Monstranci vidím spíš vertikálně
Vydání: 2005/13 Velikonoce, 19.4.2005, Autor: Jan Mazanec
Sochař Otmar Oliva z Velehradu se už řadu let věnuje výzdobě
sakrálních prostor, mj. měl na starosti výzdobu papežovy kaple ve Vatikánu.
Kromě jiných děl vytvořil také řadu monstrancí a svatostánků. Hovořili jsme o
těch jeho dílech, která souvisejí s eucharistií.
Co pro vás znamená
dělat monstranci, která je vlastně takovým středem nejen kostela, ale vlastně
celé církve?
Když jsem roku 1986 dělal svou první monstranci (bylo
to pro kostel ve Šternberku), tak jsem z toho měl strach, a je to na ní vidět:
je v ní daleko víc děr než hmoty, jako by se tam nějak projevila určitá úzkost,
kdežto ty další už jsou plnější. Neptám se, jestli je to takové tajemství, že
bych se ho bál znázornit. Kdybych si snad říkal, že jsem příliš hříšný, tak bych
nemohl ani ráno dojít do dílny. Musím k tomu přistupovat s vědomím, že jsem
dostal takovou milost, že mi moje „výbava“ dovoluje k tomu zadání přistoupit.
Člověk musí být vyrovnaný, když něco dělá, netvořit v úzkosti, v afektu, musí
tam být konzistence a kázeň.
Já to neumím nějak vysvětlovat. Ale této
starosti mě zbavil Tomáš Špidlík, který napsal knížku Slovo a obraz, kde moje
díla vykládá. Ten mi říkal: „Hele, ty to nevysvětluj, stačí, když to děláš, a
neber jako minus, že to neumíš vysvětlit.“
Mívá k vašim
monstrancím někdo připomínky?
Proč? Dají mi zakázku, a já to prostě
udělám. Akorát k té první mi šternbernský farář říkal, že je dost těžká na
nošení – ona má pár kilo, a navíc je vysoká skoro metr. Ale k formě neříkal nic,
dal mi plnou důvěru.
Čím se liší vaše monstrance od těch
tradičních?
V baroku zdobili monstranci pomocí perel a drahých
kamenů, protože ji chtěli oslavit tím nejdražším – ale já to vidím jinak: u mě
to nejsou paprsky do všech stran jako slunce, ale výrazně převažují vertikální
tvary. Přijde mi nejvzácnější to, že Ježíš v hostii ozařuje okolí, kdežto v
baroku jako by to bylo opačně: teprve nádhera monstrance „vypichovala“ hostii.
Eucharistie a mše svatá je zkrátka největší boholidský vynález – ta oběť, to
proměnění se odehrává na vertikále – podstavec oltáře je viditelná hmota, která
směřuje vzhůru, a je přepažená masivní deskou obětního stolu, kde se odehrává to
zviditelnění, a co je nad stolem, to už není viditelné, to už je abstrakce. To
bytování, to neustálé přebývání Krista vrhá světlo na všechno okolo. Prizmatem
eucharistie je najednou vidět to, co je neviditelné. Zkrátka oltář i monstrance
jsou věci zcela vyňaté z obecného užívání, věci nepoužitelné nikde jinde.
Není sochař svým způsobem podobný knězi při proměňování? Vždyť i on přece
proměňuje hmotu.
Kněz obcuje s transcendentnem tím, že vytváří novou
skutečnost, a rozmnožuje krásu světa. Je pravda, že sochař taky tvoří
neopakovatelnou skutečnost a je v tom krása. Sochař však podléhá zkušenosti
estetického ideálu, který ctí nebo je k němu vychováván.
Když
musíte nad tvorbou monstrance přemýšlet, vede to u vás k lepšímu chápání
eucharistie?
Nevím, jak by to mělo vést k lepšímu chápání:
eucharistie zůstává pořád stejným tajemstvím pro každého člověka, mně to
neusnadňuje vůbec nic. Ten boj s výtvarným provedením se pak už odehrává na
jiném poli. Snad právě umění může pomoct to tajemství nějak lépe znázornit. Jsou
univerzální archetypy – zásadní věci, na kterých se všichni shodnou: Rodin,
Shakespeare, Tizian – to je fundament, ke kterému se blížíme, ale každý podle
svého ustrojení, každý svojí cestou. Každý se vyjadřuje jinak. Ale když přijdu
do kostela, tak určitě nejsem tak „postižený“, abych při mši zkoumal, jak je
monstrance udělaná.
Jak vnímáte Velikonoce?
Ve
velikonočních obřadech vidím zakódovaný celý život, je tam vše naráz
zkoncentrované, zhuštěné a nabízí se odpověď na všechny otáz- ky – a největším
činem je ustanovení eucharistie. Moje nejoblíbenější četba o Velikonocích je už
nejmíň deset let Kateřina Emmerichová – je to drsné, ale velice inspirativní.
Vždy ji přečtu celou: začnu ve středu ráno a skončím v sobotu večer. Říká se, že
je to drásavé, ale já si to nemyslím – jsou to reálné obrazy. Nechal jsem se
jejími vizemi inspirovat, když jsem dělal kříž do Vatikánu, který propichuje
ďábla. To je její geniální obraz: „Když na Golgotě zabodli do země kříž, tak
pronikl až do pekla, a kolem jeho trámu se svíjeli ďáblové.“
