26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Máma měla bouřlivou povahu

15. 6. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/25 Milada Horáková, 15.6.2010, Autor: Jiří Prinz

Dceři Milady Horákové Janě Kánské bylo šestnáct let, když v září 1949 komunistická Státní bezpečnost její matku zatkla. Následující měsíce patřily k nejhorším v jejím životě: matka byla ve vězení, otec v emigraci, ona sama našla útočiště u sestry své matky Věry. Vše vyvrcholilo v červnu 1950, kdy v komunisty rozdmýchané nenávistné atmosféře probíhal proces s její matkou, končící nakonec vynesením rozsudku smrti a následnou popravou. Ještě dnes, šedesát let po oněch událostech, není pro Janu Kánskou snadné o tomto období jejího života hovořit. Rozhovorů médiím poskytuje málo, aby – jak říká – přílišná medializace celého případu „nebyla nakonec kontraproduktivní“. Při příležitosti letošního smutného výročí poskytla rozhovor jen třem médiím. KT si váží toho, že byl jedním z nich.

Právě včera uplynulo šedesát let od zahájení procesu s vaší matkou. Vzpomínala jste? (proces byl zahájen 31. května 1950)

Člověk si vzpomíná permanentně a průběžně. Zrovna včera jsme se zúčastnili vzpomínkového večera na pana doktora Hejdu, který byl souzen ve stejném procesu jako máma a během svého pobytu ve vazbě napsal asi 28 sonetů, které (protože neměl tužku) se všechny musel naučit nazpaměť. Bylo to skutečně velmi působivé. Byla jsem hrozně ráda, že kromě toho, že se vzpomíná na mojí mámu, vzpomíná se i na ty ostatní. Takže včerejší večer byl velice pietní a moc se mi to líbilo.

V České televizi běžel nedávno dokument „Proces H“ mapující dopodrobna celý proces s vaší matkou. Zaznamenala jste ho?

Ano, dokument od pana Vadase jsem viděla.

Jak na vás ty záběry po šedesáti letech působily?

Špatně. I po tak dlouhé době to na mě působí pořád moc špatně. I když jsem tehdy byla mladá holka, jsou to vzpomínky, které se nevymažou. V člověku zůstanou napořád někde hluboko uloženy a není lehké na to vzpomínat. Ani po tak dlouhé době.

Vybavíte si ještě atmosféru, jaká v rodině před zatčením vaší matky panovala?

Po únoru jsme byli jako rodina ještě nějaký čas pohromadě, ale bylo jasné, že nás na pokoji nenechají. Mně bylo tehdy patnáct šestnáct let a žila jsem ve svém vlastním světě, ve světě takhle mladého člověka. Rodiče ale tu situaci spolu pořád řešili, mne se před ní ovšem snažili ochránit. Proto nemohu tvrdit, že by to napětí, které tehdy viselo ve vzduchu, na mě nějak působilo. Vím ale, že oba rodiče žili ve velmi napjaté atmosféře.

Když došlo k procesu, komunisté vytvořili ve společnosti atmosféru hysterické nenávisti, před níž nebylo úniku. Vy jste v tu dobu chodila do školy. Jak to tam vypadalo?

Když jsem přišla do třídy, pozorovala jsem na spolužácích takové mírné rozpaky, ale nemohu tvrdit, že by se ode mě někdo nějak zásadně odtahoval. Byli tam sice takoví, kteří byli řekněme váhavější, ale třída se ke mně během toho procesu chovala celkem normálně. Myslím, že v tom jejich tehdejším chování bylo i hodně úniku z celé té trapné situace.

Během procesu organizovali komunisté také různé petice žádající přísné potrestání vaší matky, které podepsala i řada známých osobností. Nenašel se mezi nimi později, když se atmosféra uvolnila, někdo, kdo se vám přišel omluvit?

Ne, to ne.

Do Ameriky jste odešla až v roce 1968. Předtím jste nechtěla z Československa odejít, nebo to nebylo možné?

Nešlo to. Za otcem mě pustili poprvé až v roce 1966 a pohrozili mi, že když tam zůstanu, pomstí se rodině mojí tety, u níž jsem žila. Po návratu od otce jsem si ale zažádala o emigraci, a když přišel osmašedesátý, dostala jsem povolení.

Pomohlo vám v Americe, že jste dcerou Milady Horákové?

Ne, ale Amerika mě přijala fantasticky. Do tří neděl jsem si našla práci i byt a záhy jsem si v Americe vytvořila nový domov.

Váš otec žil až do roku 1976. Jak vzpomínal na dobu okolo procesu se svou ženou?

I když jsme se denně stýkali, o téhle události nikdy nemluvil. Byl tím tak těžce poznamenán, že o tom nedokázal hovořit.

Jak jste vysvětlovala svým dětem, kdo byla jejich babička?

Když se děti ptaly na babičku, vždycky jsem se snažila přizpůsobit úrovni jejich chápavosti, jinak to ani nejde. A to samé dnes, když se mě už vnučka přišla zeptat na svou prababičku. Je mi jasné, že čím budou vnoučata starší, tím víc toho budou chtít vědět.

Vypozorovala jste nějaký povahový rys své matky u svých dětí?

Myslím, že moje dcera má něco z mojí matky. Dokáže budovat velmi vyvážené lidské vztahy, působí velmi rozvážně a myslím, že lidé ji mají velice rádi. Má to, čemu se anglicky říká „drive“, to znamená, že je velmi rozhodná. To byla moje máma taky. Ta měla ještě navíc potřebu se pro ostatní lidi obětovat. Ale i moje dcera je ochotná na sebe naložit spoustu věcí, aby někomu pomohla.

Když člověk pozoruje chování vaší matky při procesu, má dojem, že to byla velmi klidná žena. Byla taková i ve skutečnosti, nebo se jenom skvěle ovládala?

Byla velice bouřlivá, temperamentní, ráda se smála, ale dokázala i vybuchnout, hlavně když jsem zlobila. Při tom procesu se ale strašně ovládala, to byla její další vlastnost – dokázala se skvěle ovládat.

Ve svých posledních dopisech odkrývá Milada Horáková svou hlubokou náboženskou víru. Jak byste charakterizovala její duchovní život?

Máma pocházela z katolického prostředí, její strýc byl dokonce katolickým knězem a její přestup do Českobratrské církve evangelické nesl velice těžce. V tom obrácení sehrála roli nejen láska k otci, který byl z protestantské rodiny, ale také vlastenecké důvody, protože tehdy byla katolická církev vnímána jako spojenec rakousko-uherského mocnářství. Velmi silně se o víru opírala v těch nejtěžších chvílích svého života, a to jak během nacistického, tak potom během komunistického věznění. V období po válce jsme ale do kostela pravidelně nechodili, pouze vím, že máma občas do evangelického kostela zašla a navázala tam také velmi blízké přátelství s panem farářem Kučerou, který potom sehrál velkou roli při odchodu mého otce ze země.

V cele smrti pak požádala o přítomnost faráře…

Ano, myslela si, že jí přivedou právě Kučeru, od něhož se chtěla dozvědět, jak to dopadlo s otcem, o němž neměla žádné informace. Oni jí ovšem poslali pana faráře Vojtěchovského, který o otci nic nevěděl. Myslím, že byl potom z toho setkání velmi špatný, dokonce ho snad máma musela uklidňovat. Později pak se mnou chtěl mluvit, ale tehdy jsem ještě neměla sílu na to, vyslechnout detaily z jejich setkání.

V cele smrti jste ji navštívila i vy s tetou…

Ano, jednou nás tam s tetou a strýcem pustili, ale dost už o tom…

Zastavme se nyní u toho, jak se česká společnost dokázala se zločiny komunismu vyrovnat. Ve vězení dnes sedí pouze bezmála devadesátiletá prokurátorka Ludmila Brožová Polednová…

Bylo vyřčeno, že je vinna – a to stačí. Jsou ale ještě někteří další, jejichž vina by měla být jasně pojmenována. Mám na mysli speciálně pana Vaše, který se podílel na justiční vraždě Heliodora Píky.

A co samotná komunistická strana. Neměla být už dávno zakázána?

Osobně si myslím, že měla. Ale někteří lidé, kteří se před dvaceti lety účastnili revoluce, říkají, že to tehdy nebylo tak jednoduché. Především jsme byli stále okupovaná země, ani Sovětský svaz nebyl v tu dobu zdaleka na kolenou, a konečně se tu chtěla dělat parlamentní demokracie, jenže v tehdejším parlamentě seděli z devadesáti procent komunisté, takže by to asi nebylo moc průchodné. Já si však stejně myslím, že se to mělo udělat.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou