Když začne být odloučenost destruktivní

Vydání: 2005/26 Kněžská samota, 20.6.2005, Autor: Jiří Macháně

Církevní otcové vidí samotu v první řadě jako nutnost pro život každého člověka, a o to více pro život kněze. Nezbytná je samota jako setkání se sebou samým, jako chvíle, kdy je možné srovnat si myšlenky a události života, znovu se zorientovat, a především hovořit s Hospodinem. V životě kněze tyto okamžiky dostávají ještě další dimenzi, protože kněz je Pánem povolán, aby „byl s ním“ a sloužil druhým. O to více se potřebuje setkávat s Bohem a bojovat své zápasy.

 

Jak je v životě kněze přítomná samota? Patří k tomuto povolání?

Když se řekne samota kněze, má to v povědomí lidí negativní nádech, jako by to s jistou dávkou samozřejmosti bylo něco nepříjemného a destruktivního. Ale ono to tak být nemusí. Samota je součástí života každého člověka, kněze nevyjímaje. Nedovedu si dost dobře představit zralý vyrovnaný způsob bytí bez vnitřního života, tedy bez pravidelného odcházení za zavřené dveře „komůrky svého srdce“. Je však třeba rozlišovat mezi samotou, která je nutností, přínosem a požehnáním, a opuštěností, která je prokletím, jež člověka rozvrací.

 

Kdy začíná být samota kněze destruktivní?

Nebezpečná je osamělost a izolovanost. To je problém některých kněží v dnešní společnosti. Jsou místa, kde jsou lidsky prostě úplně sami. Znám případy z odlehlých oblastí v pohraničí, kde lidé dávají knězi ostentativně najevo postoj „vy nás tady nezajímáte a my vás nepotřebujeme“. Lidé se od něho odtahují a pokud nemá nebo nedokáže navázat jiné vztahy, tak se propadá do izolovanosti, jejímiž následky mohou být různé formy úniku, kompenzace či podivínství. Člověk je svou přirozeností stvořen pro společenství, což není potlačeno ani u toho, kdo se zavázal k celibátu. Celibát rozhodně nemá představovat zasvěcení se samotě a osamělosti. Je sice zřeknutím se výlučného vztahu s ženou, ale s cílem rozvinout jinou formu kreativní lásky v mezilidských vztazích.

Kdy se ze samoty stává osamělost?

V momentě, kdy člověk přestává cítit, že ze samoty čerpá pro svůj osobní život i poslání, a začíná si všímat, že v ní už třeba ani není schopen komunikovat s Bohem. Je to situace, kdy cítím, že samota není tím, co potřebuji, ale stává se pro mě zoufalým stavem, v němž moje potřeba být s druhými je nenaplněná. Další případ je, když pozoruji, že jsem lidem okolo lhostejný. Pokud to přeženu, krize nastává ve chvíli, kdy má farář dojem, že když na faře umře, tak si toho od pondělka do soboty nikdo nevšimne, protože nikomu nechybí a věřící se po něm začnou shánět až půl hodiny po začátku pravidelné nedělní mše. A tento stav nemůže nikdo dlouho vydržet.

Nelze ale přehlédnout také izolovanost některých kněží uprostřed relativně živých farních společenství...

Příčiny stavu, kdy kněz žije a působí mezi spoustou lidí, a přitom se cítí strašně sám, mohou být dvě. V prvním případě se izoluje sám kněz, protože je třeba někým či něčím zraněný. Ve druhém případě se odtahují od kněze lidé (třeba také zranění). Drží si od něj odstup a mají postoj: „My tě tady potřebujeme, abys nám tu odsloužil mši, pokřtil děti, abys nás alespoň jednou za rok vyzpovídal, pak oddal, a nakonec nás pohřbil. A pak zase alou na faru.“ - berou kněze jako úředníka potřebného k různým úkonům náboženského života.

Proč se věřící takhle chovají?

Znám případ farnosti, ve které působili dobří kněží. Někteří farníci projevovali knězi úctu, měli ho rádi, chovali k němu důvěru a byli velmi vstřícní. Jiní byli naopak nepochopitelně odtažití a podezřívaví, ačkoli se jednalo o věřící zakotvené po generace v církvi. Na prvním místě je třeba změnit pohled na kněze. Ten pohled je totiž namnoze negativní nejen u lidí mimo církev, ale i u katolíků. Zmíněnou tíživou situaci ve farnosti může zapříčinit sám kněz, když se chová nějak nedobře, divně, či dokonce hříšně. To pak lidi zraňuje, takže v něj ztrácejí důvěru, nebo z něj mají dokonce strachu. Příčinou neporozumění bývá také zásadní nepochopení celibátu: kněz bude asi divný, už jen proto, že se neoženil!

Co konkrétně mohou lidé ve farnosti udělat pro kněze, aby se necítil osamělý?

Jsou situace, kdy každý může tušit či vidět, že samota kněze tíží a trápí. Pak je zapotřebí vyjít mu v mezích možností vstříc - projevit ochotu pomoci a schopnost jej přijmout, a to nejen na úrovni duchovního správce, ale také jako člověka, který tu má být (a většinou i je) celým svým životem pro své farníky, který se zřekl své vlastní rodiny pro ně.

Na druhou stranu kněz zase musí přijmout své farníky takové, jací jsou, a měl by je doopravdy milovat. Pokud lidé necítí, že je kněz má rád, pokud je jenom péruje a komanduje, je nekomunikativní a divný, dost těžko vznikne hlubší vzájemný vztah.

A jak to provést prakticky?

Prvotní je zájem o komunikaci. Farníci se mohou po mši svaté ztratit z kostela jako pára nad hrncem a stejně tak může kněz „zalézt“ na faru. Tudy samozřejmě cesta nevede. Nelze se přeci setkávat jen na úrovni liturgie! Někteří farníci nemají problém jen v komunikaci s knězem, ale i s ostatními lidmi z kostela. Když skončí bohoslužba, tak se přece nerozeběhnu hned domů, ale mohu prohodit s druhými (i s knězem) alespoň pár slov a zajímat se o jejich život. Kněz by také měl mít zájem stýkat se s lidmi, aby věděl, čím žijí. Z kontaktu s lidmi pak může vyplynout určitá zpětná vazba třeba pro kázání - aby si lidé mezi sebou neříkali, že vůbec nevědí, o čem tam ten kněz povídá, aby kázání zkrátka nešlo mimo jejich každodenní život.

 

V některých farnostech jsou farníci zvyklí zvát pana faráře k sobě domů třeba na oběd či na večeři...

Bohužel není výjimkou, že když se kněz chce najíst teplého jídla a třeba si ho v dostatečné pestrosti a kvalitě sám nedokáže připravit, je odkázaný na restaurace. A jsou živé farnosti, kde se nenajde nikdo (nebo málokdo), kdo by alespoň jednou za čas kněze pozval. Společné jídlo je skvělý, snad ve všech kulturách přítomný prostředek vzájemného poznání, sblížení a možnosti odbourání předsudků. Kněz získá přirozený kontakt s farníky a mohou vznikat neformální vztahy.

Jakou roli hraje v rozbíjení osamělosti kněžské společenství?

Naprosto zásadní, jak to zmiňují i církevní dokumenty. Kněžství je podle nich nutné prožívat ve vztazích. Budování různých rovin vztahů (jak o tom hovoří např. dokument Lumen Gentium) patří k samotné podstatě služebného kněžství. Nelze tedy vnímat kněžství jen jako mně osobně danou milost a důstojnost. Kněžským svěcením je kněz uváděn do společenství svých spolubratrů - s biskupem uprostřed. Měl by se zásadním způsobem angažovat, aby ho s ostatními členy presbyteria pojilo hluboké přátelství. Musí mu být jasné, že nebude dobrým knězem, pokud jen odslouží platně a podle všech rubrik mši svatou, vyzpovídá kajícníky, pokřtí, pohřbí, oddá a dobře povede farní účetnictví.

Jak na případné pocity osamělosti uprostřed dnešní doby připravujete adepty kněžství v semináři?

Základní rovinou kněžské formace je formace lidská, ve které si bohoslovci mají osvojit či prohloubit obecně důležité lidské vlastnosti a kvality a dorůst k potřebné zralosti, vyrovnanosti a schopnosti něco vydržet. Seminarista zde také zažívá jistou nutnou formu odloučenosti od světa, aby mohl rozvinout hluboký duchovní život a vybudovat svůj osobní vztah ke Kristu, v jehož osobě bude jednat a působit. Dále se zde učí žít s druhými a navazovat vztahy, v čemž  je seminář někdy dost náročnou školou. Je nás tu nyní třiatřicet: nejmladšímu je 21 a nejstaršímu 48 let, někdo už má ukončené vysokoškolské vzdělání, jiný si zas horko těžko dodělal maturitu po učňáku, jeden je z Hnutí fokoláre, druhý introvert a podobně. A všichni jsou zde spolu 24 hodin denně, domů se dostanou třeba až po několika měsících. Už před dvěma roky jsme zrušili pondělní společný večerní program, aby se bohoslovci scházeli v diecézních skupinách a společně se modlili, hovořili o životě diecéze i o svém vlastním, vzájemně se blíže poznávali a sbližovali. V pátek večer je pak opět dělený program, při kterém se setkávají podobným způsobem v různě zaměřených společenstvích. Jindy pak v dalších skupinách navštěvují a připravují program pro domov důchodců, bezdomovce či vězně. Tyto a další součásti seminární formace mají podpořit vědomí seminaristů o nutnosti navazování neformálních vztahů s budoucími spolubratry (a samozřejmě nejen s nimi!), aby se naučili pracovat na společném díle se všemi, tedy i těmi, kteří jim nejsou přirozeně sympatičtí a blízcí. Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay