Vydání: 2009/8 Svátost, nebo rituál, 19.2.2009, Autor: Jiří Macháně

Biskup Jan Baxant stojí v čele litoměřické diecéze teprve krátkou dobu, ale o udílení svátostí v této „nejsekularizovanější“ diecézi v České republice hovoří s jasnou představou.

Jedním z nešvarů u křtů malých dětí je, že když je kněz „přísnější“ a dítě nepokřtí, dotyční žadatelé odcházejí za sousedem, který naopak pokřtí každé dítě...

Důležité jsou dvě zásady: vyhovět žadatelům, ale i pastoračním zásadám církve. Pokud se kněz lidem rád věnuje, podaří se mu obvykle vše dobře vysvětlit a přípravu na přijetí svátosti křtu dítěte užitečně uskutečnit. Bez náležité přípravy rodičů by bylo ze strany kněze nezodpovědné křest udělit „narychlo“. V naší diecézi vidím velkou příležitost v tom, že se žadatelé o křest dostanou ke knězi, aniž by je kdo nutil a přesvědčoval. Pokud žadatelé odejdou za méně přísným sousedem, nelze tomu zabránit. Byla by to ale nepěkná vizitka minimálně nekolegiálnosti souseda.

Je rozšířené povědomí, že křest je důležitý, protože jde o nesmazatelné znamení a nikdo nemůže vědět, jak s ním Bůh naloží. Řada kněží říká, že křtít by se mělo „plošně“, že je to vklad, který se neztratí, a dítě, respektive dospělý na něj může pak jednou navázat?

Pokud by se mělo přistoupit – což nepředpokládám – k plošnému udělování svátosti křtu, pak nebudu moci souhlasit. Jsme správci Božích tajemství a svátosti církve zprostředkováváme, nikoliv vydáváme. Dobrý Bůh má mnoho možností, jak mezi námi lidmi působit. Rozhodně platí, že svátosti máme udělovat vždy a jen těm, kteří o to stojí, projeví svou vůli a jsou na to připraveni. Ovšem v srdci člověka Bůh jedná způsobem, který nám nemusí být vždycky zřejmý. Nemáme se nikdy stát překážkou, ale nástrojem.

V případě svátosti manželství je někdy nevěřící strana vedena k přijetí křtu ještě před církevním sňatkem. Ovšem člověk je ochoten udělat z lásky leccos. Není to slabý motiv?

Silný motiv pro přijetí křtu dospělého je právě v jeho svobodné a radostné odpovědi na Boží dar víry. Na takové zralé rozhodnutí je nutné čekat. Jistě že by bylo slabým motivem přijmout křest jen z lásky vůči druhé osobě. Bylo by to přijetí kvůli člověku a ne kvůli Bohu. V případě uzavírání manželství mezi katolíkem a nevěřícím proto církev vychází vstříc nekatolické straně po splnění určitých předpokladů. Doporučoval bych však, aby si katolická strana dobře uvědomila, že křesťanská výchova dětí bude hlavně její starostí.

Jste čerstvým biskupem litoměřické diecéze. Pastorační praxe ve svátostech je tu asi trochu jiná než na Moravě. Musí vycházet vstříc a otevírat se často nábožensky nedotčeným lidem. Není to určitá laboratoř církve, kde lze zkoušet nové pastorační přístupy i vzhledem ke svátostem – například předkřestním požehnáním, požehnáním partnerům.

Chytnu vás trochu za slovo. V naší diecézi si nebudeme hrát na laboratoř, ale ukážeme laskavou tvář církve v setkáních se všemi lidmi, kteří se dobrovolně a jakoby náhodou dostanou do naší blízkosti. Staronovost pastoračního přístupu může být v chápajícím přijetí člověka, který přijde se svými i třeba nepříjemnými otázkami, ale který se v nás může setkat též s představiteli církve překládajícími Boží nabídku – tedy vzhledem ke svátostem – jako drahocenný poklad, a ne podbízivě jako výprodej. Tzv. předkřesťanská požehnání, požehnání namísto křtu, resp. požehnání partnerům by, dle mého soudu, v našich litoměřických podmínkách působilo jako předstírání v nábožném hávu. S tím bych určitě, v souvislosti s udílením svátostí, nikdy nesouhlasil.