Komunisté řešili náboženskou situaci i demolicí

Vydání: 2010/24 Zničené kostely, 11.6.2010, Autor: Zita Chalupová

Jak se stát staral o církevní památky v době totality? Kolik kostelů a dalších sakrálních staveb na jeho péči doplatilo? Tyto a další otázky jsme položili Pavlu Kopečkovi, stavebnímu inženýrovi a současně liturgickému teologovi z Cyrilometodějské teologické fakulty UP v Olomouci.

Komunistický režim se zákonem 218/49 Sb. „O hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností“ zavázal, že se bude starat o církevní majetek. Platí tento zákon až dosud a jak tato slibovaná péče ve skutečnosti vypadala?

14. října 1949 schválilo Národní shromáždění církevní zákony, jimiž se zahájila další represe církve. Jednalo se o tři zákony: prvním byl zákon (217/49 Sb.), který zřizoval státní dohled nad církvemi představovaný tzv. církevními tajemníky. Druhý zákon (218/49 Sb.) řešil hospodářské zabezpečení církví státem, především finanční zabezpečení duchovních. Třetím zákonem bylo vládní nařízení (219/49 Sb.) o hospodářském zabezpečení římskokatolické církve státem – šlo o platy duchovních (600 Kč). Podle zmíněného zákona 218 tak stát sice kontroloval hospodaření církví, ale na její provoz nepřispíval – ani na zákonem stanovené „mimořádné věcné náklady“. Za komunismu stát přispíval pouze na kulturní památky, tedy na opravy umělecky a architektonicky významných církevních objektů. Po pádu komunismu prošel zákon 218/49 Sb. novelizací a nyní je situace lepší, protože v posledních dvaceti letech bylo mnoho „venkovských kostelíků“ prohlášeno za kulturní památky a lze na jejich opravy žádat peníze ze státem vypisovaných dotačních titulů. Avšak současný vývoj ekonomiky se stále větším státním deficitem vyvolává potřebu šetřit a v důsledku toho je i na opravu kulturních památek financí stále méně.

Koho tedy mohou kněží o peníze požádat?

Jsou to především kraje nebo ministerstvo, na větší projekty přispívají i Evropské fondy. Farnosti si ale nemohou dovolit dát několik set tisíc korun nějaké agentuře na vypracování projektu s rizikem, že to třeba nevyjde. Nicméně v roce 2008 došlo zákonem o státním rozpočtu ke změně závazných ukazatelů. Dnes jsou náklady na církve členěny pouze na tři položky: platy duchovních, provozní náklady a opravy církevního majetku. Dalo by se říci, že je dnes obdobná situace jako v letech 1949 až 1989 – zákonná norma se příliš neplní. Platy duchovních jsou nízké, na provoz církve stát přispívá minimálně a opravy jsou řešeny na základě ne zrovna transparentních dotačních programů. Pokud se nedospěje k majetkoprávnímu narovnání vztahu mezi církvemi a státem, není naděje na zlepšení. V současnosti stát ročně – po odečtení všech výdajů na provoz církve – profituje z užívání církevního majetku zhruba 2 miliardami korun. Tyto prostředky nám pochopitelně chybějí.

Nepomohlo by třeba, kdyby se v zákoně přesně stanovilo, jak vysoké procento HDP má na tento účel přijít?

Nepřísluší mi řešit otázku restitucí ani plánovat financování církve. Je spíše třeba se vážně zamyslet nad budoucností církve v naší společnosti a potřebami jednotlivých objektů. Jedna věc jsou kulturní památky, něco jiného jsou užitkové objekty. Obnova místa totiž souvisí s určitou revitalizací náboženského života. Je složité investovat plošně do objektů, kde není určeno jejich budoucí využití.

Myslíte, že neblahé osudy postihly více pohraničí než města?

Všichni víme, jak silně bylo české a moravské pohraničí po druhé světové válce postiženo odsunem původního německého obyvatelstva. Pozdější dosídlení z vnitrozemí nic neřešilo – bylo umělé, násilné, chyběla tradice, kořeny a kontinuita. Ti lidé, kteří přišli, tam přirozeně nepatřili. S původními obyvateli odešli i kněží, řeholníci a s nimi katolický živel. Sakrální objekty osiřely, kostely se vyprázdnily, zavřely a začaly chátrat. Poválečné osídlení bylo protiněmecké a také proticírkevní, navíc lidé tvořili naprosto nehomogenní komunitu. Na mnoha místech osidlovaného pohraničí, zvláště na venkově, se tak církevní život vůbec nerozvinul. Mezi příchozími byli sice i věřící, ale šlo spíše o jednotlivce, ne o živá farní společenství. Do pohraničí přicházeli také kněží, kteří zde pracovali ve velmi těžkých podmínkách a spíše s jednotlivci než se společenstvím věřících. Tato krajní situace se ale naopak promítla i pozitivně do duchovního zrání církve v pohraničí.

Pro kněze bylo asi těžké žádat o peníze pro tak roztříštěné komunity…

Příchod do pohraničí znamenal pro kněze opuštění postavení „velebného pána“, stal se opravářem, zedníkem, pokrývačem, elektrikářem, uklízečem, zahradníkem – člověkem mnoha profesí, které byly nezbytné pro provoz farnosti. Současně se zvětšila i jeho mobilita, protože většinou měl na starosti více farností. Díky nasazení a pracovitosti dokázali kněží v pohraničí mnohdy více než žádostmi o pomoc či o příspěvek na opravu. Za této situace a v těchto oblastech byla pomoc státu při záchraně církevních objektů spíše snem než skutečností.

Dá se tedy říci, že většina církevních staveb zchátrala především kvůli nezájmu lidí?

Proč něco zaniklo, má mnoho důvodů. Za něco může i běžný vývoj. Drobnou sakrální architekturu (kapličky, kříže, boží muka) stavěli konkrétní lidé a s jejich odchodem „odchází“ někdy i tato stavba. Jiná situace je u větších objektů. Díky své monumentálnosti žijí dlouho a také jejich devastace probíhá déle. Mnoho z nich bylo zbouráno třeba proto, že hrozilo zřícení, nebyly prostředky na údržbu a vznikla otázka, proč je zachovávat. Často zanikly celé vesnice a zůstal jen kostel. Proč by měl být zachován? I když je zde samozřejmě otázka umělecká, kulturní, etnografická, sociologická.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Výborným příkladem je Neratov v Orlických horách. Kolem opuštěného a zdevastovaného poutního kostela Panny Marie Nanebevzaté vznikla nadace, která získává nejen prostředky, ale především přinesla oživení, nový impulz pro toto místo. Neratov by mohl sloužit jako modelový příklad, jak církevní objekty zachraňovat. Při tom je důležité zvážit mnoho faktorů, předně pochopit „genius loci“ a možnosti náboženské revitalizace místa. Třeba Zadní Zvonková u Lipna – původně to byla německá vesnice, která byla za války poškozena, pak přišel odsun, místo se dostalo do pohraničního území a stal se z něho vojenský prostor. Po roce 1989 díky původním německým obyvatelům byl kostel sv. Jana Nepomuckého (spíše to, co z něho zbylo) opraven. Dnes Zvonková leží na cyklistické stezce a lidé se sem jedou podívat, aby viděli „hrůzy totality“. Neexistuje zde obec, farnost, živá komunita. Je to samozřejmě památka, vzpomínka, ale kostel má být i obrazem společenství věřících. Pro život církve je důležitější společenství než stavba – věřící tvoří Kristovo tajemné tělo, duchovní stavbu.

Zanikaly ale i kostely ve městech, nejen v pohraničí. Máte za to, že šlo většinou o jakousi komunistickou svévoli?

Jsou známy případy, kdy sakrální stavby musely ustoupit urbanistickému rozvoji města nebo komunikaci. Stává se to i dnes. Často se v těchto případech objeví problém, že se vlastně neví, komu stavba patří. Kostely, kapličky, kříže stavěly obce, farnosti, spolky, nadace a také soukromé osoby – ne vždy byly tedy ve vlastnictví církve. Se zabavením církevního majetku po únoru 1948 byly mnohé kostely a církevní objekty využívány státem ke světským účelům. Toto nešetrné zacházení a postupné chátrání vedlo k tomu, že mnohé kostely se dostaly do stavu, kdy z bezpečnostních důvodů byla nařízena jejich demolice. V těchto případech lze hovořit i o jistém záměru minulého režimu řešit takto na mnoha místech „náboženskou situaci“.

Můžete uvést také příklady, kdy byl kostel zbořen úplně zbytečně?

Je těžké uvádět konkrétní příklady, protože ne vždy lze určit, zda nařízená demolice kostela byla oprávněná, či nikoli. Většinou lze dohledat podrobnosti, které demolici předcházely, i postoj státní správy. To je případ barokního kostela sv. Barbory ve Valkeřicích na Děčínsku. Rada ONV Děčín v roce 1970 rozhodla, že kostel už nadále nebude opravován, což bylo odpovědí na žádost faráře o opravu střechy. Kostel byl vyňat z památkové ochrany a následně odstřelen. Dalším příkladem je filiální kostel sv. Floriána v Brně-Černovicích. Tento novogotický kostel z roku 1899 byl za druhé světové války poškozen a po roce 1948 z něj komunisté chtěli udělat kravín. Místní věřící sebrali peníze na opravu, ale úřady nechaly kostel mezi lety 1952 a 1954 zbořit. A do třetice bych jmenoval Hustopeče u Brna, kde na náměstí stál gotický kostel sv. Václava z počátku 14. století. Koncem 2. světové války byl silně poškozen a pro chybějící finanční prostředky chátral. V únoru 1961 se staticky narušená věž zřítila a zdemolovala chrámové dvoulodí. I když nejcennější část stavby – pozdně gotický presbytář – zůstala neporušena, byl i přes protesty vydán demoliční výměr a v roce 1962 byl kostel zbořen. Věřící se pak scházeli na faře. Dnes stojí na původním místě nový kostel sv. Václava a sv. Anežky.

A co objekty, které slouží jinému než církevnímu účelu?

V padesátých letech se zabavené kostely a církevní objekty měnily na školy, přednáškové auly, muzea – ovšem také na skladiště, kasárna a podobně. Využívat kostel pro garážování auta je nejen nedůstojné, ale i nesmyslné a nepochopitelné.

Jsou ovšem i církevní stavby, které neslouží k liturgii. Jak se zacházelo s nimi?

O fary a různé klášterní objekty měl minulý režim největší zájem, protože byly nejlépe využitelné. Proto hledal nejrůznější způsoby, jak je získat. Většinou úspěšně. Takže v mnohých farách bývaly školy, zdravotní střediska, knihovny, ale i bydlení pro prominenty. Velké množství církevních staveb je takto ostatně dodneška využíváno: část olomoucké univerzity sídlí v kanovnických domech, rektorát brněnské VUT v někdejším alumnátu atd. Byl by to dlouhý seznam budov, zemědělských objektů, továren a také zámků a vil, které patřily církvi a dnes jsou v rukou „jiných majitelů“.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay