Vydání: 2008/12 Velikonoce v lidových zvycích, 18.3.2008, Autor: Lenka Fojtíková

Etnografka Slováckého muzea v Uherském Hradišti Romana Habartová se dlouhé roky zabývá výzkumem a mapováním nejrůznějších zvyků a tradic. Zavzpomínala na staré časy a připomněla, jak prožívali velikonoční dobu naši předkové.

Čtrnáct dnů před Velikonocemi se slavila Smrtná neděle, kdy se vynášela Morena. Co vlastně tento zvyk symbolizoval?
Smrtná neděle je dodnes vnímána jako den, kdy se figurína ženy nebo chlapce přestrojená za panáka vynáší ze vsi na márách či na tyči coby symbol smrti.

O týden později si při Květné neděli věřící připomínají slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma, kdy před něj lidé kladli palmové ratolesti. Jak se na Slovácku slavila tato neděle dříve?
V rámci úspory času se někde spojovala a spojuje Květná neděle se Smrtnou. Ve Veletinách jdou děti k potoku. Vysvlečou „mařenu“, zapálí korpus a utopí ho. Na zpáteční cestě už mají přichystané stromečky, které jsou ověnčené papírovými ozdůbkami, řetězy a vyfouknutými vajíčky. Vítají tak nové jaro.

To je ale spíš pohanský zvyk, ne?
Věřící do kostela na Květnou neděli přinášejí ratolesti, kočičky, zlatý déšť či větvičky břízy, které se zde světí. Tím se připomíná vítání Krista při vjezdu do Jeruzaléma. Kočičky si pak křesťané dávají doma za kříž.

---

ZELENÝ ČTVRTEK
Poslali nás naši páni,
abyste nám něco dali za klepání.
Daj nám, matičko,
daj nám vajíčko za naše klepání,
co my sme sa naklepali choďa po klekání.
Prosím vás, milá tetičko,
dajte mně jedno vajíčko,
jedno lebo dvě, šak vám jich zbude.
Lebo dvě, lebo tři, šak nám to patří,
lebo tři, lebo čtyři,
šak sme si jich zaslúžili,
lebo čtyři, lebo pět,
šak jich zíme hned.
Už sme sa dost naklepali,
eště sme nic nedostali.

---

Na Zelený čtvrtek si zase připomínáme poslední večeři Páně. Slyšela jsem, že pro ženy a dívky byl tento den důležitý ještě jinak...
I v rodinách, kde o této tradici lidé příliš mnoho nevědí, je dodnes běžné, že se v tento den jí něco zeleného. Bývá to hlavně špenát nebo si lidé vaří čaje z kopřiv. Dříve se děti pohybovaly více venku – už v tomto jarním čase bývaly na pastvě, kde jedly šťovík či polníček. Zelené se používalo ovšem nejen do žaludku, ale i na pleť. Věřilo se, že o Zeleném čtvrtku mají tyto rostliny větší sílu.

Na Zelený čtvrtek se ale také říká, že zvony odletěly do Říma, protože až do Vzkříšení utichnou.
Jakmile utichnou ve čtvrtek zvony, vyrazí do ulic hrkáči a klepáči. Jde vyloženě o chlapeckou záležitost. Tento zvyk se na Slovácku udržuje snad ve všech obcích. Obvykle mívají také děti v tyto dny prázdniny, takže pokud bude člověk projíždět kteroukoliv dědinou, na hrkající či klepající chlapce určitě narazí. Prim v tom hrají deváťáci. Každá dědina jim říká jinak – někde jsou to kaprálové, jinde velitelé či ministři. Skupiny hochů mají zpravidla obec rozdělenou na rajóny, takže každá parta obchází část dědiny. Starší kluci přitom vychovávají ty mladší. Hrkání a klepání nahrazuje zvuk zvonů – a tak například v Komni kluci klepali i v noci, aby lidé věděli, kolik je hodin.

---

VELKÝ PÁTEK
Teč voděnko čistá,
jsi od Pána Krista.
Očisťuj břehy, kamení,
očisti mé hříšné stvoření.
Vodičko čistá, si od Pána Krista,
kdo sa s tebú umyje, celý rok pěkný bude.
Vítáme tě, svatá Boží Velkonoc,
Odejmi od nás trojí nemoc,
úplavnici, zimnici, padoucí nemoc.

---

Velký pátek je dnes pro většinu lidí běžným pracovním dnem. Jak tomu bylo v době našich předků?
V minulosti před východem slunce pospíchaly dívky k potokům a pramenům, kde se omývaly velkopáteční vodou, aby byly krásné. Omývaly si i vlasy, aby jim nevypadávaly. Do konviček nabíraly vodu pro nemocné a malé děti. Velkopáteční vodou se dokonce vylévaly i boty, aby byly zdravé nohy a lidé netrpěli plísněmi.

Z liturgického pohledu to byl ale také den největšího ztišení a půstu...
Ano, v tento den se lidé chodívali do kostela modlit k Božímu hrobu, což je ostatně běžné dodnes.

Dříve se na Velký pátek v některých obcích vyháněl také Jidáš...
Tato tradice se udržuje po celou dobu druhé poloviny 20. století ve Starém Městě, Velehradě, Modré, Břestku, Buchlovicích a Tupesích. Jidáš se zde vyhání od čtvrtka do soboty. Obvykle je nastrojený do kožichu či kabátu. Přes pusu má černou punčochu a na hlavě slaměný klobouk nebo beranici. Ruce bývají přivázané provazem nebo řetězem. Někde je Jidáš coby velitel a utíká před ostatními chlapci, kteří jdou za ním a hrkají. Jinde je už chycený Jidáš přivázán na řetězu a kluci ho vláčí za sebou.

---

VELIKONOČNÍ PONDĚLÍ
Marjáno, stávaj ráno,
dávaj vajco každé ráno.
Jedno bílé, dvě červené,
to je moje potěšené.
Estli nedáš kopu vajec,
vyženu ti muža na pec.
A pacholka do komína,
upeče sa jak ta sviňa.

---

Zachovaly se i nějaké zvyky Bílé soboty?
Dodnes se traduje, že na Bílou sobotu by měl mít každý na sobě něco nového. Dříve měly dívky obvykle ušitý nový fěrtůšek nebo na něj aspoň dostaly látku. V rodinách bylo hodně dětí, které si v průběhu roku do kostela půjčovaly boty. Na Bílou sobotu byla příležitost pořídit nové boty, aby měl každý vlastní. Děti často obdarovávali kmocháčci, kteří v případě neštěstí nebo úmrtí nahrazovali rodiče.

Zaznamenali jste, že by se objevily i nějaké novodobé zvyky pojící se s oslavou Velikonoc?
V posledních desetiletích se s velikonoční nedělí pojí pořádání místních výstav vín. Jejich součástí je kulturní program s besedou u cimbálu. Mladí muži pak z těchto zábav vyrážejí nad ránem na velikonoční pomlázku.

O velikonočním pondělí je u nás zvykem „mrskání“ dívek. Kde se tato tradice vzala? Když přejedeme hranice s Rakouskem či Německem, tam takový zvyk vůbec neznají...
Šlehání mělo mít jakýsi povzbudivý význam a smysl. Říká se, že muži nás ženy šlehají, abychom byly svěží, krásné, pokorné a hodné. Také z nás údajně šlehnutím vyhánějí všechnu nedobrotu a zlobu.