Kde byl Bůh v Osvětimi?

Vydání: 2011/13 Koncentrační tábory, 24.3.2011, Autor: Tomáš Halík

Proč Bůh mlčel a nezasáhl, když byl vražděn jeho vyvolený národ? Kde byl Bůh v Osvětimi, Gulagu a Katyni, ve všech válkách, koncentrácích nacismu a komunismu, kde trpěli křesťané i nevěřící, spravedliví i hříšníci? Osvětim se stala symbolem pro všechny projevy násilí moderní doby. Mnozí došli k názoru, že „po Osvětimi“ už není možné věřit v Boha. Není tedy divu, že vznikla – v židovství i křesťanství – celá „teologie po Osvětimi“.

Svět je skutečně ambivalentní a fakt tragiky v dějinách staví člověka před bolestné otázky a před rozhodnutí, jak na ně odpovídat. Ano, jedna z možných odpovědí je, že Bůh mlčí, protože není – protože zemřel anebo protože nikdy neexistoval jinak než jen jako lidská iluze. Ale jsou i jiné možnosti interpretace. Elie Wiesel, který byl sám jako chlapec v koncentračním táboře v Osvětimi, říká: „Nevěřím, že (po Osvětimi) můžeme mluvit o Bohu, můžeme jen – jak řekl Kafka – hovořit k Bohu.“ A dodává slovy připomínajícími biblického Jóba: „I když mluvím proti němu, mluvím vždy k němu. A i když se na Boha hněvám, pokouším se mu svůj hněv vyjevit. Ale právě v tom spočívá přiznání k Bohu, nikoliv negace Boha.“ Britský rabín Jonathan Saks odpovídá na otázku, kde byl Bůh v Osvětimi: „Byl tam ve svém přikázání Nezabiješ.“ Bůh nám dal přikázání a svobodu, stojíme před dilematem, zda brát jeho přikázání vážně, nebo zda se k němu obrátit zády. Jiní říkají, že ta otázka je špatně položena – je třeba se ptát, kde byl člověk, když se vraždilo v Osvětimi! Evangelická teoložka Dorothee Sölleová ukazuje, že za výtkami Bohu „Kde byl v Osvětimi?“ či „Proč nezabrání válkám?“ stojí falešný, hluboce nekřesťanský pojem mocného boha, zbavujícího nás naší vlastní zodpovědnosti.

Takový bůh neexistuje…

Hans Jonas, velký židovský myslitel, interpretuje tragédii holokaustu pomocí kabalistické teorie, že Bůh stvořil svět, ale pak se z něj dobrovolně stáhl, aby svému stvoření a zejména člověku uvolnil prostor svobody. Nicméně člověk bude muset na konci vydat počet z toho, jak s touto svobodou nakládal. V Osvětimi byl Bůh přítomen v těch, kteří se ani tam nepřestali modlit anebo jako Jób jej volat na soud – k tomu, abychom „po Osvětimi“ neodmítli víru, nás zavazuje vzpomínka na ty, kteří i tam doposledka zůstali věrní víře, na ty, kteří šli i do plynových komor s vyznáním víry a modlitbou. I tací tam byli – a my nesmíme zradit a vyprázdnit jejich svědectví víry a věrnosti. To ovšem znamená odmítnutí představy Boha jako režiséra světa, který nese bezprostřední odpovědnost za všechny lidské akty, který vodí lidi jako loutky na drátkách: takový bůh opravdu neexistuje. My křesťané věříme v Boha, který stvořil lidi svobodnými a nesnímá z nich zodpovědnost, protože tím by je zbavil svobody a s ní lidské důstojnosti. Je ve světě v každém okamžiku přítomen také skrze modlitbu, naději a věrnost svých vyznavačů, skrze jejich odpovědi na své Slovo.

Tajemství zla

V řadě knih jsem se pokusil vyjádřit svou odpověď, inspirovanou karmelitánskou mystikou, obrazem temné noci. Jan od Kříže učí, že na cestě víry jsou období krize, „temné noci“. Ty jsou příležitostí, aby se zhroutily náboženské iluze, infantilní náboženskost – a zrodila se skutečná, „nahá“ víra. Jsem přesvědčen, že existují také „kolektivní temné noci“ – například ony tragické zkušenosti 20. století. Jan Zahradníček napsal, že všechny režimy zla a násilí se snaží, „aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku“. Ano, soudím, že temné noci lidských dějin je třeba vidět jako mystickou účast na temné hodině Velkého pátku, kdy Ježíš volá: „Bože můj, proč jsi mě opustil.“ V knize Dotkni se ran tvrdím, že podobně jako apoštol Tomáš jsme vystaveni pohledu na Ježíšovy rány – bolestné rány našeho světa, v nichž pokračuje bolest Kristova. Ten, kdo ignoruje rány světa, nemá právo říci spolu s Tomášem: „Můj Pán a můj Bůh!“ Setkání s bolestmi světa jsou setkáním s Bohem. I my leckdy zůstáváme v bolesti nezodpovězených otázek stát před tajemstvím zla, i naše víra nám nedovolí spočinout v klidu konečných odpovědí, ať by to měla být laciná útěcha „náboženského opia“ či stoické přijetí nesmyslnosti světa. I naše víra má někdy podobu sporu s Bohem, jako se s ním soudil Jób, smlouvání, jako s ním smlouval Abrahám, či zápasu, jako s ním zápasil Jákob v temnu u říčky Jaboku. Můžeme snad Bohu vyčítat, že není vždy s námi jako zřetelná, viditelná a vždy použitelná mocná paže – že je tu často spíš ve tvaru naděje. Ale obrátíme-li se k němu zády, odmítneme-li naději a víru – odstraníme tím utrpení, anebo se spíš zbavujeme síly se se zlem a utrpením utkat či vyrovnat?

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 12 19. – 25. března 2019

Biskupové se modlili na poušti

Minulý týden prožili čeští a moravští biskupové duchovní cvičení v Izraeli, modlili se na poušti i u Božího hrobu. Tento týden pokračují v Jeruzalémě plenárním zasedáním.

celý článek


Abychom se naučili správně rozlišovat

Několika osobností jsme se zeptali, co jim pomáhá, aby slyšeli hlas svého svědomí, a jak v tom sami podporují druhé.

celý článek


Křesťan v rozbouřených časech

Žijeme ve zvláštní době. Všechno se zdá být v pohybu. Jsme vystaveni záplavě obrazů, slov a zpráv. Překotné tempo změn strhává staré jistoty dravým proudem pádícího…

celý článek


Práci mezi Romy bych neměnil

Romské poutě nebo živelné modlitby chval – to si představíme, když se řekne „pastorace Romů“. Na východě Slovenska, kde Romové tvoří až polovinu obyvatelstva a…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay