Měli být převychováni prací

Vydání: 2005/38 55 let od vzniku PTP, 13.9.2005, Autor: Jan Paulas

Říkalo se jim „pétépáci“ nebo také „černí baroni“, protože jako vojáci nosili na ramenou černé výložky. Délka jejich vojenské služby byla nejistá a místo zbraně svírali lopaty či jiné pracovní náčiní. Jejich útvary měly oficiální název Pomocné technické prapory a jejich řadami prošlo i mnoho kněží. Podrobněji se jim věnujeme v rozhovoru s historikem Vojtěchem Vlčkem. 

 

Co bylo vůbec hlavním důvodem vzniku Pomocných technických praporů (PTP)?

PTP byly jednou z forem masové nezákonnosti 50. let, podobně jako tábory nucených prací či centralizační a internační tábory pro kněze. Komunistický režim v těchto zařízeních izoloval - bez odsouzení - „nespolehlivé“ jedince. Chtěl je takto převychovat a zároveň využít jako levnou pracovní sílu. K PTP byli povoláni nepoddajní úředníci, učitelé, živnostníci, zemědělci, neúspěšní emigranti, vyloučení studenti, příslušníci šlechty, příbuzní politických vězňů, ale i kněží, bohoslovci a řeholníci.

 

Vlivem Švandrlíkovy knihy Černí baroni je služba u PTP nahlížena jakousi švejkovskou optikou, jak to ilustroval i nedávný seriál Černí baroni. Jaká byla realita?

Švandrlíkova kniha je nesporně vynikajícím satirickým dílem, ale o PTP vypovídá asi tak jako Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka o jatkách, zrůdnostech a milionech mrtvých 1. světové války. PTP prošlo v období jejich existence v letech 1950-1954 asi 40 000 osob ve věku 17-60 let. Většina z nich tu strávila tři roky života, přičemž žili v naprosté nejistotě, dokdy zde budou drženi. Byli izolováni od svých rodin, podrobování dogmatickým politickým školením a mnohdy i hrubému šikanování ze strany velitelů. Po krátkém vojenském výcviku nastoupili na práci u jednotek lehkých (na stavbách, v zemědělství, v lese) nebo těžkých (doly a hutě na Ostravsku, Mostecku, Kladensku). Hlavně při práci v dolech, na niž nebyli řádně připraveni, docházelo k porušování bezpečnostních norem a stálému tlaku na zvyšování výkonu. V důsledku toho zahynulo při závalech a jiných důlních neštěstích desítky příslušníků PTP - jen v roce 1952 to bylo 40 úrazů smrtelných a 518 těžkých - a mnozí odsud odešli s podlomeným zdravím. Příslušníci PTP byli nasazováni například také na vyčištění minových polí na Dukle.

U PTP se často ocitli i kněží a bohoslovci. Byli tam začleňováni automaticky, nebo jenom někteří vybraní jedinci „za trest“? 

Právě katoličtí duchovní byli jedni z prvních občanů, kteří byli k PTP povoláni, protože „neměli kladný postoj k republice a jejímu lidovědemokratickému zřízení a měli být politickým školením a manuální prací převychováni“.K PTP museli nastoupit všichni bohoslovci, kteří odmítli po zrušení seminářů vstoupit do prorežimního Generálního semináře v Litoměřicích - což byla většina. Dále sem byli posíláni diecézní kněží, kteří odmítli spolupracovat s režimem, například přečetli - komunisty zakázané - pastýřské listy nebo nesouhlasili s proticírkevními zákony. K PTP byli povoláni také řeholníci z centralizačních středisek, kteří dosud nebyli na vojně. V letech 1950-1954 prošlo jednotkami PTP 350 řeholníků a kolem 600-700 diecézních kněží a bohoslovců, přičemž tu většinou strávili 30-40 měsíců.

Byla situace kněží u PTP něčím zvláštní? Bylo s nimi zacházeno jinak než s ostatními?

Kněží byli soustředěni v tzv. „farářských“ rotách, v nichž byli izolováni od ostatních pétépáků. Takových rot bylo sedm, každá po 150 mužích. Po svém příchodu obdrželi duchovní uniformy - často pozůstatky německé a americké výstroje, prodělali pouze týdenní výcvik beze zbraně a ihned byli odesláni na práci do lehkých i těžkých PTP. Pokud neplatil pro jednotku nějaký trest, měli kněží po práci denně vyhrazenu čtvrthodinu pro modlitbu breviáře, který u sebe mohli mít. Rovněž se mohli společně v neděli ráno zúčastnit mše svaté v blízkém kostele, ovšem bez přítomnosti jiných věřících.

 

Jak kněží či bohoslovci službu u PTP vůbec snášeli? Co bylo pro ně nejhorší? Byl na ně vyvíjen nátlak, aby odešli z kněžství či z bohosloví?

Kněží byli často vhodným objektem ponižování ze strany některých psychopatických velitelů. Trestali je například nekonečným „děláním rajonů“, odebíráním dovolenek, odepřením účasti na mši. Časté bylo verbální ponižování kněží a zesměšňování církve a papeže.

Nátlak na vzdání se úmyslu kněžství byl činěn hlavně na bohoslovce, kněží byli „lámáni“ ke vstřícnosti k režimu a byl jim nabízen okamžitý návrat na faru. Během politických školení přijížděli duchovním přednášet o zločinech církve a výhodách socialismu dělničtí „odborníci“, výjimečně přijel i nějaký bývalý bohoslovec nebo kolaborující kněz, například pater Románek. Ti samozřejmě intelektově na vzdělané kněze nestačili, a byli spíš zdrojem pobavení. Kněží a bohoslovci se u jednotek velmi stmelili. Kněží bohoslovce podporovali, sháněli jim teologickou literaturu a po práci jim pomáhali studovat. Řeholníci - například jezuité, kapucíni, premonstráti a dominikáni - vytvořili dokonce společné studium bohosloví. Během PTP pak bylo na dovolence tajně vysvěceno několik bohoslovců z řádu jezuitů a redemptoristů.

 

Nakolik mohli kněží vykonávat u PTP svou kněžskou činnost? Co se stalo, když je u toho chytili?

Mnozí kněží tajně denně sloužívali mši svatou na ubikaci, mnohdy celebrovali třeba na posteli nebo na kufru. Většinou se těchto mší zúčastňovali i bohoslovci. Velmi záleželo na veliteli roty, zda mše toleroval, nebo naopak za jejich sloužení kněze trestal. Ve farnostech samozřejmě kněží sloužit mše nesměli. Příznivá situace společného pobytu kněží a bohoslovců trvala do března 1951, kdy ministerstvo obrany označilo dosavadní převýchovu za neúčinnou a bohoslovci a kněží byli rozděleni a často zařazeni do jednotek s dalšími laiky. Pak už bylo sloužení mše u jednotky velmi riskantní.

Typické pro život kněží u PTP bylo časté přesouvání jejich jednotky z místa na místo po celé republice. Také tajné studium bohoslovců a pokračování v řeholním životě bylo později přísněji sledováno a asi 15 řeholníků za to bylo odsouzeno. Zajímavé byly aktivity bohoslovců např. u jednotky v Bochoři u Přerova - věnovali se katechezi místních dětí a v duchu francouzského jocismu se zaměřovali na dělnickou mládež. Za tuto činnost bylo v říjnu 1953 odsouzeno u vojenského soudu 16 bohoslovců v čele s Jiřím Pokorným a následovaly další podobné procesy.

 

Jaká situace čekala kněze a bohoslovce po návratu zpět do normálního života?

Byli na tom podobně jako kněží propuštění z vězení nebo z internačních táborů. V naprosté většině nemohli až do roku 1968 získat státní souhlas a museli vykonávat manuální zaměstnání. Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay