Vydání: 2020/23 Církev opět křtí dospělé a biřmuje, 2.6.2020, Autor: Jaroslav Šubrt

Současná koronavirová krize zasáhla do života mnoha lidí po celém světě. Nepochybně se dotkla i života církví a náboženských společností, a to nejen kvůli nemožnosti konat bohoslužby. Pro řadu věřících se stala náročnou zkouškou jejich víry. Mnozí se ptají: Jak budou vypadat naše životy, až to všechno skončí, vrátíme se tam, kde jsme byli předtím, neztratíme zaměstnání a nepropadneme se do chudoby? A co všechna ta bolest a umírání našich blízkých? Bože, jaký to vlastně všechno mělo smysl? Unese to ještě naše víra?
A zdá se, že mezi vírou a právě Božím královstvím existuje vzájemná úzká souvislost. Obojí k nám – „jako zloděj v noci“ – přichází coby nezasloužený dar, obojí patří k nejčastěji se vyskytujícím termínům na stránkách Nového zákona, obojí ve své nejhlubší podstatě přesahuje každé lidské pomyšlení a každou lidskou zkušenost, byť by byla sebeintenzivnější. Také Ježíš, jak ve svém článku píše biblistka Mireia Ryšková, ve svých podobenstvích „používal mnoho obrazů pro Boží království“. A stejně jako každý další přidaný kamínek do mozaiky dává každý další obraz (podobenství) alespoň v hrubých obrysech zahlédnout celkovou kompozici.
Vztah mezi vírou a Božím královstvím svého času trefně vyjádřil i německý kardinál Walter Kasper: „Víra je (…) konkrétní způsob existence Božího království v člověku. Bůh je Pánem tam, kde se v něj jako takového věří, kde se mu prokazuje poslušnost. Víra a Boží království jsou dvě stránky jedné a téže věci. Příchod Božího království znamená, že Bůh si zjednává platnost tím, že ho člověk uzná ve víře.“
Co je a není Boží království?
„Udělat si to hezké“ – ano, tak nějak vypadá představa mnoha dnešních lidí o lidském štěstí. Kromě toho, že takovýto přístup na pozadí toho, co dnes svět zažívá, vyznívá poněkud nepatřičně, je především „bláznovství snažit se vytvořit naše krásné království (ať už to české, nebo církevní), jako kdyby to mělo být hezké místo, kde bude nadbytek a kde se bude vesele žít, jíst a pít,“ píše P. Josef Prokeš, když komentuje Ježíšovo podobenství o bohatém člověku, kterému se na poli hojně urodilo. Církevní historik P. Tomáš Petráček zase kromě jiného zmiňuje skutečně biblické pojetí Božího království, kdy je křesťan povolán, aby „pomáhal jeho ‚vlamování se‘ do tohoto světa, ví však, že příchod království nezáleží na něm, ale že je to svatá Boží věc“. Různé pokusy o nastolení ráje na zemi čistě lidskými prostředky měly, jak známo, většinou nedozírné tragické důsledky (nacismus, komunismus).
A ještě stojí za připomenutí slova z homilie P. Miloslava Máši, který kdysi kaplanoval v pražském Týnském chrámu. Na otázku: „Co je to Boží království?“ odpověděl: „Je to všechno, co Ježíš hlásal a vykonal. Je to tam, kde se projevuje Boží moc a Boží dobrota. Moc, která nedrtí silou, ale přichází zevnitř jako jemný vánek. A dobrota, která se chce přelít do lidí a skrze ně se dávat dál. Tam, kde jeden druhého chápe, respektuje, miluje, odpouští mu, pro něho žije, tam už začíná Boží kralování, jehož celá plnost nastane u Boha v nebi.“