Vydání: 2020/42 Na misiích v čase pandemie, 13.10.2020, Autor: Jiří Macháně

Hlavní armádní kaplan P. JAROSLAV KNICHAL má hodnost plukovníka. Nevelí však bojové jednotce. Jeho rozkazy poslouchají a radám i duchovnímu vedení naslouchají jeho kolegové: duchovní z jedenácti církví.

Pro mě je to škola života. Na teologické fakultě jsem měl tzv. ekumenickou teologii, kde jsem teoreticky čerpal, jak jednotlivé církve fungují. Co je pro ně charakteristické, jakou mají teologii, jaké mají bohoslužby. A teď to v armádě mezi kaplany sleduji a prožívám prakticky. Nemůžeme se sice sejít „u jednoho stolu“, ale při slavení bohoslužeb se střídáme: jeden den je evangelická bohoslužba, druhý den je katolická mše svatá. Jinak ale máme společné četby Písma a na našich setkáních se modlíme denní modlitbu církve, tedy breviář.

Jsem vlastně rád, že ne. Berou vojenské duchovní zkrátka jako kaplany. „Máme na útvaru kaplana, je to náš padre,“ říkají. Neřeší jeho církevní příslušnost. Teprve když dotyčný voják potřebuje nějaký náboženský úkon, pak samozřejmě musíme hledat, zda jej bude vykonávat katolík, husita nebo evangelík.

Používá se ve všech armádách světa. Na zahraničních misích se jinak kaplanům neřekne. Často je to vidět i na jmenovkách. Nemáme vyšité jméno, ale padre. A u nás to samozřejmě známe hlavně z amerického seriálu MASH.

V domácích mírových podmínkách pracuje kaplan na 100 %. Jak říkají vojenští kaplani, jsme tu proto, abychom s vojáky nesli jejich radosti i starosti osobního i pracovního života. Při zahraniční misi pak musí pracovat na 200 %. Je tam s vojáky na jedné základně šest měsíců sedm dní v týdnu a 24 hodin denně. Vytvoří se tam pevnější vztah, vazba a interakce mezi kaplanem a jednotlivými vojáky.

Doprovázení, modlitby, krizová intervence, různá požehnání a bohoslužby s vojáky patří ke každodenní praxi současných vojenských duchovních. Snímek Zdeněk Peterka

Ano, vojáci při misi prožívají více ohrožení a rizika, ale také odloučení od rodiny. Podle mojí vlastní zkušenosti vojáci ani tak neřeší pracovní záležitosti. Na to jsou vycvičení a připravení. Často ale nepočítají s tím, že se doma odehraje nějaká nepříjemnost či těžkost – a oni jsou teď vzdáleni, nemohou přijet, zasáhnout, řešit. Třeba z Afghánistánu to mají domů 4,5 tisíce kilometrů. Pak se často obracejí na kaplana s tím, co se doma zrovna přihodilo. Jsou to i zdánlivé maličkosti jako problémy dítěte ve škole, zhoršení známek. Nebo přinesou fotografie či video, kdy jejich potomek udělá první krůčky, když jde poprvé do školy - a oni u toho nemohou být.

Je to jeden z důvodů, proč kaplani v resortu obrany jsou. Kaplan s psychologem a velitelem například jedou oznamovat úmrtí rodině zemřelého vojáka. Kaplan i psycholog pak zůstávají součástí týmu, který se o rodinu stará, je jí k dispozici a pomáhá vyřešit i všechny záležitosti kolem úmrtí. Doprovází třeba rodinu na letiště, když armáda přiveze ostatky jejich blízkého, pomáhá jim s organizací pohřbu. Kaplan také nabídne možnost vedení posledního rozloučení. Naše služba pak nekončí pohřbem, ale o rodinu se staráme i potom. Z mnohých těchto těžkých chvil pak vznikly hlubší vztahy mezi kaplanem a rodinou, stal se součástí rodiny.

Naše služba tedy není jen nějaký servis v daném okamžiku, ale zůstává jako nabídka trvale. Podobně pracujeme i v případě zranění vojáků – ať už v zahraniční misi, nebo zde v České republice.

Je to veliký preevangelizační prostor. Vojenští kaplani neřeší, kdo je věřící či nevěřící nebo ke které církvi patří. Máme jasně stanoveno, že vojenského kaplana si může vyžádat úplně každý voják, i jeho rodinný příslušník. A stejně tak i odmítnout. Zvláště na misích je to velmi intenzivní – pomáháme lidem vyrovnávat se s otázkami, které si ve vypjatých situacích kladou. Nejsou to jen otázky víry. K té se v 99 % případů sice dostaneme, ale nikoliv proto, že by o ní začal hovořit kaplan, ale dělá to voják sám o sobě. Často zjistí, že v mírových podmínkách o životě a o svém nitru nikdy takhle nepřemýšlel. Uvažovat nad životem začne pod tíhou okolností – a kaplan je tam od toho, aby mu pomáhal se v tom vyznat. Aby mu pomohl (třeba dalšími otázkami) uchopit věci a témata, se kterými se předtím nesetkal.

Ano, stává se, že se vojáci po zážitku ze zahraniční mise rozhodnou nechat se pokřtít. V současnosti máme tři nebo čtyři přípravy dospělých vojáků k této svátosti. Zásadně nekřtíme v zahraniční misi, protože tam je voják ve vypjaté situaci sice velmi otevřený, ale také křehký. Víra přeci není jen věcí okamžiku v kritické chvíli, ale je součástí každodenního života. Proto vždy čekáme na návrat do republiky, a pokud je zájem trvalý a voják se chce nechat pokřtít, začneme s přípravou. Přijde nám také důležité navázat jej na místní společenství církve. Každý voják přichází z určité vesnice, města, farnosti či sboru. Když požádá kaplana o nějaký náboženský úkon, křest či svatbu, tak se jim snažíme říci, že je dobré, aby to absolvovali v místě, kde žijí, ve farnosti, do níž spadají, aby se stali součástí místní křesťanské komunity.