Na Albertov je nejdřív zvali. Pak je mlátili

Vydání: 2009/46 17. listopad 1989, 9.11.2009, Autor: Aleš Palán

Stejný den, stejné místo. Ulicí, kde o pár hodin později poteče krev a kde budou „pořádkové“ oddíly mlátit pokojné demonstranty, projíždí auto s tlampačem a vyzývá k účasti na večerní povolené manifestaci. Na vše dozírá žlutý žigulík Veřejné bezpečnosti; jede za autem s megafonem a nemá nejmenší důvod zasáhnout. Kdo z kolemjdoucích výzvu z amplionu uposlechl a na akci skutečně šel, dostal zanedlouho na témže místě s velkou dávkou pravděpodobnosti obuškem přes hlavu. Místo konání: Praha, Národní třída. Datum: pátek, 17. listopadu 1989.

Večer toho dne přišla na pražský Albertov znatelně jiná skladba demonstrantů, než jaká chodila na pravidelné protirežimní mítinky, které svolávala Charta 77 a další nezávislé skupiny. Demonstraci 17. listopadu, která stála u pádu totalitního režimu v této zemi, zorganizovali sami studenti. Doba byla plná napětí. Lidovědemokratické režimy se na podzim 1989 ve východní Evropě hroutily jeden za druhým a Československo patřilo k posledním baštám komunismu. Večer se na Národní třídě tváří v tvář bicím komandům volalo: „Máme holé ruce!“ O pár dní později na Václavském náměstí se už skandovalo mnohem optimističtější heslo: „Poručíte větru, dešti? Teď už jenom v Bukurešti.“ Lid Československa dokázal velmi rychle, zdálo se až bezbolestně, komunistické jho setřást. Napomohl tomu fakt, že povolená demonstrace se brzy vymkla ze schválené trasy. Řež na Národní třídě, kde se demonstrantům postavili policejní těžkooděnci, byla skutečně brutální, ale policejní zásah v lednu 1989 v rámci Palachova týdne byl v některých případech ještě tvrdší. Listopadové společenské vzedmutí však odstartoval fakt, že teď nebyly bity „protispolečenské živly“, jak se občanským aktivistům slovníkem Rudého práva říkalo, nýbrž „naše děti“, tedy běžní studenti. Doslova iniciační roli sehrál jeden z nich – Martin Šmíd. A to přesto, že takový nikdy neexistoval… Právě Martina Šmída, studenta matematicko-fyzikální fakulty UK, měli policisté ubít k smrti. Údajná svědkyně tohoto činu zavolala tuto informaci na pražský kontaktní telefon Svobodné Evropy. Mezi novináři nezávislé Východoevropské informační agentury, kteří zde zajišťovali zpravodajský servis, byl ovšem shodou okolností člověk, který informátorku znal z dřívější doby a pokládal ji za absolutně nespolehlivou. S touto charakteristikou zpráva putovala do mnichovské centrály Radia Svobodná Evropa. V nepřehledné situaci, kdy nefungovala možnost ověřování zdrojů, byla odvysílána. A spustila revoluci.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 18. – 24. září 2018

Letní rekord koledníků

Slova „Tříkrálová sbírka“ a „rekordní“ se vedle sebe ocitají ve zprávách o výsledcích koledování. Nového rekordu se ovšem koledníkům podařilo dosáhnout minulou…

celý článek


Mluví se o nich na každém rohu

Co znamená výraz „křesťanské hodnoty“? Jak se zvěst evangelia může změnit v hodnotový systém? Jak je možné, že se „křesťanské hodnoty“ stávají zásadním…

celý článek


Výchova k občanství

Demokracie nemůže bez osobní odpovědnosti občanů za věci veřejné dobře fungovat, a právě proto vyžaduje neustálou výchovu – a to nejen mládeže, ale i dospělých.

celý článek


Jak se Pobaltí chystá na příjezd papeže?

V předvečer papežovy návštěvy pobaltských zemí – Estonska, Lotyšska a Litvy – odpověděl na dotazy KT PHILIPPE JOURDAN, francouzský biskup, který od roku 2005 působí…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay