Moderní česká poezie: desítky Mariiných tváří

Vydání: 2011/19 Maria v umění, 6.5.2011, Autor: Alena Scheinostová

„Ó Panno, Choti, Ženo, Matko, ave!“ tituluje před stoletím Marii z Nazareta poeta Jaroslav Vrchlický. V ještě rozmanitějších podobách pak Marii chválí, vzývají a rozvažují o ní Vrchlického následovníci až do dnešní doby. Jednou krásná dívka, podruhé mocná vládkyně, příště vzdálená madona z obrazu anebo trpící matka – inspirace Mariiným životem je pro literáty nejspíš nevyčerpatelná.

Ve sborníku Maria Panno, Matko Slova shromáždil jeho editor Mojmír Trávníček přes sto Mariiných básnických zobrazení od různých českých a moravských autorů a autorek. Někteří z nich se ve svém díle zabývali mariánskou tematikou cíleně a setrvale. To je případ Václava Renče, jehož známá meditativní skladba Popelka Nazaretská, jakýsi cyklus biblických mariánských meditací, je básní hned trojího zrodu: Poprvé jako čistě myšlené dílo, které autor skládal v komunistickém vězení bez možnosti je zapsat, a proto je několik let uchovával pouze ve své paměti; podruhé v roce 1969, v době, kdy už tato skladba kolovala mezi čtenáři díky paměti Renčových spoluvězňů i díky početným opisům; a potřetí už v době svobody roku 1991, tedy celých osmnáct let po autorově smrti, kdy se toto pozoruhodné dílo konečně zařadilo mezi oficiální položky české literatury. Pro jiné literáty je mariánská motivika spíše jen kořením, kterým po špetkách ozvláštňují svou tvorbu. To lze říci také o Renčově dceři, spisovatelce Zuzaně Novákové. Neprávem upozaděná básnířka „touhy po světě, v němž vládne rajská čistota a kde se v prvotním úžasu ‚pojmenovávají věci‘,“ jak Novákovou příležitostně charakterizoval literární historik Jaroslav Med, častěji vykresluje vize neurčitých panenských dívek nebo bledých paní s nebem pod nohama, v nichž se Mariina podoba odráží spíše jen vzdáleně. Mezi jejími básněmi ale najdeme i zcela konkrétní mariánské modlitby (či, jak píše Jaroslav Med, svého druhu „očistná zaklínadla“) anebo třeba jímavé přebásnění lidové legendy o slzičkách Panny Marie: „A kde slza dopadla, / drobný kvítek vypučel, / abyste si vzpomněly, / kam Pán Ježíš za vás šel.“

Maria „v klauzuře“ i na jevišti světa

Pochopení se u Trávníčka dočkal také humpolecký rodák Ivan Martin Jirous, známý mj. jako umělecký vedoucí komunisty perzekuované undergroundové skupiny Plastic People of the Universe. K Marii se velmi často básnicky obracel v dobách svého opakovaného věznění v komunistických kriminálech (či – jak sám veršuje – „v klauzuře“), a zvláště v kontextu jeho ostatní vězeňské tvorby, přímočaré, úsečné, zlobné a leckdy nešetřící jadrnými obraty, vynikají jeho mariánské básně průzračností, upřímností a čistotou. Nepřekvapí, uchyluje-li se Jirous k obrazu Panny Marie jako té, která rozdrtí hlavu zlému plazu – „stvůře hydří“, a že ji vybízí, aby tak učinila už co nejdříve: přes slova starozákonního příslibu zde prosvítá souvislost s tehdejší Jirousovou situací „mnicha komunismu“ – politického vězně. O to nápadněji ovšem vynikne něha veršů „Panenko Marie, moje milá“, které v jiné básni prozpěvuje pták usazený na leknínovém listu, anebo jistota na hraně beznaděje, která sama sebe uklidňuje řádky „nikoho ne- opustí / ta, která se za mne přimlouvá“.

Básník na vozíčku

Za pokračovatele Bohuslava Reynka či naopak za otcovský vzor tvůrců nejmladší generace duchovně orientovaných básníků (jako jsou Roman Szpuk nebo Vít Kolmačka) bývá označován osobitý autor Jaromír Zelenka, jehož básně rovněž dostaly v Trávníčkově antologii svůj prostor. Vášnivý zastánce vázaného verše a pravidelného rýmu vnesl do české poezie výjimečnou zkušenost vozíčkáře, a jeho poslední sbírky Objetiny (1997) a Kostelík (2003) tak představují mj. básnické záznamy pouti, ať už ve významu pohybu prostorem nebo jako putování k vyššímu smyslu nedokonalé lidské existence. Maria je pro básníka jakousi přirozenou součástí světa, který se kolem něj – bezesporu v upomínce na barokní pojetí světa jako velkého jeviště, „theatra mundi“ – postupně rozevírá do stále opojnější šíře. Pokud je Matka Boží zřídkavě oslovována přímo, přivádí nás básník do prostoru niterné modlitby, jejíž pokora a zdánlivá jednoduchost míří k srdci:

Je vůbec něco, co já umím?
A když ne, na mou prosbu dáš?
Najdeš-li zrnko mezi trním,
jež z vlasů Synu vyjímáš,
proměň mou slzu, jednu kapku,
ve vodu čistou, živoucí…
Má z něj být kvítek pro mou Matku?
optá se Ježíš, zalej s ní.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay