Musíme nejprve naslouchat a až pak nabízet

Vydání: 2011/16 Pastorace mládeže, 13.4.2011, Autor: Tomáš Kutil

O víkendu, který vyvrcholí Květnou nedělí, se ve většině českých a moravských diecézí konají setkání mládeže. Na samotnou neděli pak připadá i Světový den mládeže. Pro církev jsou mladí lidé velmi důležitou skupinou, protože to budou právě oni, kdo ji buď budou, anebo nebudou za dvacet či třicet let vytvářet. Ke zvláštní péči o mládež vyzýval opakovaně předchozí papež Jan Pavel II. i jeho nástupce Benedikt XVI. Pastoraci mládeže se též věnuje tato tematická dvoustrana. Otevírá ji rozhovor s pastorálním teologem a pedagogem z Teologické fakulty JU v Českých Budějovicích P. MICHALEM KAPLÁNKEM, který se pastorací mládeže dlouhodobě zabývá.

Kdy u nás církev začala oficiálně pracovat s mládeží?

Za komunismu sice nebylo možné pracovat s mládeží veřejně, přesto to po revoluci nevyrostlo na zelené louce. Všichni, kdo se začali věnovat mládeži, čerpali ze svých zkušeností. Díky tomu se od začátku nepracovalo na základě koncepčních projektů, ale podle toho, co se už předtím osvědčilo a co ne. Jedině snad s výjimkou různých skupin, které přišly ze zahraničí – mám na mysli především různá nová hnutí a komunity.

Jaké výhody a naopak jaká rizika tento „start“ přinesl?

Mladí katolíci před rokem 1990 vytvářeli určitou subkulturu. V době mého mládí jsme měli všichni hodně společného – rádi jsme chodili do přírody, hráli na kytaru, nějakým způsobem jsme se oblékali, nějak jsme se chovali… Situace byla tehdy hodně jiná než dnes a přístup, který dříve fungoval, se už v dnešní době dá používat jen obtížně. Podle mě by bylo dobré mnohem více zohlednit současnou pestrost a rozdílnost. Výhoda totality byla v zaměření se na vysloveně spirituální stránku pastorace – nic jiného se totiž nedalo dělat. Současně to ale byla i nevýhoda. Přehlížela se kvůli tomu zodpovědnost křesťanů vůči společnosti. Když k tomu připočteme individualistický trend dnešní společnosti, dopadá to tak, že mnoho lidí chce prožít nějaký pozitivní náboženský zážitek, ale jejich víra se pak příliš neprojevuje v praxi. To je potřeba změnit.

Jak se tedy zbavit této nálepky subkultury?

Řada hnutí v církvi se o to snaží. Například se věnují evangelizaci a tím rozšiřují řady lidí, kteří budou oslovitelní. Zároveň se domnívám, že by to chtělo doplnit a změnit celkový pohled na pastoraci. Pořád ji chápeme strašně zúženě. Když se zeptáte lidí někde na venkově, kdo je tady věřící, odpoví vám počtem lidí, kteří chodí v neděli do kostela. Zvykli jsme si dělat rovnítko mezi lidmi věřícími a účastníky nedělních bohoslužeb. Mám pocit, že ti, kdo mají pastoraci na starosti, tohle trochu přejali. Cesta tedy vede přes nový pohled na úkoly církve ve společnosti. Není to vlastně ale nic nového – stačí vzít vážně slova 2. vatikánského koncilu v Gaudium et Spes (Pastorání konstituce o působení církve v dnešním světě – pozn. red.).

Jak toho konkrétně dosáhnout?

Pastoraci musíme brát jako službu lidem, což platí i v tom případě, že se nejedná hned o duchovní otázky. Pociťuji, že když se mluví o charitě nebo práci salesiánů s mládeži, řada věřících a duchovních to považuje za něco užitečného, ale nebere to jako pastoraci, spíše jen jako jakousi předpastoraci. Nicméně patří to do pastorace úplně stejně jako třeba pořádání exercicií. Dnešní pastoraci mládeže si rozděluji na dva až tři modely. U nás podle mě převládá model eklesiocentrický, kdy je středem zájmu společenství věřících a církev. Potom je druhý model: sociálně-charitativní. Tomu se hodně věnují charity, když pomáhají mladým lidem, popřípadě salesiánská centra, která provozují různé nízkoprahové kluby. Oba tyto modely v sobě ale nesou nebezpečí jednostrannosti. Proto se přimlouvám za poslední model: výchovně-pastorační. Ten by měl vést lidi k hodnotám a tím i blíže ke Kristu. A zároveň je tak posouvat k plnému lidství.

Daří se tenhle model někde naplňovat?

V ojedinělých případech se to daří v některých církevních školách a salesiánských střediscích i v některých farnostech, kde se snaží nevěnovat se jen praktikujícím věřícím, ale i všem ostatním. Je to o hledání cesty. Líbí se mi například aktivita P. Czendlika, který na faře v Žichlínku u Lanšrouna vybudoval rodinný dětský domov. Je znát, že vidí trochu šířeji, než jsme u nás obyčejně zvyklí.

Co by podle vás pastoraci mládeže v naší zemi nejvíce prospělo?

Myslím, že by jí velmi pomohlo, kdyby tam, kde je to možné, vycházela co nejvíce zespoda – i když si uvědomuji, že situace v jednotlivých diecézích je velmi rozdílná. Ale i tam, kde se nabízí aktivity z centra, je potřeba dbát na princip participace, který začíná nasloucháním. Musíme mladým lidem nejprve naslouchat a až potom nabízet. Tak vznikají smysluplné projekty. Velmi úspěšné a vnitřně dobré jsou podle mě projekty dobrovolnictví, ať už je organizuje kdokoliv. Zachycují touhu mladých lidí dělat po určený čas nezištně něco užitečného – což je pro ně i do budoucna velmi důležité, podporuje to především jejich osobní růst.

Forma pastorace hodně závisí na tom, kdo ji dělá. Co by měl umět dobrý pastorační pracovník?

Nejdůležitější podle mě je, aby přistupoval k mladým lidem bez předsudků. Mladí křesťané prožívají stejné problémy jako jejich vrstevníci, přestože je často řeší jiným způsobem. Pastorační pracovník by měl umět vytvořit bezpečné prostředí, v němž mají lidé možnost bavit se o tom, jak svou víru prožívají. Zjistil jsem, že tohle v dnešní době velmi často chybí. Mladým lidem se pořád něco předkládá, třeba v homiliích, ale velmi často nemají možnost se k tomu svobodně vyjádřit: Tohle se mi nezdá, proč tohle církev učí zrovna takhle… Je důležité společně hledat odpovědi a uvádět i alternativní stanoviska. To postrádám – což podle mě vychází z určité krize, v níž se dnes ocitla výuka náboženství a vzdělávání ve víře vůbec.

Vraťme se ještě k vašemu postřehu ohledně „pastorace zespoda“. Je možné nějak povzbudit její vznik?

Už ve druhé polovině 19. století biskupové vyzvali duchovní, aby podporovali vznik katolických spolků, z nichž mnohé se zaměřovaly právě na mládež. Například Spolek katolických tovaryšů, Spolek katolické mládeže a jiné. Byly samozřejmě napojeny na hierarchii, ale fungovaly demokraticky. Vím, že se nemůžeme vrátit o padesát nebo sto roků nazpátek, ale myslím, že by bylo na tohle dobré navázat. Povzbudit mladé lidi, aby dělali něco i z vlastní iniciativy a nečekali jen na pastoraci, která k nim přijde shora. I když se dělá dobře a s dobrým úmyslem, sama o sobě nestačí.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay