Vydání: 2008/14 Jak prožít stáří aktivně, 1.4.2008, Autor: Dagmar Volencová

Lidé z nevládních organizací ji většinou neznají jménem – paní Věře Šormové se zkrátka říká „pletací babička“. Je téměř k nevíře, že je ročník 1920.

Proč vás napadlo zásobovat pletenými výrobky lidi v Grozném či v Afghánistánu?
V roce 2000, kdy novinářka Petra Procházková založila v Grozném domeček pro sirotky (Berkat – pozn. red.), jsem četla v jednom jejím novinovém článku, že dětičky se musely vracet na noc zpátky do rozvalin, protože stojící dům byl terčem. Vzpomněla jsem si, jak jsem jela v roce 1946 v noci rozbombardovaným Německem do Francie, a představila jsem si, jaká musí být dětem v těch rozvalinách zima a jaký mají strach...

Jak se vám podařilo myšlenku pomoci uskutečnit?
Měla jsem hromadu klubíček ještě z války, živila jsem se tehdy pletením, a tak jsem začala štrikovat rukavičky, ponožky... Ale jak je pak dostat do Čečny? To vám bylo telefonátů! Až mi někdo řekl: „Vždyť paní Procházková je v Praze!“ A zase jsem telefonovala, než jsem ji našla. „Kolik je vás v domečku?“ ptala jsem se jí. Prý padesát. Pustila jsem se do pletení a v duchu úsloví „líná huba, holé neštěstí“ jsem získávala klubíčka od lidí. Panečku, brzy jsem měla padesát párů, ale Petra byla pryč! Adresu jsem žádnou neměla. Tak volám do společnosti Člověk v tísni a tam byli ochotni, že si pro věci přijedou, já jsem ale raději zapřáhla svoji dceru a krabici popsanou na všech stranách Berkat, Berkat jsme jim dovezli přímo do kanceláře. Pak jsem někde v novinách zase četla, že tam pomáhá i Česká katolická charita – a tak jsem se obrátila na ně. Už osmý rok putují zásilky prostřednictvím těch, kteří mi mohou pomoci.

K takovému životnímu postoji – pomáhat druhým – vás vedli rodiče?
Můj tatínek, co neprokouřil, to rozdal. Maminka jako děvče pomáhala babičce za 1. světové války tři měsíce ošetřovat nemocné v cholerovém baráku v Osvětimi. Maminka pak v pomáhání pokračovala, a to je moje největší dědictví po ní, žádné šperky. Ale ona byla na rozdíl ode mne pořádná – měla zvlášť složenky pro Deylův ústav, Jedličkův ústav, Červený kříž... Když se dozvěděla, že v Rumunsku jsou povodně, už mě posílala na rumunské velvyslanectví s penězi. A já zase, když byly povodně na Moravě v roce 1997, vzala jsem s dcerou peřiny, deky a šly jsme do Charity.
Pořád se mluvilo jenom o Troubkách. Rozzlobila jsem se: Troubky, Troubky.. a co Bochoř? Napsala jsem do Bochoře: Dejte mi adresu nějakých starých lidí, kteří přišli o majetek... Byli to Kolečkářovi. Už jsem u nich byla na návštěvě. Mají znovu postaveno a prý mám nahoře „cimérku“. S paní Kolečkářovou si posíláme dárky – jednou mi poslali slivovici, jindy med a já jsem jí zase uštrikovala velikánský pléd. Mám v šuplíku hodně dopisů. Tenhle krásný je třeba z dětského domova v Nemyšli u Tábora: „...zařadila jste se mezi první sponzory“ – psali mi v roce 1992. Dokud to šlo, za dětmi jsem jezdila.

V Čečensku také podporujete konkrétní rodiny? I finančně?
Dlouhou dobu jsem podporovala jednu rodinu, ale asi se odstěhovala. Zmizeli. Koordinátorka z rehabilitačního centra v Grozném mi napsala, že má pro mě „krasavici“ – a poslala mi fotku tlusťoučké holčičky s nemocným srdíčkem. Operovat ji můžou, až se srdíčko zvětší. Peníze, které posílám, jí proto maminka ukládá.
Loni byly v Praze ženy z Grozného, a když se u mne objevily, měla jsem velkou radost. Od spousty známých jsem pak slyšela: Podporuješ teroristy! Když se odehrávala tragédie v beslanské škole, měla jsem i takové telefonáty. Říkala jsem těm lidem: „Zuzana Baudyšová (ředitelka Nadace Naše dítě, pozn. red.) se například stará o dítě alkoholika, které se narodilo třeba z náhody, alkoholu, málokdy z lásky. A kdo se postará o čečenské děti, které za válku taky nemůžou?“ Mne v té souvislosti vždy napadne věta norského spisovatele Trygve Gulbranssena – říká ji panna Dorthea starému lakomci Dagovi : „Není jiné cesty než milosrdenství.“