Na svatební cestu se dá jet i po letech

Vydání: 2007/38 Obnova manželských vztahů, 18.9.2007

Manželé Náglovi mají jedenáct dětí a mnoho zkušeností s prožíváním života velké rodiny. V roce 1988 založili u nás v republice Manželská setkání a na jejich dnes už velmi rozvinuté podobě se stále podílejí. O zkušenostech s touto aktivitou, kterou vyhledává mnoho křesťanských párů, hovoříme s Lubomírem Náglem.

Jak jste se k Manželským setkáním vůbec dostali?

Ještě za totality nás k tomu přivedla docela normální rodinná událost: křest našeho dítěte. Při něm jsme se sešli s přáteli – byla to tehdy jedna z mála příležitostí, kdy větší množství křesťanů nebudilo tak velkou pozornost a bylo režimem tolerováno. A tam nám jeden kněz nabídl možnost jet do Finska na Manželská setkání.

Odkud měl informace o setkáních?
Pozvání bylo od jednoho českého muzikanta, který ve Finsku žil. Tam tyto akce měly již desetiletou tradici. Z Československa se jich ale dosud nikdo nezúčastnil, a tak jsme měli dveře otevřené. Horší to bylo s devizovým příslibem, v té době bylo velice těžké jej získat. Ale nakonec – Bůh to tak chtěl – jsme ho dostali a v roce 1987 jsme se vydali do Finska, do země, kterou nikdo z nás neznal.

A tady jste poznali něco nového...
Zúčastnili jsme se Manželských setkání, která nás velmi nadchla. Jejich program je zamýšlen jako svatební cesta po letech, kdy již manželé dojdou k poznání, že ne všechno už sami vyřeší. V naprostém pohodlí zde mají týden času jen sami pro sebe, kdy si můžou znovu uvědomit, co je k sobě poutalo a jak se měli rádi, když spolu chodili. Připomenou si, jak to všechno bylo krásné a že je to takové i nyní, přestože jim život připravil už mnoho těžkostí. Znovu můžou zkusit s novým nadšením a inspirací vykročit společně do života. To, co jsme tam prožili, bylo opravdu nádherné a strhující.

Jak vás tahle zkušenost ovlivnila?
Když jsme se vrátili domů, toužili jsme to předat zase dál – přátelům, kteří byli kolem nás. Hned v roce 1988 jsme zkusili nabídnout setkání třem párům z našeho okolí. Poté jsme se pokoušeli sestavit tým spolupracovníků a v roce 1989 se nám podařilo dát dohromady minikurz Manželských setkání. Po půl roce „propukla“ svoboda a my jsme založili občanské sdružení. Se spoustou stejně nadšených přátel jsme se pustili do organizování Manželských setkání.

Jaké byly začátky? S jakými překážkami jste se nejvíc potýkali?
Nejdůležitější bylo sehnat partu lidí. Byli zapotřebí organizátoři k zajištění technického zázemí, ubytování, stravování apod., ale také přednášející a moderátorské páry do skupinek. Neméně důležité bylo mít dostatek dobrých pečovatelů o děti a zařídit spoustu jiných organizačních věcí. Pamatuji se, že když jsme pro setkání v roce 1990 tiskli skripta ještě na cyklostylu, bylo to velice pracné, ale díky velikému nadšení lidí pro věc se to podařilo. 

Kde probíhala první Manželská setkání?
Ta první byla v Kokorách, další v Harrachově a pak v Kroměříži, kde jsme měli možnost kapacitně naplnit kurz pro asi 120 manželských párů. Říkali jsme tomu „kroměřížský kurz“. Ti, co zde byli poprvé, přijeli i podruhé a s nimi také jejich přátelé – a tak bylo potřeba shánět stále větší prostory i zázemí. V roce 1994 bylo přihlášeno 250 párů, a to už v Kroměříži nešlo. Zařídili jsme proto setkání v Ostravě na kolejích báňské fakulty, kde byli schopni ubytovat všechny včetně organizátorů, pečovatelů a dětí. Celkem nás tehdy bylo přes tisíc účastníků.

Jak jste tak velké množství lidí zvládali?
Organizačně jsme to dokázali zvládnout, ale objevil se problém malé intimity – bylo to sice všechno na jednom místě, ale mnozí účastníci se již nestačili mezi sebou poznat. Proto jsme toužili mít setkání zase v menších skupinách. Začali jsme dělat dvě akce v létě, na jaře pak pro všechny víkendová shromáždění, dále ještě setkání pro organizátory, přednášející, vedoucí skupinek. Postupem času vznikaly na dalších místech republiky samostatné kurzy Manželských setkání – v Litoměřicích, Praze, Ostravě, Brně a později i na Slovensku. Tam byla účast na kurzech dokonce několikanásobně větší než u nás.

Kopírovali jste finská setkání, nebo jste to dělali jinak?
Témata zůstala v podstatě stejná jako u finského modelu, ale přizpůsobili jsme je našemu prostředí, zkušenostem a podmínkám. Základní myšlenka ovšem zůstala: je to malá svatební cesta, kdy jedeme znovu objevit to krásné, co v našem vztahu bylo na začátku a co v něm stále ještě je – jen si na to v běžném životě už nedokážeme najít čas.

V čem spočívá práce s manželskými páry?
Manželská setkání nefungují na způsob psychoterapeutické poradny, kde odborník pracuje s klientem. Tady „pracují“ manželé mezi sebou navzájem. Dozvídáme se o potřebách vzájemné komunikace a o tom, jak spolu hovořit o rozdílných potřebách muže a ženy, jak si je naplňovat, kde se stávají chyby a co dělat, aby se jim předešlo. Silná jsou svědectví těch, kteří se nestydí přiznat své minulé krize, říci, jak hledali společnou cestu ven a co jim pomohlo. Je povzbudivé vidět ty, kteří jsou dnes po – někdy i velmi těžkých – životních zkouškách silnější a v jejich vztahu jim to funguje.

Uveďte nějaká konkrétní témata setkání.
Křesťanské manželství, životní žebříček hodnot, zdravé sebevědomí, rozdíly i potřeby muže a ženy, city, odpuštění, vzájemná komunikace a kultura dialogu, jak si udělat radost, sexualita a další. Je pravda, že největší problém bývá v neporozumění si – ať už to jsou sdílené hodnoty, rozdílné potřeby, vyjádření pocitů či sexualita. Téměř vždy je problém v tom, že si ti dva neumí povídat a naslouchat si. Takže platí: povídat si o všem, co se ve mně děje, jak vnímám toho druhého, a odpouštět si. Ne že to ostatní pak půjde samo, ale bude to už mnohem snazší.

Program setkání se nějak mění, nebo je pevný?
Denně jsou dva tříhodinové bloky – přednáška trvá hodinu a pak je skupinová práce. Vytváří se malé skupinky po třech párech a účastníci si mezi sebou povídají o zadaných tématech. Výhodou je, že děti mají své pečovatele a svůj program.
Program stále vylepšujeme, aby byl po celých sedm dní příjemný; bývá v něm i divadelní představení či koncert. Na závěr setkání manžele upozorňujeme na realitu života, do něhož se vracejí. Je to takové duchovní slovo na cestu: Něco jste tu zažili, vracíte se změněni. Podobně jako Mojžíš – když vystoupil na horu a rozmlouval s Hospodinem, a pak se vrátil a viděl dole tu spoušť –, tak i vy, až se vrátíte do všedního života, budete čelit mnohému nepříjemnému a také vás to „semele“. Ale můžete se vracet a zase načerpat sílu. K tomu slouží i podzimní obnova a další setkávání. A manželé se opravdu vracejí.

Jaké jsou ohlasy účastníků na program?
Byly vždy dobré. Kritika se ozvala snad jedině v tom, že se program věnuje více potřebám ženy než muže. Ale žena je opravdu složitější. Muži jsou poměrně jednoduché zařízení: mají tlačítko zapnuto/vypnuto. Naproti tomu žena je jako panel na raketoplánu, kde je tlačítek mnoho – když je nenamačkáte správně, vždycky to někde drhne. To samozřejmě klade větší nárok na muže, aby pochopili své ženy. My muži už jsme takoví – když nám něco funguje, proč bychom do toho sahali (dokud auto jezdí, tak do něj nesaháme, teprve když se pokazí, začneme ho spravovat). Naproti tomu žena, jakmile začne cítit, že je něco v nepořádku, hned to chce řešit. Nepochopení této skutečnosti může zpočátku některým mužům vadit.

Jsou setkání určena jen pro věřící?
V dotazníku už dopředu deklarujeme, že se jedná o aktivitu určenou především křesťanům. Ale je-li nevěřící partner ochotný přijmout naše hodnoty nebo o nich diskutovat, může přijet také. Je ale podstatné, aby věděl, že počítáme s Boží přítomností v našem životě. Zkušenost věřícího člověka je těžko sdělitelná tomu, kdo tuto zkušenost nemá.

Je nějak limitován věk partnerů manželských setkání?
Setkání nejsou věkem a trváním manželství nijak limitována. Myslím jen, že pro páry do dvou let po svatbě je to zbytečné. Ty obvykle pořádné krize ještě neprožily. Měli jsme zde páry i v důchodovém věku, ale nejvíce jich přichází ve věkovém rozmezí 30 – 35 let, kdy si člověk už poctivě přizná, že ne všechno zvládne sám, a hledá pomoc.

Máte zpětnou vazbu na další život těch, kteří setkáními prošli?
Máme na ně kontakty a slyšíme od mnohých, že se mezi sebou scházejí. Setkávají se podle oblastí, kde žijí. Každý rok od nás dostávají nová témata pro svá setkávání v manželských společenstvích. Máme radost, že vzájemná pouta trvají.
Připravili Marie a Petr Lindrovi


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay