Jsem v rukou Božích, co více?

Vydání: 2014/12 Halík získal „náboženskou Nobelovku“, 19.3.2014, Autor: Alena Scheinostová

Téma: Matka Vojtěcha

„Od mládí se rozhodla pro svatost,“ charakterizuje Vojtěchu Hasmandovou S. M. Remigie Češíková SCB, postulátorka jejího kanonizačního procesu. U svého rozhodnutí vytrvala navzdory tvrdým životním zkušenostem.
 
Jen málo fotografií zachycuje Matku Vojtěchu (1914–1988) bez charakteristického úsměvu. Usmívá se i na posledních snímcích, kdy trpěla smrtelnou chorobou. Snímek archiv sester boromejek

Antonie Hasmandová – Tonečka vstoupila k boromejkám velmi záhy. Jaké pozadí mělo její povolání?

Tonečka se narodila na malé vesnici do početné křesťanské rodiny. Své povolání rozpoznala velmi brzy a už ve třinácti letech vstoupila k Milosrdným sestrám sv. Karla Boromejského. V porovnání s dnešními mladými lidmi, kteří činí životní volbu daleko později a s nemalým váháním, se skutečně jeví její vstup jako velmi časný a i tenkrát si jej musela u tatínka a celé rodiny vybojovat. Později, v roce 1969, o své volbě napsala, že své povolání rozpoznávala už mezi osmým a devátým rokem. U boromejek však již byla její starší sestra Fanynka, pozdější S. M. Simeona. Její příklad měl také svou váhu ve volbě Toneččina povolání. A později je následovala další sestra Anna, o dva roky starší než Tonečka.

„Tak tedy, Tonečko, jeď, ale neboj se vrátit,“ loučil se s Antonií její otec. Vrátila se?

Ne. Vstoupila do řádu ve Frýdlantu nad Ostravicí, kde v provinčním domě nedávno předtím sestry otevřely druhý noviciát a kde měly internátní školu pro chudá děvčata z hor. Protože zde bylo více dívek se jménem Antonie, dostala Tonečka čekatelské jméno Romanka. I když zpočátku velmi po rodině tesknila, v povolání vytrvala, navzdory tomu, že během jejího čekatelského období zemřel její tatínek – maminka jí zemřela již v dětství.

Kdy a proč přijala jméno Vojtěcha?

V roce 1933, po maturitě na Učitelském ústavu sv. Anny v Praze a vstupu do noviciátu. Při obláčce dostala jméno sestra Marie Vojtěcha a hábit. Jednou jsem ji slyšela, jak si vykládá své jméno – útěcha voje. Chtěla nás tím povzbudit, abychom hledaly smysl svého jména, své volby a toho, co nás v našem životě provází. V Praze ovšem nezůstala – ve druhém roce noviciátu odešla na noviciátní praxi do Třeboně vyučovat na řádové škole. Když podle jejích slov „krásný čas noviciátu“ utekl, zůstala ještě v Třeboni. Prožila zde nejdelší část své učitelské dráhy, až do uzavření škol během války v roce 1942.

Jak sestra Vojtěcha prožila válečná léta?

Nabídla se k pomoci sestrám v nemocnici ve Slaném. Udělala si rekvalifikaci na ošetřovatelku a neohroženě sloužila zraněným vojákům, a to i ruské a německé národnosti přes stále vyhlašovaný zákaz jim pomáhat. Povzbuzovala také ostatní sestry, aby se politického zákazu nebály a pro lásku k Bohu a k bližnímu dokázaly riskovat. Po válce odtud se steskem v srdci odešla do dívčí školy v Brně-Líšni, kde byla časem i ředitelkou. V roce 1949 však byly církevní školy zrušeny, čímž skončila její učitelská činnost.

„Věnujte Hasmandové náležitou pozornost, případně ji agenturně obsaďte,“ píší dokumenty StB v červenci 1952. Tehdy již byla Matka Vojtěcha představenou komunity boromejek v Prachaticích. Kdy byla zatčena a proč?

Od své generální představené Matky Bohumily Langrové přijala náročný úkol ukrýt v prachatickém ústavu mladého františkána 
P. Remigia Janču, který unikl zavření svého kláštera v roce 1950 a byl hledán StB. Spolu s ním i několika dalšími sestrami byla Matka Vojtěcha zatčena 27. srpna 1950 a odsouzena pro velezradu v uměle vytvořeném politickém procesu jako vatikánská špionka. Ve vězení prožila osm let, z toho ve vazební věznici v Českých Budějovicích třináct měsíců, po odsouzení v listopadu 1953 byla převezena do Pardubic, kde zůstala až do amnestie v roce 1960.

Na sklonku loňského roku byl vydán obsáhlý soubor její vězeňské korespondence. Komu z vězení psala? A jaký obraz nám její dopisy podávají?

Dopisů napsala opravdu hodně. Zachovalo se jich 140. Vyjadřuje jimi mj. své vztahy k příbuzným a ke svým řádovým sestrám. V jednom z prvních píše: „Jsem v rukou Božích, co více? A jsem spokojena se vším. Vím, že je to vůle Boží, abych Pánu Bohu takto sloužila, a to stačí. To sílí i blaží. Na vás všechny, všechny moc vzpomínám a duchem sleduji vaše práce, starosti, bolesti a snahy a snažím se vám pomáhat svým způsobem.“ Psala také dětem ze své rodiny: „Ani dálka, ani čas mi je nevzdaluje.“ Z dopisů, jež sama dostávala, čerpala, jak sama popisuje, „osvěžení, nabrání dechu k dalšímu chodu, velký svátek a zároveň únik všednosti, které se musíme bránit všichni“. A jindy vyznává: „Zde se člověk procítěněji modlí, vzdálenost pouta lásky ještě více posiluje, odloučení sbližuje. Člověk zde poznává život hlouběji.“

Ke svátkům a významným příležitostem psala, jak se spojuje s životem svých sester či rodiny: „Duchem jsem byla s vámi a plně prožívala introit Hodu Božího: ‚Vstal jsem a jsem teď s tebou!‘“ Dozvídáme se, že spolu s ostatními vězeňkyněmi na cele zpívala píseň 
sv. Františka a přidala k ní sloku na vězení.

Zdá se, že věznění nesla statečně a že ji nezlomilo.

O tom vypovídá jeden příklad. Komunistické vězení nedovolovalo politickým vězňům, aby mohli čerpat sílu z účasti na bohoslužbě a přijímání svátostí. Matka Vojtěcha spolu s dalšími jedenácti vězeňkyněmi napsala 29. 7. 1956 dopis generálnímu tajemníkovi OSN, který tehdy navštívil Prahu, s prosbou o náboženskou svobodu ve vězení. Dostala za to přísnější trest a na dva roky přemístění do tvrdšího vězení na Pankrác. I když 10. 5. 1960 na amnestii vězení opustila, byla ještě další léta sledována tajnou policií.

Generální představenou se stala v roce 1970. Jak se jí v podmínkách normalizace dařilo udržet život kongregace?

Byla zvolena krátce po Druhém vatikánském koncilu, její služba trvala necelých osmnáct let. Krátce před smrtí se sestrami děkovala za 150 let přítomnosti sester v Praze. S nadšením usilovala o povznesení svého společenství v duchu koncilu, šlo jí o hlubokou obnovu řeholního života podle přání církve. Zemřela 21. ledna 1988 po životě naplněném láskou a prací pro své společenství a pro církev. Ani uplynulých dvacet šest let od její 
smrti neoslabilo proud těch, kteří se na ni obracejí s důvěrou o přímluvnou modlitbu.

Jak byste zhodnotila její osobnost a působení?

Matka Vojtěcha v okolnostech svého života obstála. Od mládí se rozhodla pro svatost. Postoj víry jí pomáhal žít dobře a plnokrevně křesťanství v každém životním období, jak o tom svědčí ona sama v dopisech nebo jak o ní napsali druzí. Síla víry a pokojné přijímání těžkého údělu jsou nejpatrnější ve vězení, po zvolení do čela kongregace v období normalizace či v přijetí a prožití smrtelného onemocnění. Její kanonizační řízení postoupilo k poslednímu kroku před vyjádřením Svatého otce.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma

Diskuse

jsme v rukou Božích Vladimír F. 22.3.2014 06:37

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay