Kdybychom znali Boží dar... (Jan 4,10)

Vydání: 2009/51 Vánoce, 15.12.2009, Autor: Kateřina Lachmanová

Před lety, ještě za totality, jsem kdesi ve Slezsku čekala na vlak. Bylo to před Vánoci. Nechtěně jsem zaslechla rozhovor dvou mužů. Soudě podle hantýrky, jeden z nich byl zřejmě evangelík, možná dokonce evangelický pastor. Říkal něco ve smyslu: „Představ si, ti katolíci slaví advent, ale přitom vůbec nevědí, co by měli od Boha čekat! Samý folklor, zpívají koledy, zdobí stromečky a jesličky, ale nevědí, že Kristus by se měl znovu narodit v jejich srdcích!“

Cítila jsem se tím nařčením trochu dotčena: Co si to o nás myslí? Opravdu jsme my katolíci tak zabednění, že ani nevíme, proč slavíme Vánoce? Dnes si ale říkám, je-li pravda, že na každém šprochu pravdy trochu, proč se nad tou výtkou trochu nezamyslet. Na první pohled to skutečně může vypadat, že i jako věřící lidé se s podstatou Vánoc trochu míjíme.

KRISTOVO NAROZENÍ POD TLAKEM ŽIVOTNÍHO STYLU

I děti křesťanů čekají hlavně dárky a prázdniny, a nemáme jim to za zlé; na rozdíl od jiných dětí aspoň vědí, že dárky si dáváme k oslavě Ježíšových narozenin. Ženy většinou čeká nápor práce – shánění dárků a jídla, velký úklid, pečení cukroví a série pracnějších večeří a obědů, často spojených s návštěvami. Otcové a pracující vůbec musí navíc čelit ročním uzávěrkám v práci. Kněží organizují řadu akcí, zpovídají, zařizují výzdobu kostelů, navštěvují nemocné a vymýšlejí sérii svátečních kázání. A aby toho nebylo málo, rodiče školou povinných dítek obíhají školní besídky a koncerty – navíc kromě povinné účasti na oslavách v práci a dobrovolně povinné na farních akcích… Nemálo je i těch, kdo nemají s kým slavit. Stále více lidí se Vánoc vlastně bojí, třeba proto, že o svátcích vyvstávají jejich rodinné neshody nebo osamělost ještě bolestněji. Neměl ten evangelický bratr na nádraží tak trochu pravdu? Je vůbec možné, aby Vánoce byly ještě o něčem jiném než o vzpomínce na Ježíšovo narození, stále více se zvrhávající pod tlakem hektického životního stylu a konzumu?

ON PŘICHÁZÍ STÁLE

V jedné své básni píše Rabíndranáth Thákur: „Neslyšíte jeho kroky, ale On přichází. Ve dne i v noci, v každém věku, v každé chvíli… On přichází stále!“ O Vánocích jde o tajemství Kristova příchodu k nám na svět: od jeho příchodu v těle dostalo všechno lidské pachtění úplně nový rozměr. Máme jistotu, že našemu Bohu nic lidského není cizí. Biblické poselství o narození našeho Boha v těle v sobě skrývá nemalou útěchu: Všemohoucí přišel na svět schválně jako slabé dítě, narodil se ve stáji, byl přivítán chudými a nevzdělanými pastýři. Nemohl nám říci jasněji, že naše lidská slabost a nedokonalost není překážkou pro jeho příchod, ba naopak! Náš Bůh se nezalekne žádného „chlívku“, ať už se jedná o chlívek mého srdce, neideálních vztahů v rodině, ve farnosti nebo o náš parlament. Křesťanství nikdy nebylo a nebude náboženstvím pro elitu, Ježíš se narodil a zemřel pro všechny. O Vánocích jde – podobně jako ve mši svaté – o nové zpřítomnění zvláštní milosti Kristova příchodu na svět, příchodu Všemohoucího v těle slabého dítěte. Byla by škoda, kdybychom pro samé shánění či rozbalování dárků neobjevili či „nerozbalili“ ten nejvzácnější Dar, který se nám nabízí tady a teď, o Vánocích 2009.

VÁNOČNÍ MILOST SV. TEREZIE Z LISIEUX

Zajímavým příkladem „zpřítomnění“ vánoční milosti je tzv. druhé obrácení sv. Terezie z Lisieux, které se událo o Vánocích 1886, ještě před jejím vstupem do kláštera. Světice sama ji nazývá „milostí úplného obrácení“ (srov. Autobiografické spisy, s. 95). Až do Vánoc 1886 se Terezie projevovala nápadně přecitlivěle, podle vlastních slov byla svému okolí až nesnesitelná, třebaže jí nechyběla dobrá vůle. V té době by nikdo nevěřil, že za necelé dva roky bude schopna vstoupit na Karmel a žít tam v zapomenutí na sebe, plně zaměřená na spásu druhých. Sama doznává: „Pán Bůh musel udělat malý zázrak, aby mi dal v jediném okamžiku povyrůst, a tento zázrak udělal v nezapomenutelný Štědrý den. (…) Ježíš, novorozené dítě, změnil noc mé duše v proudy světla. Té noci, kdy se stal z lásky ke mně slabým a trpícím, učinil mě silnou a odvážnou, oděl mě svou zbrojí. Od té požehnané noci jsem nebyla přemožena v žádném boji, ale naopak, kráčela jsem od vítězství k vítězství a řekla bych, že jsem se dala do běhu mílovými kroky“ (AS, s. 95). Možná nás zarazí, jak radikálně líčí sv. Terezie z Lisieux svou vnitřní proměnu; svědectví vypadá jako zbožné přehánění. Naštěstí se můžeme odvolat na obdobnou zkušenost jiných svatých (obrácení sv. Pavla nebo sv. Terezie z Avily). Ale jak se to vlastně celé přihodilo? Při půlnoční mši svaté přijala Terezie z Lisieux do srdce „Boha silného a mocného“ – jak sama píše. Ve chvíli, kdy se osobně setkala s Dítětem Ježíšem, Bohem silným (všimněme si, že vůbec nešlo o sentimentální prožitek nad děťátkem v jeslích), nalezla vnitřní sílu, kterou ztratila zřejmě ve čtyřech letech, v souvislosti s traumatickou ztrátou maminky. Sama o tom pak píše: „Terezie už nebyla táž, Ježíš změnil její srdce! V jediném okamžiku provedl dílo, které bych byla nesvedla za deset let. Spokojil se s mou dobrou vůlí.“ (AS, s. 95). Uzdravení vnitřního zranění ji vyvedlo z neurotické sebestřednosti a umožnilo jí, aby se nově otevřela svému poslání pro život druhých. V Autobiografických spisech Terezie přechází plynule od líčení milosti Vánoc k obrazu rybáře duší, k rostoucí touze po spáse druhých, která pramení v samotném srdci Božím: „Mohla jsem mu říct jako apoštolové: ,Pane, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili.‘ Ke mně byl Ježíš ještě milosrdnější než ke svým učedníkům, sám uchopil síť, vhodil ji a vytáhl plnou ryb… Ze mne udělal rybáře duší, pocítila jsem velkou touhu pracovat na obrácení hříšníků, touhu, kterou jsem dříve necítila tak živě.“ (AS, s. 96)

LÁSKA KRISTOVA NÁS POHÁNÍ…

Vánoční milost, dotek Boží lásky, přinesl Terezii vnitřní osvobození. Prožila v srdci zcela konkrétní působení Ducha Kristova, podle slov apoštola Pavla: „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha Svatého“ (Řím 5,5). Kéž je nám zkušenost této světice povzbuzením, abychom se o letošních Vánocích i my nechali skutečně obdarovat. Abychom se otevřeli touze po Daru všech darů, který má sílu proměnit naše životy v jeden jediný dar pro druhé.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay