Vydání: 2009/48 Ticho, 26.11.2009, Autor: Jan Paulas

„…a vítr dál je věrný neviditelným věcem“ – zpívá v jedné své starší písni OLDŘICH JANOTA. O zdánlivě neviditelných věcech jsme si povídali i v následujícím rozhovoru na prahu adventu. Důvodem je jednak to, že Oldřich Janota po dvanácti letech vydává nové album Ora pro nobis, které už někteří kritici stačili označit za hudební událost roku, a jednak, že slova, jako zastavení se, vnitřní ztišení či niterný prožitek, patří už neodmyslitelně k tomuto hudebníkovi, tedy k tomu, co posluchači při jeho koncertech zažívají…

Lidé, kteří ve vás vidí písničkáře-solitéra hledajícího napříč duchovními směry, jsou možná trochu zaskočeni už samotným názvem vaší nové desky. Ten jako by signalizoval váš příklon ke křesťanství.

Řekl bych, že vyjadřuje spíš trvalý vztah, a dokonce jeden ze životních pilířů. Na jedné straně je tady křesťanství jako obrovská věc – myslím tím ty dva tisíce let a počet jeho stoupenců – a pak je tady křesťanství, které každý z nás jako nicotný mraveneček na vlastní kůži nějak prožíváme. Nevím, jestli toto moje „nějak“ může být pro někoho zajímavé, nebo ne, ale možná nic jiného nezbývá, než to prožít po svém a zkusit o tom něco říct…

Na obalu cédéčka je hlava Panny Marie s hvězdami a na desce se objevuje i píseň s mariánskou tematikou. Jde o náhodu, nebo je vám mariánská spiritualita něčím blízká?

Asi nejjednodušší odpověď by byla, že když máte někoho rád, není co řešit – jak se to říká v reklamách. Když jsem viděl poprvé prapor Evropské unie, zdálo se mi samozřejmé, že je mariánský. A byl jsem překvapený, že to druzí takto nevidí, a dokonce si mysleli, že vtipkuji. Nikdy je nenapadlo, že jsme se jako Evropané přihlásili k Panně Marii jako záštitě. Nechci zde rozdávat moudra, objevovat, ale třeba je dobré to vědět. Ať je ta deska svým obalem tomu věnovaná. Ať klade otázku: Proč tomu tak je? K čemu se nyní potřebujeme jako Evropa přihlásit, když máme takový prapor? Zdá se, jako by náš život určoval konzum, trh, ale ta evropská vlajka naznačuje, že se uvažuje i v jiných rovinách. Hledá se vlastní tvář Evropy…

Která se proměňuje a přestává být onou starou Evropou. Je s tím spojena určitá nejistota, ale třeba i naděje…

Výjimečnost této doby tkví možná v tom, že máme na dosah ruky bohatství, za něž by dříve králové platili zlatem. Máme k dispozici duchovní literaturu celého světa, který se dnes z nějakého důvodu nově organizuje – globalizuje. Jenže pokud bude tato organizace jen technická, přes webovou síť či mobily, a nepůjde zároveň i o hledání nových vnitřních vztahů, pouhá technika toto propojení světa neudrží. Naději však spatřuji v tom, že někteří lidé různých duchovních směrů a systémů usilují o dorozumění. Že na chvíli odloží svou víru jako mačetu, kterou napřed chtějí s tím druhým vybojovat nějaký souboj, a dokážou si sednout a najít lidskou vzájemnost. Bez předem stanovených podmínek. Právě v rovině obyčejného života se máme šanci setkat nikoliv s nálepkou, ale s člověkem. A to v otevřeném lidském vztahu, který se nedá předem nalinkovat, který je vždy něčím živý, něco při něm vzniká. Já teprve očekávám, co z toho setkání vzejde, nikoliv že už mám předem daný mustr, jak by mělo dopadnout. Proto se velice rád setkávám s lidmi, kteří se vydali nějakou duchovní cestou. Jejich lidská zkušenost je pro mě vždycky něčím cenná – zajímá mě, čím si jako lidé prošli.

Platí to i o stoupencích různých sekt?

Mně nedělá problém se s nimi na ulici zastavit a popovídat si. Po jisté době to třeba utnou, protože chtějí, aby vše dopadlo podle jejich představ, ale já jsem vděčný i za to krátké setkání. I takové to stání s časopisem někde v podchodu metra je lidsky moc zajímavé, když uvážíte, že to bývají velmi spořádaní, solidní lidé, kteří by za normálních okolností v životě takovou chuligánskou šílenost nikdy neudělali. Co je k tomu přivedlo? Tam se dozvídáte lidské příběhy. A tam také vidíte, jak lidé dnes potřebují duchovní rozměr a jak k němu hledají nějaké dveře – což není vůbec snadné.

I proto dnes řada klášterů otevírá své dveře též lidem, kteří se sem uchylují jen na chvíli, aby se zastavili, dali do pořádku svůj život nebo aspoň okusili ticho. Vnímáte to jako možnou cestu, nebo spíš jako módní záležitost?

Buddhisté pro to mají přiléhavé označení „útočiště“. To je moc hezké slovo. A protože je člověk slabý, kolísá a někdy má velmi těžké problémy sám se sebou, zdá se mu, že by to mohlo být i částečné řešení pro všední život. Při svých pokusech o hledání takového přechodného útočiště jsem ale u sebe narazil na dvě věci. Jednak návraty byly strašlivě těžké – čím krásnější to bylo tam, tím větší krize mě čekaly venku. Člověk si v sobě něco pracně uspořádal, bylo mu v tom dobře, ale najednou zase vpadl do života a ten mu hned při nejbližší příležitosti nadělil situaci, kdy si mohl pěkně ověřit, kam se dostal doopravdy. A druhá věc byla ta, že i pobyty v „útočišti“ vypadaly někdy úplně jinak, než by si člověk přál. Že se to moc klášteru nepodobalo a člověk tam narazil na sebe ještě víc než ve všedním životě. Možná má Bůh takový smysl pro humor. To je ale jen moje omezená zkušenost.

Co je pro vás na duchovní cestě podstatné?

Nevím, jestli se na vaši otázku můžu dobrat odpovědi. Mám totiž pocit, že v tom nemám volbu. Vím, je to divná věta…

Jde o něco silnějšího než vy, co vás směruje kupředu…

Sám pro sebe bych to nejspíš nazval kompasem, jehož se z nějakého důvodu musím držet. Tedy měl bych. Ale neumím pořádně obhájit ani vysvětlit proč. Ten kompas totiž míří většinou do nějaké nejistoty – do něčeho, co není předem zajištěné. A neuvěřitelná je na něm jeho nesmírná citlivost, kdy ta jeho střelka ukazuje z nějakého důvodu naprosto přesně. Jak ale může ukazovat přesně do něčeho, co není popsané a jisté? Uvědomuji si, že to zní paradoxně až směšně. Možná je na vině můj až dětský přístup, kdy je člověk takovým dítětem, které doufá, že někde je skutečně pro něj domov. Místo aby byl oporou, je spíše dětsky závislý.

Pokud přirovnáme tuto střelku k vnitřnímu hlasu, který zve člověka na cestu určité nezajištěnosti, tak směšné to zase není. Podobnou zkušenost přece udělal už starozákonní Abrahám…

Takové srovnání je pro mě obtížné. Jde už o zmapovaný příběh, který má jasný konec – ostatně jako veškeré biblické příběhy či životopisy světců – což v něčem pociťuji jako matoucí. Původní situace těchto lidí byla totiž úplně jiná. Oni konec příběhu neviděli, neměli k dispozici jasné řešení, ale museli jít do zásadní nejistoty, v níž často nedostávali souhlas ani od nejbližšího okolí. Panna Maria přijímá mateřství v situaci, kterou když si představíme jako příběh nějaké dnešní dívky, byla naprosto šílená. Dnes už víme, že to byl Syn Boží. Kdo by ho dnes nepřijal?! Ale Mariina lidská situace je jiná – je vydaná strašlivé nejistotě proti veškerému lidskému řádu. A tohle má unést sama. Na nás sice nejsou kladeny tak velké úkoly, ale přesto něčím jako bychom byli na tom podobně.

Vaše hudba vyžaduje od posluchačů ztišení. Je známo, že se na vašich koncertech většinou netleská. Může pokazit koncert řekněme divák, který se neumí vnitřně ztišit?

Rozhodně. Koncert není idylická chráněná dílna. Koncert je především setkání – a aby se mohlo odehrát, musí projít i nějakým vývojem. Proto nejsou moc zajímavé koncerty, na které přijdou známí. Byť by vám drželi palce, je to něčím hluché, nedochází tam k žádnému vývoji. Lepší je vstoupit do otevřené situace s lidmi, pro něž je to něco nového, nebo dokonce to odporuje jejich představám. Takové setkání prochází vývojem, byť někdy bolestným, ale pro obě strany velmi zajímavým.

Je rozdíl mezi tichem a tichem? Mezi tichem vynuceným, kdy lidé jen pasivně sedí a netleskají, a tichem, které je plodem souznění? A dokážete tato dvě ticha rozlišit?

Velmi rychle. Hudba jsou tykadla, která brouček-muzikant vystrčí do prostoru a na nich se mu vše okamžitě zobrazí.

Je dnes obtížnější najít vnitřně ztišené posluchače než dřív?

Doba se od 90. let hodně posunula. Tehdy byla pořád ještě otevřena možnost, že se společnost vydá směrem ke kultivaci niternosti. Volba dopadla úplně opačně. Dnešní člověk musí vystupovat velmi energicky a sebestředně; je požadovaná jednoduchost, akčnost, rychlost a síla. Dnešní surfování, klouzání po povrchu, je neuvěřitelně obratné, ale přesto se podobá i pádu.

Vaše hudba je i nesnadno uchopitelná. Setkal jste se u diváků s nějakou zajímavou odezvou?

Ano, třeba chrápání. Spící posluchač je pro muzikanta obvykle potupou, ale tahle hudba umožňuje, aby člověk na chvíli shodil své starosti. A to se pak může stát, že docela přirozeně usne. Lidé jsou zvyklí na umění s pointou, reagovat na pointu. Když budete kritizovat třeba nějakého politika, řeknou: „No, to jste mu to natřel! To jste to vystihl!“ Já nabízím něco jiného: možnost, aby člověk tohle všechno odložil. A to je vše. Hudba a slova, co tam znějí, jsou vlastně něčím anonymním – asi jako když jdete podzimním lesem, kde jsou barevné listy, kapky rosy, tu a tam nějaký ptáček…, ale toto vše k vám přichází anonymně, nemá to pointu. Nicméně v danou chvíli je vám v tom lese dobře. Když pak vyjdete ven, hned na něj zapomenete, protože se tam nic nestalo, žádné moudro, vtipy, emoce… nikdo nikoho nekritizoval. Je to zdánlivě lidsky prázdné, ale jen zdánlivě. Člověk se tam totiž dostal sám k sobě. A právě to je jádro setkání mezi mnou a posluchačem.

Také adventní doba, do níž právě vstupujeme, vybízí lidi, aby vyrovnali cesty do svého nitra a obnovili vnitřní citlivost…

V každodenní strkanici nám narůstá taková ochranná mázdra. Její výhodou je, že náš střet s realitou není tak bolestný, ale nevýhodou, že se od nás věci odcizují, že žijeme v odcizeném světě. Na jedné straně jsme uchráněni bolesti, na druhé straně jsme zbaveni sounáležitosti se světem. Pohybujeme se v něm těžkopádněji, jakoby v brnění. Člověka chrání a není příjemné ho sundávat, ale teprve když ho sundá, může se ho svět zase dotknout. Můžete přečíst knihu plnou sebekrásnějších myšlenek, ale nic vám to nebude platné. A pak stačí jedno ťuknutí života v okamžiku, kdy je srdce otevřené, a všechno je jasné. Ztišení je jednou z cest, jak prožít svou sounáležitost se světem, jak se na něm bohatším způsobem podílet a pochopit, co ke mně přichází.

Jednou jste zmínil, jak za vámi po koncertě, během něhož lidé pískali, přišel člověk a říkal, že když pískot ustal, vaše hudba zněla dál úplně stejně jako vítr, jako by trvala…

Jeden můj známý mi vyprávěl, že jako dítě měl u babičky místečko za garáží, kde si hrával a kde měl svou pohádkovou tajnou skrýš. V dospívání na to zapomněl, ale na koncertě se na tom místě po letech znovu ocitl. Ta hudba ticha mu k tomu neposkytla žádné sdělení, ale otevřela jeho vnitřní svět, paměť, vnímání času – trochu jinak, než co mu běžně okolnosti dovolovaly. Myslím, že je v tom skryta docela důležitá zpráva pro náš každodenní život.

Dnes se můžeme setkávat s tím, že se relaxačně využívají různé hlasy přírody – od šumění vln, hlasů zvířat, větru… Vnímáte to tak, že se lidé podvědomě touží vrátit k přírodě, ale nejsou schopni bezprostřednějšího kontaktu, a tak si zakoupí aspoň kazetu s hlasem velryb? Nebo je to jen vykrádání přírody a jiná forma konzumismu?

Myslím, že je to spíš druhý případ – loupení a vykrádání světa se děje i tímto způsobem. Zpěv ptáka na nahrávce nikdy zpěvem ptáka není. Je to jen nějaký jeho technický otisk. Když se nezapojím svým bytím – a teď to není jen záležitost hudby, ale týká se to čehokoliv – když těsto neuhnětu rukama, jen mechanikou, bude výsledek třeba i efektní, ale něčím prázdný. A může být i zneužit. To je moje zásadní výhrada proti té mechanicky navozované relaxaci, se kterou pracuje konzumní ezoterická hudba, včetně psychowalkmanů.

Problém je, že lidé dnes chtějí okamžité výsledky, a to i v duchovním životě…

Ano, chtějí, aby se to stalo přes víkend. Stejně tak přijdou k lékaři a řeknou: „Dejte mi něco, co zabere. Mne nezajímá, co je s mým tělem, ale chci, abych se těch potíží zbavil. Dejte mi něco, co bude fungovat!“ A podobně se to děje i v duchovní oblasti. Já odevzdám zodpovědnost za sebe, za své hledání druhým a požaduji, aby se mnou bylo něco efektivně provedeno. Bohužel, to je rys dnešní doby.