytí, ale my jsme neustále zavaleni přísunem „bla bla bla“, zaměstnáni komunikací na všechny strany… Kolik jen času trávíme u televize, s mobilem na uchu nebo uvízlí v pavučinách sociálních sítí. Kdosi to trefně nazval: „Dnešní svět je chorý. Chceš radu? Vytvářej ticho. Jen tak se dá zaslechnout Boží slovo“ (S. Kierke-
gaard).

P. FRANTIŠEK HYLMAR, někdejší provinciál jezuitů

Nejdřív se podívejte na to, co vás vlastně k přání rozhýbat duchovní život vede. Bude to asi na povrchu nespokojenost s dosavadním stavem, nějaká nouze, hlouběji potom touha po Bohu. Sledujte, co vás brzdí nebo spoutává. U někoho to bude přemíra pozornosti věnovaná úspěchu, práci, pouhé zábavě nebo svému já, u jiného nezdravé vztahy, závislosti, neuspořádaný život či lenost, a ještě u jiného člověka pesimismus, obavy, ne plně křesťanské pojetí Boha či myšlenková strnulost.

Může to být ale i prostý fakt, že přecházíte do jiného životního stadia, kterému už způsoby duchovního života z minulosti nestačí a bude třeba je přizpůsobit nové situaci. Někoho mohou nastartovat i bolestná životní zranění a neúspěchy. Všechno to negativní nám paradoxně pomáhá odkrýt nebo si ověřit skutečnost, že opravdu potřebujeme živý kontakt s Bohem. S vděkem a radostí se vydejte na cestu a už se do konce života nezastavujte.

Obvykle sami tušíme, co nám schází a co by nám aspoň zpočátku prospělo. V každém případě si musíme vytvořit prostor a čas na modlitbu, na reflexi nad ní a nad životem, na uvažování o Božích věcech. Modlitba přirozeně spěje k rozjímavějším a kontemplativnějším formám. Učit se tomu můžeme z knih nebo na duchovních cvičeních, kde exercitátor jen sám nemluví, ale dává prostor k modlitbě a rozhovoru.

Rozvíjející se pravdivý vztah k Bohu nutně odkrývá i vlastní omezení a hříchy. Je to uzdravující, ale ne vždy příjemné. Jedni se kvůli tomu zastaví, což je škoda. Jiní kličkují, ale Boha nezmanipulují. Radost z plnějšího prožívání života pak veškerou námahu bohatě vynahradí. Kdo hledá, najde. Na nejdůležitější věci si musí člověk tváří v tvář Bohu přijít sám, ale aspoň v klíčových momentech duchovní cesty je nezbytné hovořit s někým rozumným a znalým věci, kdo pomůže vyznat se v často matoucích vnitřních hnutích.

2. Paradoxně překáží hlavně lidská snaha, která nedává prostor Bohu: mluvení bez naslouchání, perfekcionismus, vlastní pra-
vidla hry, myšlenková tuhost, strach o sebe a obavy z Boha. Je třeba „netlačit na pilu“ a pamatovat, že „každý chvilku tahá pilku“, člověk i Bůh. Ve vztahu k Bohu se musíme 
učit „aktivní pasivitě“.

Vždycky a stále překáží sobecké já a lpění na svém. Zrající a k Bohu obrácené já musíme naopak podporovat v růstu. Příliš často se totiž modlíme a žijeme bez hlubší reflexe (myšlenkové i vzhledem k emocím a somatic-
kým stavům). Stěžujeme si, že Bůh nemluví, a přitom si nevšímáme a nevyužíváme toho, čím nás neustále obdarovává. Nejdůležitějším duchovním cvičením je proto examen (zpytování svědomí) jako modlitba láskyplné pozornosti vůči Božím projevům. Mnoho lidí brzdí zase pohodlnost či nestálost a blokuje nedůvěra v odpuštění a milosrdenství. „Nepřítel“ využívá naší neznalosti pravidel rozlišování vnitřních hnutí. Zkuste si otevřít stránkywww.modlitba.net.

P. ŠTĚPÁN ROB, dominikánský kněz

1. Připadá mi vtipné, že právě na mě se obracíte s takovými dotazy. Nemyslím si, že bych v této oblasti mohl dávat rady, spíše bych sám uvítal dobrého duchovního učitele. Ale to je možná právě ten Boží humor, že má odpovídat někdo, kdo se v tom sám docela plácá.

Domnívám se, že duchovní život je už rozhýbán Boží milostí, kterou rozdává Ježíš Kristus, vtělený Bůh. Duchovní život v nás existuje mocí svátostí, především díky křtu, který v nás žhne skrze křestní charakter. To znamená, že jsme v nejhlubší hloubi své osoby přivtěleni ke Kristu, který je ukřižovaný a oslavený v nebi, plný milosti, darů a charismat. A tento „rozhýbaný“ duchovní život v nás existuje díky křtu. Je třeba se to naučit vnímat v tichých krátkých či delších intervalech, nejlépe před svatostánkem. Tam se učíme vnímat, že modlitba je především Ježíšovou modlitbou, která je v nás a který řekl: „Odcházím, abych se za vás přimlouval.“ A my se k této modlitbě, k tomuto duchovnímu životu jen přidáváme.

2. Myslím, že je to vlastně hlavně lenost. Často říkáme: nemám čas se modlit. Takového člověka rádi politujeme. Ale ve skutečnosti je to jeho lenost. Jsou ale také chvíle, kdy opravdu nejsme schopni se modlit. Pak můžeme vnímat modlitbu církve, která nás obklopuje a doprovází. Jsem v lůně církve a ta se modlí. A na křídlech modlitby Ježíše a jeho církve pak dostáváme chuť se opravdově začít modlit.

Hodně se také mluví o roztržitosti v modlitbě. Ta se musí vydržet a časem odezní, protože Ježíš není roztržitý, a když se otevřeme jeho modlitbě a přijmeme ji za svou, přestáváme být roztržití.

A nakonec si myslím, že je třeba se v modlitbě vyhýbat těžkopádnosti. Na ty, které milujeme, myslíme často, spontánně a s lehkostí. Je třeba prosit Ducha Svatého, dárce lásky, aby nás naučil takto milovat dobrého Boha a jeho přátele v nebi. Pak budeme mít také dost lásky pro všechny na zemi.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

obyčejná láska Vladimír F. 8.3.2014 08:38
diky Vladimír F. 8.3.2014 08:22

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay