Ležím a mám ochrnuté i ruce, ale netrpím

Vydání: 2005/25 Utrpení - cesta k Bohu?, 13.6.2005, Autor: Kateřina Beščecová

Příběh ženy, která skrze utrpení našla cestu k Bohu

Je to už skoro 23 let, co se Jana Hrdá po autonehodě a úrazu páteře ocitla na vozíku. Přestože někoho z nás možná napadne, že bychom se v takovéto situaci ocitnout nechtěli, Jana je spokojená a vyrovnaná. Říká, že sice ztratila všechno hmotné a pozemské, ale získala mnohem víc - nalezla Boha. „Jsem živý důkaz toho, jak někdo naprosto nemohoucí může žít jenom z Boží síly. Dennodenně je to na mně vidět a je to radost,“ říká paní Jana. Svůj příběh a především svědectví o cestě k Bohu popsala v knize Hospodin je náš pastýř.

„Byla jsem úspěšná a všechno se mi dařilo. Chtěla jsem studovat vysokou školu, tak jsem ji vystudovala. Vdala jsem se za kluka, kterého jsem milovala a se kterým jsme si rozuměli, narodily se nám dvě děti, přesně tak, jak jsme si přáli: holčička a chlapeček. Protože jsem chtěla bydlet na venkově, přestěhovali jsme se z Prahy na venkov...,“ líčí Jana. Přesto měla pocit, že jejímu životu něco chybí. O Bohu sice věděla a vzpomíná si, že už když jí bylo 16 let, maminka před ni položila Bibli a řekla: „Tohle si přečti, patří to ke vzdělání.“ Ji ale lákaly spíš východní filozofie a orientální náboženství. O Bohu věděla, ale myslela si, že křesťanství není cesta pro ni.

NAJEDNOU JSEM PŘIŠLA O VŠECHNO

Pak ale přišla autonehoda, úraz páteře a následné ochrnutí od ramen dolů. „A zjistila jsem, že můj život nejde tak jednoduše, jak šel doposud. Najednou jsem nevěděla, co se mnou bude zítra, natož třeba za rok. Nevěděla jsem, kdo vlastně jsem: jestli ta úspěšná ženská, které pořád všechno vychází, nebo jen uzlíček kostí. Jestli jsem taková, jak se vidím já, nebo taková, jak mě vidí ostatní - a zda ti ostatní jsou mí blízcí, kteří mě mají rádi, nebo spíš ti, co mě potkávají na ulici a raději odvracejí hlavu, protože nevědí, jak se mají tvářit... Přišla jsem o smysl života, protože předtím jsem ho viděla jen v tom, co můžu udělat - a najednou jsem měla pocit, že nemůžu vykonat vůbec nic. Pak jsem začala ztrácet i svého muže, který situaci nemohl unést a hrozilo, že ztratím i děti - v době nehody jim bylo tři a půl a čtyři a půl roku.“

Řada jejích přátel se jí snažila vyprávět o Bohu. Ale ona se s nimi prý doslova hádala. „Prostě jsem nechtěla Boha přijmout a dost těžce jsem s ním zápasila. Ale pak jsem najednou pocítila touhu po něm a začala prosit: ,Bože, najdi mě, protože já se nemohu najít. Dej mi smysl života, protože já ho nemám a nemohu pro to nic udělat...‘ A on přišel a já jím byla uchvácená!“ vypráví Jana.

PROČ MUSÍM TRPĚT?

Mnohokrát po své nehodě Jana přemýšlela o smyslu utrpení. Chápe ho především jako výzvu: pro ty, kdo Boha neznají, aby ho hledali, a pro ty, kdo v něj věří, aby se k němu ještě víc přiblížili. „Nemyslím si, že Bůh je sadista, který má z utrpení radost. Ale podobně jako tatínek ví, že na Pepíčka musí trochu přitlačit, protože je vzpurný, a na Kačenku stačí zvednout obočí, aby udělala svou povinnost. Tak Bůh zná tu pravou míru utrpení, jakou na nás naloží. Jsem přesvědčena, že kdybych byla dál tou úspěšnou ženou, asi bych jej nehledala,“ říká Jana. Přesto dodává, že jí Bůh před nehodou dával spousty jiných šancí a chtěl, aby je přijala. „Měla jsem je přijmout, ale neudělala jsem to. Bůh na mě musel trochu přitlačit, ale to neznamená, že trpím. Život s postižením je velmi těžký, ležím na posteli a mám ochrnuté i ruce, ale netrpím. Opravdu ne!“ Podle ní je v životě důležité ne to, zda je člověk úspěšný, uznávaný a odvede spousty práce, ale to, aby svým životem sloužil Bohu. „Nakonec jsem se přesvědčila, že ztráta Boha by pro mě byla vůbec největší ztrátou v mém životě. Pak už by mi opravdu vůbec nestálo za to existovat.“

Ukázalo se, že Jana je nyní ještě více zaneprázdněná, než kdyby byla zdravá. Zavedla v Česku osobní asistenci, pracuje pro Pražskou organizaci vozíčkářů, je předsedkyní Pražské krajské rady zdravotně postižených, inspektorkou kvality sociálních služeb, přednáší na Fakultě humanitních studií, pracuje v legislativní radě Národní rady zdravotně postižených, píše články o problematice lidí s postižením a tím výčet jejích aktivit zdaleka nekončí. „Takže pracuji šest dní v týdnu a někdy mám až na sebe vztek, kolik jsem si toho nabrala,“ uzavírá Jana.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay