Mám lidi z farnosti ve svém diáři?

Vydání: 2005/9 Osamělost ve společenství, 22.2.2005, Autor: Jakub Hučín

Osamělost uprostřed společenství pohledem psychoterapeuta

Farní společenství by podle mínění mnoha křesťanů mělo fungovat jako jedna velká rodina. Přitom se řada věřících cítí právě ve své farnosti osaměle. Proč? A není naše představa o takovém společenství falešná?

Pavel se ve své farnosti necítil moc dobře. Pořád se mu nějak nedařilo do společenství zapadnout, i když po tom toužil. Kam jinam by také měl patřit? Víra pro něj byla důležitá. Občas si s něčím nevěděl rady a někdy by si o svých otázkách s někým rád promluvil. Neodvážil se ale nikoho oslovit, styděl se. Snad také proto neměl přátele (navíc žil na malém městě, kde je těžko hledal), a tak v neděli postával v plném kostele sám pod kůrem. Jak sám přišel, tak sám odešel. Nikdo si ho ani nevšiml.

Jeho osud ovšem není nijak zvlášť výjimečný. Křesťanů, kteří stojí z různých důvodů osamělí mimo farní společenství, je hodně. Ve velkých farnostech některé z nich odrazuje právě velké množství lidí, nevědí, jak by měli s druhými navázat kontakt, a bojí se odmítnutí nebo naopak mají strach, že by se k něčemu museli zavázat. Jiné od druhých odděluje jejich životní příběh – jsou rozvedení, příliš chudí nebo mají psychické problémy a s tím spojený pocit, že jsou „divní“. Mladým lidem pak chybí ve farnostech na venkově a v malých městech vrstevníci, s nimiž by mohli sdílet stejné hodnoty. Z nedělní bohoslužby se pak stává zvyk a je jen otázkou času, kdy přestanou mít důvod do kostela vůbec chodit.

Ovšem ani mnozí kněží na tom nejsou o mnoho lépe. Jejich životní styl je natolik odděluje od farníků, že i když jsou uprostřed ostatních, cítí se vlastně osamělí.

LIDÉ Z ADRESÁŘE

Ke zjištění, jestli někdo ve skupině zažívá pocit osamění, nestačí jen lidi kolem počítat, důležité je spíš to, jakým způsobem prožíváme vztahy. Spíše než pravidlo kvantity platí pravidlo kvality. Osamělost je totiž subjektivní prožitek společenské izolace, tedy pocit, že nemáme nikoho blízkého, s kým se můžeme podělit o své vnitřní pocity, komu můžeme důvěřovat a kdo nás má rád.

Potřeba vytvářet blízké vztahy je nám podle psychologů vrozená. Kromě rodiny potřebujeme ještě další okruh lidí, s nimiž můžeme sdílet své hodnoty, vyměňovat si názory, prožívat své radosti, smutky či obavy, aniž bychom se museli přetvařovat. Každý z nás takovou skupinu hledá a ti šťastnější v ní už žijí.

Jak jste na tom vy? Zkuste se podívat do svého adresáře a udělat si poznámku u jmen lidí, kterým byste se dokázali svěřit se svými těžkostmi a se kterými byste rádi trávili volný čas. Nepočítejte do toho svou rodinu. Kolik takových lidí jste našli? Určitě ne více než třicet. S větším množstvím lidí nejsme schopni udržet osobní vztah. Nemělo by vám ovšem vyjít ani příliš malé číslo. Pokud jste našli méně než pět takových lidí, jste osamělostí ohroženi.

Zkuste si položit několik dalších otázek: Kdo jsou tito lidé? Kde se s nimi setkáváte? V zaměstnání, ve farnosti, ve společenství mimo farnost nebo třeba na fotbale? Znají se tito lidé navzájem? Nejspíš zjistíte, že každý pochází z jiného prostředí. V lepším případě se budou znát navzájem a v ideálním případě patří všichni do jedné skupiny – pak si můžete gratulovat.

Jen zcela výjimečně se lze setkat s tím, že by tato skupina blízkých lidí zároveň tvořila farní společenství. Takzvaná malá skupina (jak úzkou skupinu blízkých lidí nazývají sociologové) a farní společenství totiž vznikají odlišným způsobem. Malá skupina vzniká neformálně – blízké lidi si vybíráme spontánně a to, jestli k nim budeme cítit důvěru, se nedá určit. Farní společenství má daleko formálnější ráz – v kostele se scházejí lidé ze stejné spádové oblasti a často jediné, co je spojuje, je slavení mše a stejná víra. To samozřejmě není málo, ale z psychologického hlediska to člověku pro překonání pocitu osamělosti a pro vytvoření blízkých vztahů většinou nestačí.

Co poradit pavlům?

Farní společenství společně slaví eucharistii. Ostatně proto se i schází. Pokud bychom chtěli, aby skutečně sloužilo jako „domov“ nebo místo přijetí, muselo by toto společenství více žít spolu, vytvářet blízké osobní vztahy typické pro malou skupinu a jako vrchol společného života nakonec také slavit společně eucharistii.

Je ovšem vůbec něčeho takového farnost ve své současné podobě schopná? Bohužel ne vždy. Většina farností je příliš velká a těžko se v nich daří člověku nacházet osobní vztahy. Dalším kamenem úrazu je právě fakt, že se vlastně vždy jedná o uměle vytvořené skupiny. Obraz společenství a jeho prožívání se proto v katolické církvi často přesouvá jinam. Při bližším pohledu na život církve se najednou přestáváme divit, proč řády a církevní hnutí často zažívají takový rozkvět. Mají totiž obě dvě složky typické pro živé společenství: vznikají spontánně na základě společných hodnot a stojí na osobních vztazích svých členů.

Pavel a jemu podobní se možná budou dlouho snažit někam ve své farnosti zařadit, ale něco jim v tom bude bránit. A může se stát, že se ve své farnosti nebudou cítit doma nikdy. Zbývají jim tedy dvě možnosti – mohou na svou snahu (najít ve farnosti někoho blízkého) rezignovat a dál „chodit na mši“, anebo hledat jiné formy společenství.

Možná je trochu překvapivé, že za ideál se obecně považuje zařazení věřícího do farnosti; pokud člověk odchází do jiného společenství, mluví se o útěku a rezignaci. Přitom opak je pravdou. Pokud věřící člověk nenachází ve své farnosti nikoho, kdo by mu byl blízký, a odchází jinam, odchází právě proto, že to nevzdal a svou víru považuje za skutečnou hodnotu, již chce s někým sdílet.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay