26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Ke kořenům rozdělení

18. 1. 2005

|
Tisk
|

Každý rok si v ekumenickém Týdnu modliteb za jednotu křesťanů připomínáme neblahé dědictví rozdělení křesťanů do různých církví. Je dobré si čas od času připomenout, jak se to stalo, ale je rovněž potřebné nahlédnout tuto bolestnou minulost s novou snahou o lepší pochopení.

Vydání: 2005/4 Ztráta jednoty, 18.1.2005, Autor: Petr Kubín

Velký rozkol západní a východní církve

Počátky velkého schizmatu mezi východní a západní církví je třeba hledat už na konci antiky, kdy se rozdělilo římské impérium na východní a západní část (roku 395) a kdy se konal v Chalkedonu ekumenický koncil (roku 451). Ten definoval nauku o božské a lidské přirozenosti jediné osoby Ježíše Krista, čímž chtěl nastolit jednotu v rozdílných názorech uvnitř církve. Jednoty však nebylo dosaženo - naopak: toto učení odmítli tzv. monofyzité v Palestině, Egyptě a Sýrii, vyznávající pouze jedinou, božskou přirozenost Spasitele. Ačkoli větší část Východořímské (Byzantské) říše chalkedonské učení akceptovala, představovali monofyzité nadále nejen vážné narušení jednoty církve, ale i Byzantské říše, protože vystupovali proti vládnoucím Řekům ve jménu ostatních národů. Při vojenských vpádech Peršanů a později Arabů se monofyzité často spojovali s dobyvateli a vítali je jako osvoboditele. V zájmu státu proto Konstantinopol stále více usilovala o náboženský kompromis s monofyzity, což ovšem znamenalo odklon od Chalkedonu, na kterém zase lpěla západní církev. V době od Chalkedonu do konce 9. století pak vzniklo pět velkých konfliktů, které dočasně rozbily jednotu církve mezi Východem a Západem.

První roztržky mezi Západem a Východem

První roztržkou bylo tzv. akakiánské schizma v letech 484-519. Protože po Chalkedonu monofyzitské hnutí nabývalo na síle, vytvořil konstantinopolský patriarcha Akakios na přání císaře Zenona roku 482 sjednocující formuli, která od Chalkedonu ustupovala. Vedla k exkomunikaci patriarchy papežem a k 35 let trvajícímu schismatu mezi Východem a Západem. Nakonec Východ od nové formule ustoupil. K dalšímu konfliktu - tzv. sporu o tři kapitoly - došlo jen o málo později. V tomto sporu dal byzantský císař Justinián (527-565) - ve snaze dosáhnout jednoty s monofyzity - posmrtně odsoudit tři teology, respektive jejich tři spisy. Tehdejší papež Vigilius nejprve s císařem souhlasil a tři kapitoly rovněž odsoudil. Ovšem na Západě byl obviněn ze zrady Chalkedonu, a proto pak svůj odsudek vzal roku 553 zpět. Císař tedy téhož roku svolal II. konstantinopolský koncil, který odsoudil nejen tři kapitoly, ale i papeže. Nejistý papež pak kapituloval před koncilem a odsouzení tří kapitol nakonec schválil. Třetí spor spadá do 7. století, kdy šlo o otázku tzv. monotheletismu, tedy o jednu vůli Kristovu. Formulace o jediné božské vůli měla opět poskytnout jednotu s monofyzity. Papež Martin I. (649-655) se vyslovil proti monotheletismu a pro dvě přirozené vůle v Kristu – božskou a lidskou. Ke sjednocení došlo na III. konstantinopolském koncilu (680-681), kde byl monotheletismus odsouzen. Čtvrtý spor byl veden o obrazy v průběhu 8. století. Byzantský císař Lev III. vydal ve dvacátých letech edikt zakazující uctívání obrazů Boha a svatých. Proti císaři se však ohradil konstantinopolský patriarcha Germanos, za kterého se postavil také papež Řehoř II. Od třicátých do osmdesátých let 8. století pak existovala mezi Římem a Konstantinopolí vážná roztržka. Byla ukončena až na II. nikajském koncilu roku 787, kde byla uměřená úcta obrazů schválena. Pátým konfliktem mezi Západem a Východem byl zpočátku vnitřní byzantský spor dvou rivalů, Fótia a Ignatia, o trůn konstantinopolského patriarchy. Papež Mikuláš I. v roce 863 rozhodl ve prospěch Ignatia. Fótios měl však podporu císaře Michala III., a proto byl roku 867 papež na cařihradské synodě prohlášen za sesazeného a proklet. Už o tři roky později byl naopak na IV. konstantinopolském koncilu sesazen Fótios a rozkol byl formálně urovnán. Vlivem Fótiovy propagandy však byla západní církev v Byzanci nadále pokládána za nepravověrnou a byla odsuzována papežova snaha o proniknutí do řecké oblasti.

Velké schizma roku 1054

Rozkol Východu a Západu vyvrcholil v polovině 11. století, kdy Normané na jihu Itálie začali z této oblasti vytlačovat Byzantince. Byzantský císař Konstantin IX. chtěl papeže Lva IX. získat pro společný postup proti Normanům, ale konstantinopolský patriarcha Michael Kerularios pozoroval především nástup papežské moci v jižní Itálii na úkor vlivu patriarchátu. V Cařihradě dal na oplátku zavřít kostely a kláštery latinského ritu a ostře odsoudil, že latiníci užívají při mši nekvašený chléb, a po vzoru Fótia jim vytýkal, že do Kréda přidali „Filioque“ (že Duch Svatý vychází i ze Syna). Papež pak vyslal do Konstantinopole své legáty v čele s kardinálem Humbertem de Silva Candida. Kardinál byl podobně jako patriarcha krajně ctižádostivý a neústupný. Po jeho příchodu do Konstantinopole odmítl Kerularios jednat s papežskou delegací s poukazem na její neoprávněnost. Shodou okolností v té době (14. dubna 1054) zemřel Lev IX., a z právního hlediska se tak papežovi legáti skutečně stali soukromými osobami. Humbert však na to nebral ohled a ostře polemizoval se zástupci byzantské církve. Když patriarcha nadále západní poselstvo ignoroval, položili legáti dne 16. července 1054 na oltář v chrámu Boží moudrosti bulu, jíž byli patriarcha Michael Kerularios a jeho stoupenci vyloučeni z církve, a poté opustili hlavní město byzantské říše. Řecké veřejné mínění bylo zcela na straně Kerulariově. Dne 24. července pak synoda svolaná do Konstantinopole rozhodla o exkomunikaci papežských legátů, přičemž Humbertova bula byla slavnostně spálena. Přesto rozkol nemusel být definitivní. Vzájemné exkomunikace postihly jen konkrétní osoby, nikoliv církve jako celek, a byl tedy ponechán prostor pro případná další jednání. Další vývoj však tuto možnost nedovolil. Na Západě byla roztržka považována za konečnou a hlavní aktér schismatu, kardinál Humbert, byl v následujících letech v papežské kurii rozhodující postavou. Další z legátů, Fridrich Lotrinský, se později dokonce sám stal papežem pod jménem Štěpán IX. Ačkoli tedy až do pádu Byzance v roce 1453 docházelo k pokusům o znovusjednocení, vzájemné odcizení obou církví bylo již příliš velké, než aby takové snahy mohly být úspěšné.

(Autor přednáší církevní dějiny na KTF UK v Praze.)

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou