Mezi útěchou a pokušením

Vydání: 2004/12 Duchovní rozlišování, 6.9.2004, Autor: Jan Paulas

O SPRÁVNÉM DUCHOVNÍM ROZLIŠOVÁNÍ V NAŠEM ŽIVOTĚ
Všichni známe ten případ, kdy jsme se o některém svém rozhodnutí domnívali, že bylo vykonáno v souladu s Boží vůlí, ale ukázal se opak. Leckterá na pohled "zbožná přání" jsou ve skutečnosti pěkně sobecká a leckteré "zbožné myšlenky" sledují jediný cíl - prosadit svou vůli. Jak ale včas rozeznat, pod jakým vlivem se právě nacházím - zda pod Božím, nebo úplně jiným? K tomu nás má vést duchovní rozlišování, o němž hovoříme s P. RNDr. Janem Rajlichem OP.


Mohl byste přiblížit, o co v duchovním rozlišování jde?
Základem veškerého duchovního rozlišování je víra v možnost, že na nás může Bůh působit. Kdo nevěří, že se v přítomnosti může Bůh nějak projevit, je a priori vůči těmto skutečnostem slepý. Dalším úkolem pak je rozpoznat mezi událostmi, které se v životě dějí, skutečný Boží hlas.

Umění správně rozlišovat je jeden z darů Ducha Svatého. Jde o schopnost vidět některé věci v životě, kterak nás směřují k Bohu, nebo poznat, odkud vycházejí, odkrýt jejich hlubší důvody; ne jenom vnímat, že se dějí. A potom už je jedno, zda se jedná o moje vnitřní hnutí, o rozhovor s druhým člověkem, který mi něco poradí, či naopak vytkne, nebo jestli se mi zrovna "něco" přihodí.

Myslím, že prvním a hlavním kritériem správného duchovního rozlišování je jednota působení Ducha Svatého - od Písma svatého, přes celé církevní dějiny, až dodnes. V celém Božím působení by měla být určitá harmonie - Bůh nekoná něco, co by jinde zase popíral. Uvedu příklad: když člověk v rámci svého duchovního povolání něco rozvíjí, většinou neobjevuje nové věci, ale může poznat, že ten a ten světec měl na věc stejný pohled. A tehdy vnímá, že není izolovaný jednotlivec, nýbrž patří do celkového proudu života církve.

Přesto u některých světců, jako byl třeba František z Assisi, můžeme mít dojem, že šli proti soudobému proudu života církve.
To je docela možné, ale vždy měli jistou podporu, nebyli úplně sami. Nebyl to jejich izolovaný boj. Například Františkovu řeholi schválil Řím velmi záhy, až zázračně rychle. I to je kritérium rozlišení - poslušnost. Kdyby mu to papež zakázal, tak František poslechl, a my bychom dnes žádného svatého Františka neměli.

Někdy je kritériem správného rozlišování i shoda dvou tří lidí. Například někdo dostane vnuknutí, aby druhého povzbudil, něco mu řekl nebo se za něj pomodlil, a pak zjistí, že dotyčný v dané chvíli skutečně řešil nějaký problém a že ho ujistil ve správnosti jeho rozhodnutí.

Člověk ale nemůže mít po ruce ve všech životních situacích vzory světců. Navíc některé naše myšlenky se tváří zbožně, a přitom nejsou od Boha. Co je podstatné pro rozlišení pravého Božího vnuknutí?
Klíčový je sklon srdce. Jestliže jdu k Bohu, tak mě Bůh povzbuzuje a ďábel překáží, a naopak - když jde člověk od Boha, tak Bůh překáží a ďábel pomáhá.

Otcové pouště rozlišovali tato vnuknutí podle toho, jaký mají dopad do duše člověka - zda v ní působí radost a pokoj, nebo neklid, zmatek a smutek...
Je pravda, že neklid je znamením nějakého sporu v nitru. Kdyby člověk kráčel ideálně podle svého povolání (a rozlišování se vlastně uplatňuje hlavně pro cestu povolání), tak by mu ke správnému rozlišování stačila shoda nějakých vnějších znamení s jeho vnitřním sklonem. Zmínění Otcové museli ale nejdřív obezřetně vědět, že toto je Boží vůle, a proto se pro danou věc rozhodli - a teprve pak se dostavil klid. Tohle kritérium tedy nastoupilo až jako další krok, jako jakési dotvrzení. Ve chvíli, kdy se rozhodovali, zmíněný klid třeba vůbec neměli, mohli se i nacházet v situaci duchovního boje.

Podle Kateřiny Sienské je dar duchovního rozlišování také v tom, že když nějaká věc v člověku povzbuzuje víru, naději a lásku, je správná. A naopak: i když začíná třeba radostí, ale poté se dostaví omrzelost a smutek, je to znamení špatné cesty.

A co třeba tzv. stavy vnitřní neútěchy, kdy místo pokoje a radosti z Boží blízkosti pociťuji temnotu a Boží mlčení? Jak poznat, kdy jde o malomyslnost či nějakou zeď, kterou jsem si vystavěl mezi sebou a Bohem, a kdy o Boží zkoušku?
Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Důvodem bezútěšnosti může být například má nesprávná snaha (např. co v modlitbě hledám - když je to třeba nějaký konkrétní pocit, tak jsem na nesprávné cestě, říká se tomu "citová zbožnost").

Ale může jít také o případ, kdy pro mě Bůh má opravdu něco nového a já musím projít jakousi "pouští", kdy staré už neplatí, a nové ještě nenastalo. V takových chvílích bezútěšnosti člověku zůstává vlastně jen holá víra: Bůh je tady a věřím tomu. Posléze se ale v srdci objeví nějaká optimistická nota. Ačkoliv to vše vypadá hrozně a člověk by si říkal, že mu Bůh přestal žehnat, v nitru se zjeví nějaká nakopnutá skrytá žíla, která praví: Ne, to není pravda! Tuto žílu je pak dobré odhalit. Někdy to znamená, že si člověk má najít třeba nový styl modlitby.

Když je stav neútěchy spojen s nějakým hříchem, tak člověk bude spíše vnímat, že mezi ním a Bohem je překážka. A tu je dobré v upřímnosti odhalit a vyznat, zbavit se jí. Svou roli zde ale může sehrát i normální faktor lidské únavy, důsledek nepořádku v denním životě.

Je zde ovšem ještě jedno nebezpečí. Někdy může být za tím vším ukryta i otrávenost, což je vlastně sedmý hlavní hřích. Otrávenost znamená, že člověk je znechucený tím, co dělá, má tendenci utéci a ztrácí chuť do jakékoliv činnosti. Latiníci tomuto stavu říkají "acedia", a Otcové pouště ji nazývali dokonce "poledním démonem", protože člověka často přepadá v půli jeho životní cesty. Myslím, že je to asi nejplíživější duchovní nemoc. Z ní pak plyne bezútěšnost, která je spíše důsledkem, který značí, že člověk má v sobě otrávený pramen života, že jeho životní pramen je doslova zaškrcen. Mnohým lidem z této bezútěšnosti pomohla až modlitba za rozvázání. Přirozeně že se otrávenost dostavuje po více neúspěšných pokusech.

Norbert Baumert výstižně píše, že když nás ďábel nemůže získat přímým odporem (smutkem, temnotou, vnitřním zmatkem), pokouší se napodobit Boží působení zdánlivým leskem, falešnou útěchou. Jak ji včas rozeznat?
Falešná útěcha svádí od cíle. Sv. Ignác uvádí, jak chtěl studovat, ale pořád ho napadaly myšlenky na Boha - až dospěl k názoru, že takto se nic nenaučí a nikdy nebude knězem. Člověk tedy může poznat z cíle, k němuž takové myšlenky vedou, zda jsou od Boha. Již zmíněná Kateřina Sienská říká, že falešná útěcha začíná sice příjemností, ale nakonec končí tmou v mysli a vnitřním rozvratem. Falešná útěcha je vůči Duchu Svatému nepřátelská a člověk ji posléze vnímá jako rozpolcenost.

V tomto směru je dalším významným znakem působení Božího Ducha i to, že nitro člověka, úplně to nejniternější místo, jemuž říkáme "hlubina srdce", je mimo vliv satana. A člověk může někdy poznat, jak k němu z této hlubiny přichází slovo, myšlenky nebo nápady - a ty by měly být v harmonii s Božím slovem a životem církve.

Uvedu zase konkrétní případ. Dívka si vybrala duchovní společenství, v němž delší dobu žila. Na začátku byla oslovena náboženskou horlivostí a asketickým způsobem života jeho duchovního vůdce. Život ve společenství jí přinášel naplnění života, ale komunita se nakonec ukázala jako nezdravá. Podle čeho se dá poznat, zda má nějaké společenství zdravého ducha?
Zde je kritériem rozpoznání spíše otázka církevní jednoty - jednoty s Kristem. Společenství by mělo vycházet z toho, že nejdůležitější osobou je Ježíš. Duchovní vůdce by tedy neměl mít společenství jako svůj fan klub. Osobně nejsem stoupencem silných vůdců. Všimněte si, že když je nějaké dílo skutečně Boží, vždycky svého zakladatele nějak odsune mimo. Už Mojžíš nedovedl vyvolený národ do Zaslíbené země, protože nebyl vůdcem on, ale Bůh.

Dalším poznávacím znamením je jednota daného společenství s církví, kdy společenství má mít vůči pastýři ekleziální rozměr - to znamená, že vůči biskupovi musí být průhledným sklem, nemá před ním co skrývat. To, že dané společenství má opravdu zralý ekleziální ráz, se pozná i podle toho, že je ochotno si s ostatními vyměňovat své zkušenosti, být s nimi v kontaktu, dokonce by bylo ideální, kdyby si bylo schopno vyměňovat i lidi. To je potom dobrým znamením, že se cítí být součástí katolické církve, že si je vědomo: "I ti druzí k nám patří."

Mnozí si myslí, že rozlišování duchů se týká nějakých mimořádných životních událostí či rozhodnutí, ale ono se odehrává dnes a denně. Může se člověk správného duchovního rozlišování dopracovat sám, nebo k tomu nutně potřebuje vedení?
Člověk se po celý život pohybuje mezi útěchami od Boha a pokušeními od ďábla (někdy přitom mají tato pokušení i ráz posedlosti). Na druhé straně člověk dostal na svou životní cestu do výbavy sedm darů Ducha Svatého, aby s jejich pomocí došel k Bohu. Myslím si, že od určitého stupně duchovního života se člověk bez duchovního rozlišování neobejde. I když vím, že mám dodržovat Desatero, v některých chvílích potřebuji určité Boží vnuknutí, abych zůstal dobrým člověkem. Někdy proti mně totiž stojí takové masivní množství argumentů, že kdybych uvažoval jen rozumem, musel bych ustoupit, ale právě můj duchovní instinkt mi umožňuje "dotáhnout" rozumové poznání ještě do dalších oblastí a poznat, že jsou věci i jinak.

Rozlišování Boha teď a tady se pěstuje hlavně při modlitbě v rámci Lectio divina. Je to modlitba nad texty z Písma, která je, vedle vědomí, že hovořím k Bohu, spojená i s vírou, že ke mně skrze biblické slovo hovoří živý Bůh. Zároveň se učím sžívat s duchem evangelia a skrze toto slovo začínám postupně vnímat Boží působení ve svém životě - začínám rozumět, že Bůh opravdu působí v tomto světě i v mém nitru. Časem se to může projevit třeba i tak, že se v hlavě ozve nějaká věta z evangelia, která zrovna "sedí" na danou situaci, kterou řeším.

Myslím si, že bez osobního Lectio divina se člověk sám nemůže dopracovat správného duchovního rozlišování. Vždyť velkou pomůckou k rozlišování duchů je právě Boží slovo. A duchovní vůdce je vlastně jen někdo, kdo pomáhá korigovat.

Jsou případy, kdy jsem si v duchovním životě něco předsevzal, ale po čase vidím, že na to nestačím. Opakovaně se o to pokouším, ale vždy dojdu ke stejnému výsledku. Nakonec ztrácím odvahu, nebo dokonce důvěru v Boží pomoc. Kde je chyba?
Na to není opět jednoznačná odpověď. Za prvé je potřeba očistit úmysl, proč to dělám. Může jít totiž o špatný cíl, i když jde zdánlivě o Boha. Pokud se chci stát slavným nebo rychle svatým, tak je problém asi v mém úmyslu. Pokud bych chtěl opravdu plnit Boží vůli nebo patřit zcela Bohu, potom je na místě položit si otázku, jestli není ve hře nějaká svázanost hříchem a zdali nemám danou oblast, kde mám problémy, vydat do Ježíšovy uzdravující moci. Jak už říká sv. Ignác z Loyoly, když člověk opakovaně padá do nějakého hříchu, je to jasné rozlišení, že je ve hře ďábel. Tato svázanost ale často ukrývá i nějaké vnitřní zranění (pokroucený obraz Boha, neodpuštěnou věc, potlačené vášně), které by se mělo nejdříve doléčit; je také důsledkem problémů s prvním přikázáním (praktikovaná magie, rodové dědictví či prokletí).

Někdy pro nás má bůh připraveno něco nového a my musíme projít jakousi "pouští", kdy staré už neplatí a nové ještě nenastalo.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay