Každé dítě potřebuje mít někoho blízkého

Vydání: 2008/7 Když je dítě v rodině hostem, 12.2.2008, Autor: Markéta Lakosilová

„První dítě, které jsem přijala do pěstounské péče, byl romský chlapec Michal,“ vzpomíná na dávné začátky Hana Chrastinová ze Zlína. Během 24 let svého života dokázala vytvořit náhradní rodinu pro šest dětí, které neměly mnoho šancí dostat se do jiných rodin kvůli nějakému handicapu či barvě pleti. Paní Chrastinová se ve 26 letech rozhodla, že se chce starat právě o tyto děti. Stala se tak jedním z mnoha dobrých lidí, kteří se jim snaží dle svých možností nahradit chybějící rodičovskou výchovu a péči.

Mnoho dětí žije v dysfunkčních rodinách, jsou zanedbávány, týrány, sexuálně zneužívány nebo je rodiče nechtějí či nemohou z nejrůznějších důvodů vychovávat. Některé se ocitnou v kojeneckých ústavech a dětských domovech, jiné jsou umístěny do náhradních rodin (jedná se např. o osvojení nebo pěstounskou péči).
Existuje však také méně známá forma tzv. hostitelské péče. Ta je v podstatě synonymem pro krátkodobý pobyt dítěte mimo kojenecký ústav či dětský domov a lze ji využít kupříkladu tehdy, když se chtějí žadatelé o adopci či pěstounskou péči s dítětem nejdřív trochu seznámit. Podle Štěpána Černouška, tiskového mluvčí Ministerstva práce a sociálních věcí, je hostitelská péče vhodná také pro děti, u kterých je malá šance na osvojení nebo pěstounskou péči – např. pro věkově starší děti, sourozenecké skupiny či menšinová etnika. Děti tak mohou alespoň částečně poznat rodinný život a svět mimo ústav. „Hostitelská péče je však nevhodná zejména pro malé děti, které mají perspektivu jít do náhradní rodiny. Takové dítě by totiž navázalo s hostitelskou rodinou vztah a pak by nebylo dobré zpřetrhat již vytvořené citové vazby,“ vysvětluje Štěpán Černoušek.

VŠICHNI MUSÍ MÍT JASNO
Za komunismu možnost hostitelské péče neexistovala a Hana Chrastinová si děti odvezla přímo z kojeneckého ústavu. Jen u dvou z nich, u sourozenců Pavla a Beaty, byla situace odlišná. Žili v domově pro mentálně postižené děti. Na prosbu psycholožky si paní Chrastinová brala oba nejprve na víkendy, pak na prodloužené víkendy a nakonec je do domova vodila jako do mateřské školy – jen na dopoledne. A nebylo to vůbec jednoduché, jak říká Hana Chrastinová: „Pavlík neuměl mluvit a když jsme se blížili k dětskému domovu, začal plakat a kousal se do předloktí. Měla jsem pocit, že Pavlovi a Bety vlastně ani nepomáhám, když je musím vodit zpět tam, kam nechtějí.“ Manželé Marie a Leoš Hrdličkovi vychovávají tři romské děti. Pouze nejstarší z nich, Leničku, si nejdřív „půjčili“ na návštěvu, aby si na ně trochu zvykla. Hostitelská péče je podle nich určitě dobrá věc, „ale všichni zúčastnění musí mít jasno, oč jde, aby si děti nedělaly falešné naděje – třeba že si je hostitelé nechají,“ zdůrazňuje Marie Hrdličková.

DOBROVOLNICKÁ SLUŽBA
Kromě hostitelské péče se můžeme v dnešní době čím dál častěji setkat také s dobrovolnickou službou. Děti, které z různých důvodů nemohou být umístěny v náhradní rodině, nebo na ni teprve čekají, mají „svého člověka“ – dobrovolníka. Ten za nimi pravidelně dochází a individuálně se jim věnuje. Dobrovolníci navštěvují kojenecké ústavy, dětské domovy, zkrátka všechna místa, kde je jich potřeba.
K hostitelské péči i k dobrovolnictví přistupují v každém ústavu trochu jinak – podle svých možností, zkušeností a potřeb. Např. v Dětském domově Kladno, kde jsou umístěny převážně děti do tří let, hostitelskou péči ve smyslu dlouhodobějších návštěv dětí v rodinách nepraktikují. Jejich děti jsou na to příliš malé. „Máme však dobré zkušenosti s takzvaným ,dobrovolnictvím za branou‘, kdy děti společně s dobrovolníky navštěvují ZOO, letiště nebo absolvují nákupy,“ říká ředitelka domova Hana Gabrielová. „Prověření dobrovolníci si mohou brát děti na celý den, aby se zúčastnily běžného rodinného života. Na noc se ale vrací zpět do svých postýlek,“ upřesňuje ředitelka.
Jinak je tomu v Dětském domově Bojkovice, kde se starají o děti od tří let výše: „Jedna nezisková organizace k nám jeden školní rok posílala své dobrovolníky. Ti však nedokázali našim dětem nabídnout atraktivní využití volného času. Děti se nudily, spolupráce postupně upadala a my jsme tuto aktivitu přerušili,“ vysvětluje ředitel domova Pavel Šoltys. V současné době chtějí v Bojkovicích zavést hostitelskou péči – jednají s paní, která by si nejprve na víkendy, pak možná i na prázdniny, k sobě brala některé děti. „Nemáme s tím zkušenosti, ale věříme, že je to správná cesta,“ uzavírá Pavel Šoltys. Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay