Modlitba vyžeduje lásku i návyk

Vydání: 2006/20 Bereme modlitbu vážně?, 15.5.2006, Autor: Marie Lindrová

Naše modlitba je často protkána myšlenkami či slovy, s nimiž se plně neztotožňujeme a někdy je odříkáme, aniž je myslíme úplně vážně. Má smysl Boha prosit o konkrétní věci? Neplatí snad „člověče přičiň se a Bůh ti pomůže“? A jak si máme vysvětlit, když Bůh nevyslyší naše prosby? Na tyto otázky jsme se zeptali představeného karmelitánů v České republice P. Vojtěcha Cyrila Kodeta.

Modlit se můžeme různým způsobem. Od vroucího duchovního prožitku přes pravidelnou denní povinnost až k bezmyšlenkovitému odříkávání textu, kdy můžeme cítit, že naše srdce až tak nehoří. Co máme dělat, aby se naše modlitba nestala pouhou rutinou?
V modlitbě jde především o vztah: o vztah od srdce k srdci, o plynutí lásky od Boha ke mně a ode mě k Bohu. Svatá Terezie to vyjádřila velmi výstižně, když napsala, že modlitba pro ni znamená důvěrný vztah přátelství, častý rozhovor o samotě s Tím, o němž víme, že nás miluje. Je úkonem lásky a lásku také vyžaduje stejně jako návyk. Na počátku naší modlitby by měla stát zkušenost s Boží láskou, která nám dává základní jiskru a touhu k Bohu se vracet. (Víme, že u nás, kteří jsme byli ve víře vychováni, to nemusí být samozřejmost.) Tuto touhu je však třeba udržet a to už vůbec není samozřejmé. Je třeba naučit se vytvářet prostor pro milost, kterou nám Pán chce dát. Je nutno modlit se pravidelně i tehdy, když nám to nejde a pocitově „nic nedává“.
Při modlitbě nemusíme hned něco říkat, ale měli bychom se snažit vstoupit, byť prostým způsobem, do přítomnosti Boží a uvědomit si, že stojíme před někým živým. K tomu nám může pomoci třeba jen několikrát ze srdce vzývat Ježíšovo jméno nebo oslovit nebeského Otce, případně poprosit o pomoc Ducha Svatého.
Má-li jít o skutečný dialog, je dobré hledat způsob, jak se otevřít pro moc Božího slova, a zamyslet se třeba nad texty liturgie. Někdy nám může pomoci naučená modlitba, ale stojí za pokus modlit se ji občas hodně pomalu, s vědomím toho, co říkám. V každém případě je dobré být k sobě upřímný a čas od času zpětně pohlédnout na svůj vztah s Bohem. Pro oživení modlitby je zdravé udělat si na ni alespoň jednou za rok více času, např. při rekolekcích nebo exerciciích. Také si můžeme vzít k ruce některou dobrou knížku o modlitbě, která nám dá nový impuls.

Co máme dělat s modlitbami, které opakujeme, a ani si neuvědomujeme, co říkáme? Lze je vůbec považovat za modlitbu?
Jde-li o nedobrovolnou roztržitost přetíženého člověka, náš Pán jistě přijme i tu dobrou vůli být chvíli s ním. Navíc jsou i modlitby, u kterých se ani nepředpokládá, že se při nich budeme soustředit na každé slovo, např. růženec, litanie nebo breviář. Při nich je důležité, abychom svým srdcem a vnitřní touhou byli u Boha. Slova modlitby nás před Boží tvář jakoby nesou. Znovu říkám, že tu jde o vztah, nejen o slova. Pravdou je, že je nedůstojné člověka, aby odříkával něco, s čím se neztotožňuje, k čemu se srdcem nemůže přidat. Proto je dobré mít chvíle, kdy Pánu řekneme svými slovy, co nás trápí a co potřebujeme, kým on pro nás je, za co mu děkujeme. Chybí-li úplně rozměr spontánní modlitby, těžko se kdy budeme modlit naučené modlitby srdcem. Bůh přijímá to, co jde z našeho srdce. Nemělo by valnou cenu, pokud bychom chtěli svým recitováním jen splnit svoji povinnost nebo si zajistit jakýsi dobrý pocit.

Ale můžeme Bohu říci opravdu všechno? I negativní věci, které vůči němu můžeme pocítit?
Já si myslím, že ano. Je škoda, když se lidé domnívají, že mají k Bohu přistupovat jako k nějakému „potentátovi“. Bůh se nám představil jako dobrý otec, který vidí do srdce člověka, vidí i to, co je skryté - naše myšlenky, obavy, smutek i hněv. On nám rozumí i ve chvílích, kdy nerozumíme sami sobě. Proto k němu máme přistupovat velmi pravdivě a upřímně a jak říká žalmista „vylévat před ním svoje srdce“ (Žl 62). Velké postavy Starého zákona se k Bohu obracely i způsobem, který pro nás hraničí s neuctivostí či rouháním. Vzpomeňme na Joba, který se ve svém soužení obracel k Bohu velmi odvážně, téměř rouhavě. Ale v poslední kapitole knihy Job čteme, že nakonec právě jeho dal Bůh za vzor správného rozmlouvání s ním.

Jak se máme zachovat, když cítíme, že se plně neztotožňujeme s tím, co vyslovujeme nebo co z poslušnosti k církvi zachováváme?
Je třeba být na prvním místě poctivý, pravdivý a upřímný sám k sobě i k Bohu. Klidně mu můžeme říci, s čím máme potíže, kde jsou naše pochybnosti. Pak je ale třeba zrovna tak poctivě hledat, proč se do některých formulací nebo požadavků nevejdeme. Může jít o přežitou formu ze strany církve, ale i o naši nezralost, o nepochopení církevního učení nebo i o náš hřích, který nás staví do protisměru. Když nejsme schopni Bohu za nic poděkovat nebo o něco s důvěrou poprosit, může to být signál toho, že něco nehraje v našem vztahu s ním, v našich postojích.

V našem životě jsou situace nouze, kdy se k Bohu upínáme jako k jediné naději. Tehdy bývají naše prosby velice úpěnlivé a konkrétní. Přesto můžeme prožívat strach, že Bůh naše modlitby nevyslyší…
Pán nás v evangeliu vyzval, abychom mu věřili a prosili bez pochybování. Náš Otec má spočítány i všechny vlasy na naší hlavě, ví, co potřebujeme, a slyší všechny naše modlitby. To ale neznamená, že vykoná vše podle naší vůle. Někdy až po letech nahlédneme, proč některé věci nakonec dopadly jinak, než jak jsme prosili. Na úplné porozumění si budeme muset počkat až na věčnost. Pán nám neslíbil, že vše pochopíme již zde. Slíbil ale, že nás nikdy neopustí a bude s námi ve všem, co prožíváme. Je schopen dát všemu smysl, když mu to v důvěře svěříme.

Apoštol Pavel říká, že žádná zkouška, kterou na nás Bůh posílá, není nad naše síly. Někteří ji však prožívají jako neúnosnou. Jak přijmout například situaci, kdy zemře dítě, za které jsme se s vírou modlili?
V těžkých životních zkouškách není jiné řešení než se v důvěře k Pánu přimknout, prosit o pomoc i o sílu zkouškou projít. A to je i výzvou k pomoci pro nás okolo, aby nebyla nad naše síly. V našem životě je mnoho věcí, kterým nikdy neporozumíme a zůstanou tajemstvím pro věčnost. Jedním z nich je utrpení. Útěchu Bůh posílá konkrétním lidským srdcím a paušální odpovědi na utrpení neexistují.

Jak se tedy křesťan má správně modlit, aby se modlil podle Boží vůle?
Modlit se s důvěrou dítěte, v upřímnosti srdce, vytrvale a věrně. A ani v modlitbě nespoléhat sám na sebe, ale prosit o Ducha Svatého, kterého nám Pán dává, aby nás učil modlit se a modlil se v nás.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay