Vydání: 2010/18 Legionáři, 27.4.2010, Autor: Aleš Palán

Českoslovenští legionáři jsou dnes poněkud pozapomenutými vojenskými jednotkami. V časech první republiky však byli doslova legendami. O tom, kde hledat hranice mezi realitou, legendou a zapomněním, hovoříme s historikem Masarykova ústavu Akademie věd Michalem Pehrem.

Slovem legionáři označujeme válečné veterány z první světové války. Nicméně pokud vím, za války se tento termín ještě nepoužíval…

V průběhu první světové války se užívaly různé termíny, ale slovo legionáři bylo už jedním z nich. Obecně se jím označují jednotky čsl. vojáků, které vznikaly nejprve na ruské frontě. Tam už v roce 1914 vznikla první jednotka našich dobrovolníků, tzv. Družina – utvořila se z našich krajanů usazených v Rusku. Obdobné jednotky se posléze tvořily i na frontě francouzské a později italské. Postupem doby se k těmto oddílům připojovali i lidé, kteří zprvu bojovali na straně Rakouska, ale v průběhu válečných operací byli zajati nebo sami přeběhli. Jejich postavení bylo víc než komplikované, neboť zajatí legionáři byli rakouskou stranou chápáni jako váleční zběhové a hrozila jim poprava.

Předmětem snad největšího mýtu jsou legionáři ruští a tvrzení, že v určité době měli v rukou osud celé bolševické revoluce.

Rusko bylo po revoluci v naprostém chaosu a naši legionáři představovali jedno z největších organizovaných vojenských uskupení na jeho území. Avšak tvrzení, že by měli ve své moci osud této země, se mi zdá být poněkud nadneseným. Legie sice měly ve své správě poměrně značné území, především podél železničních tras, po nichž ustupovali, ale nesmíme zapomínat na to, že jejich hlavním cílem bylo dostat se domů. Představy, že by legie mohly zvrátit vývoj v Rusku, jsou chimérické.

Stavěly se legie jednoznačně na stranu bílých?

Reprezentovaly všechny názorové proudy v naší společnosti. Část legionářů byla katolická, ale byla tam například i okrajová skupina ovlivněná komunistickými ideály, která z těchto jednotek vystoupila. Vzpomeňme například na Jaroslava Haška. Ve své většině však legionáři spíše stranili nejrůznějším skupinám souborně označovaným jako bílí. Přesto byly celé jejich pozoruhodné ústupové boje vedeny jedinou základní snahou: dostat se domů.

Ta pouť trvala několik let. Byla cesta kolem světa jedinou možností?

Ano. V okamžiku, kdy padá carská říše a vytváří se provizorní Kerenského vláda, neměly legie žádnou jistotu, co s nimi bude. Poté, co došlo k Říjnové revoluci, Lenin začal vyjednávat s Německem a Rakouskem-Uherskem a byl podepsán Brest-Litevský mír s ujednáním, že Rusko proti Ústředním mocnostem bojovat nebude, se legie západní cestou vrátit zkrátka nemohly. Jediná cesta vedla na východ, přes Sibiř.

Nakolik byli legionáři trumfem v rukou Tomáše Masaryka ve snaze etablovat vznikající Československou republiku?

Pro náš odboj to byl neobyčejně důležitý argument: ukázal, že sice neexistuje Československo, ale už máme své vlasní vojenské jednotky. Pro Rusko, Francii a další země bylo zase příhodné, že díky legiím získaly na svou stranu další vojenské jednotky – bylo to tedy oboustranně výhodné. Pravdou je, že v rámci naší historie byla úloha legií trochu přeceňovaná. Fakt, že vznikl československý stát, byl usnadněn zájmem vítězů, aby rakouská monarchie zanikla a střední Evropa nebyla jednotným státním celkem. Druhým hrobem habsburské monarchie byly pak její národnostní problémy.

V roce 1920 se legionáři z ruské fronty konečně vrátili domů. Byl to ten okamžik, kdy se v republice začal rodit jejich hrdinský mýtus? Pomohlo to sebeuvědomění nového státu?

Nepochybně ano. Byl to jeden ze znaků nové republiky. Legionářský mýtus se ovšem budoval už v průběhu války – i přes cenzuru se o vojácích v zahraničí vědělo. Dokladem toho je i samotné přebíhání českých vojáků rakouské armády na druhou stranu fronty.

Legiobanka, památník na Vítkově, legiodomy v řadě měst Česka… Co to bylo za stavební poválečný boom? A kdo tyto stavby vůbec subvencoval?

Po vzniku Československa představovali naši legionáři ve společnosti jistou elitu a tvořili i oporu nového státu. Nejprve se vraceli legionáři ze Západu, pak ti ruští, a hned se zapojovali do budování státu – díky svým zkušenostem zejména do budování armády. Legionáři byli bráni jako ti, kdo se zasloužili o vznik republiky, a byli tak preferováni. To našlo svůj obraz i v tom, že legionáři tvořili nejrůznější instituce a spolky – nejvýznamnější je Československá obec legionářská a zmíněná Legiobanka. Uvědomme si ovšem, že tendence se sdružovat do spolků a jednot byla tehdy mnohem intenzivnější než dnes. Budovy, na které se ptáte, se do značné míry stavěly svépomocí, ale vznikaly i za finančního přispění nejrůznějších sbírek, čsl. státu a prezidenta Masaryka. Na druhé straně to všechno ve společnosti vyvolávalo jisté pnutí – mnozí měli pocit, že legionáři jsou příliš protežováni.

Byla místa legionářských bojů, jako Zborov, a hrdinové, jako Švec či zpočátku Gajda, tím skutečným národním vlastnictvím?

Když se podíváme třeba na kult uctívání hrobu neznámého vojína na Staroměské radnici, pochopíme, že to bylo nepochybně vnímáno jako jedna ze základních národodních tradic. Při výkladu národní minulosti byli legionáři pomyslným koncem vývoje, na jehož začátku stáli první Přemyslovci.

Byl tento mýtus skutečně živý? Když si dnes kluci hrají na vojáky, pravděpodobně si představují nějaké filmové hrdiny. Mohli si tehdejší kluci hrát třeba na plukovníka Švece? Nebo byl tento kult spíš produktem legionářké literatury?

Každá doba má své hrdiny, někteří přežívají po řadu generací, jiní jsou zapomínáni. Dnešní společnost toho o legionářích asi moc neví a nejmladší generace si na legionáře zřejmě nehraje. V době první republiky však bezpochyby vzorem byli, což se projevilo i v produkci zmíněné legionářské literatury; o Švecovi byl natočen velký film a legionářský kult byl podporován a živen zájmem společnosti – byla to žitá realita. Napomohl tomu i fakt, že ještě začátek dvacátých let byl revoluční dobou plnou nadšení.

Proč byli legionáři a jejich kult tak nebezpečný pro nacismus a komunismus? Tedy kromě toho, že to byli lidé, kteří uměli zacházet se zbraní?

Většina legionářů byla bytostně spjata s první Československou republikou a demokratickými ideály stojícími v jejím základu. To bylo obrovské nebezpečí pro nacistický i komunistický režim. Být legionářem v této době s sebou neslo stigma. Podíváme-li se na oběti zejména domácího protinacistického odboje, najdeme tam velkou řadu legionářů – od těch naprosto obyčejných příslušníků odboje až po tak výrazné postavy, jako byl třeba divizní generál Eliáš. Někteří legionáři se zapojili i do druhého odboje. Československo pokládali za stát, pro který žili a za nějž byli ochotni obětovat svůj život.

Dnes je legionářský mýtus pozapomenutý. Může pro nás znamenat něco víc než pouhou vzpomínku? Je tu nějaká idea, kterou bychom si mohli v souvislosti s legionáři připomínat?

Nepochybně mohli a snad i měli. Legionáře a jejich ideály by si dnešní česká společnost měla ve zvýšené míře připomínat – když ne pro nic jiného – pro jejich oddanost svým myšlenkám. Legionáři měli své hodnoty, za které byli ochotni bojovat. A to dnešní většinové společnosti (tento názor nevztahuji na katolické věřící) chybí; obtížně hledá vše- obecně uznávané hodnoty a hodnotový systém se z jejího pohledu jakoby vytrácí.