Kazatel, který rozjasňoval tváře

Vydání: 2018/13 Slavíme Svatý týden, 27.3.2018, Autor: Jan Paulas

Už za svého života byl legendou. Přes půl století byl neodmyslitelně spojen s pražskou farností u Matky Boží před Týnem. 30. března by se P. Jiří Reinsberg dožil 100 let.


P. Jiří Reinsberg při rozhovoru pro Katolický týdeník (90. léta). Snímek Jaroslav Hodík

Pocházel z lékařské a národnostně smíšené rodiny: matka byla Němka a otec Čech. „My jsme byli taková rektorská rodina,“ říkával P. Reinsberg a narážel na to, že dědeček i otec byli rektoři univerzit. Ten první Karlovy v Praze a tatínek zase Komenského v Bratislavě, kde byl profesorem kožního lékařství. Když se malý Jiří 30. března 1918 v Brně narodil jako nejmladší ze tří dětí, chvělo se už mocnářství v základech. „Mám ještě starý rakouský křestní list s císařem pánem a dvouhlavým orlem, co se o něm ošklivě říkalo, že se mu prý ta blbost do jedné nevešla,“ glosoval svůj vstup do života P. Reinsberg ve své vzpomínkové knize Hospodin rozjasnil svou tvář (Vyšehrad 2003). A o kousek dál vzpomíná, že po náboženské stránce byla jeho rodina „nanicovatá“, jak říká: „Pokřtění jsme byli, ale jinak skoro nic... Do kostela se chodilo vlastně skoro tajně. To víte – tehdejší pokrokáři.“

Boty od papeže

Ale malý Jiří měl štěstí, že během svých studií na gymnáziu ve 30. letech potkal dva lidi. Tím prvním byl nekonformní benediktin Karel Method Klement, který ho nadchl a přitáhl do ministrantského skautského hnutí Legio angelica. A druhým byl jeho tělocvikář Antonín Svojsík, zakladatel českého skautingu. Jiří se stal skautem, dostal přezdívku Amundsen a skautingu zůstal věrný po celý život.

Díky P. Klementovi se zase dostal do pražských Emauz, kde začal zpívat v chorálním sboru. „V těch Emauzích to byla naprostá nádhera – já tam byl pečenej vařenej, stal jsem se oblátem a byl jsem tam dennodenně, dokonce jsem měl i svůj vlastní klíč, který pasoval do všech dveří,“ vzpomínal. To už v něm uzrávala myšlenka, že vstoupí do kláštera, ale právě P. Klement mu ji rozmluvil a Jiřího tak nasměroval na kněžskou dráhu. Pro své značné nadání byl roku 1937 poslán na studia do římské koleje Nepomucenum. Tady zakusil asi největší bídu svého života. Brzy totiž začala válka a na kolej dolehl hlad a zima. „V pokoji jsem měl minus jeden. A v tom se muselo studovat. Abych teda nezmrznul, tak jsem studoval vkleče na židli,“ líčil onu dobu P. Reinsberg. Měl na rukách bílé fleky po omrzlinách. Zpětně dodal i jednu pikantnost: „Pius XII. se nějak dozvěděl, že v Nepomucenu nemáme ani korunu, tak nám poslal peníze, abychom si koupili aspoň boty. Náš rektor si toho nevšiml.“ A ve stejném roce, kdy v koncentračním táboře zahynul jeho bratr Svante, byl 19. prosince 1942 Jiří v Lateránské bazilice vysvěcen na kněze.

Vtipný farář cituje Čapka

Po vysvěcení odjel Jiří Reinsberg na jižní frontu k postupujícím spojeneckým vojskům, přidal se k Britům a nakonec skončil v Anglii. Do vlasti se vrátil v uniformě poručíka, v níž hrdě chodil ještě dva roky po válce. Jeho první kněžskou štací byl Beroun, kam byl poslán jako kaplan v lednu 1946. „Jel jsem tam s kufrem, v tom jsem měl deku, breviář a katechismus po tatínkovi. To bylo všechno.“

Ale už po půl roce, 1. srpna 1946, byl jmenován kaplanem v chrámu Matky Boží před Týnem v Praze. Ten se stal na následující více než půl století jeho farností, do níž patří i kostel sv. Havla. Vytvořil zde živé společenství, kde se dříve než jinde zaváděla pokoncilní liturgická reforma. V této věci spolupracoval i s hudebními skladateli (Klusák, Eben, Hurník aj.) či varhaníky. Zde také ovlivnil několik generací zejména mladých lidí, kteří v něm našli v šedých komunistických časech vzdělaného, inteligentního, lidsky zralého i vtipného kazatele. Trefně to popsal třeba Tomáš Halík, když se v 60. letech poprvé setkal se jménem Reinsberg: „V té době mě někdo ze spolužáků upozornil, že v Týně je zajímavý farář, který má pozoruhodná a vtipná kázání, při nichž citoval i Karla Čapka. To mě zarazilo: co má katolický kněz co citovat Čapka? Začal jsem tedy chodit na ta kázání do blízkého Týnského chrámu a otec Reinsberg se mi od prvního okamžiku líbil.“

Na této dvoustraně na Jiřího Reinsberga vzpomínají právě ti, kterým vstoupil do života a zanechal v něm nesmazatelnou stopu. A je typické, že jde o lidi různých generací. Našel by se jistě nespočet lidí, kteří by na týnského faráře mohli vzpomínat, ale to by vydalo přinejmenším na zvláštní vydání KT – nebo rovnou na celou knihu.

JAN PAULAS


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 3 15. – 21. ledna 2019

Panamské Jezulátko přivítalo Čechy

Panama přivítá na Světovém dni mládeže 22.–27. ledna více než 200 tisíc mladých lidí ze 155 zemí světa. Na místě jsou už čeští poutníci se dvěma biskupy.

celý článek


Tři králové v bance i v Senátu

Do Tříkrálové sbírky se stále častěji zapojují i firmy. Většina z nich zve koledníky, které vyšle Charita. V České spořitelně uspořádali sbírku sami zaměstnanci.…

celý článek


Jan Palach: Jak reagovala církev?

Palachův čin otřásl celou tehdejší společností. Reagovali na něj i představitelé církve – a to jak domácí, tak i světové.

celý článek


Karmelitky si staví klášter

Sestra karmelitka se zednickým kladívkem, kolečkem či za volantem traktoru. Takové obrázky lze spatřit v Drastech, osadě nedaleko Prahy. V prostorách bývalého statku tu roste…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay