Jeho umučení bylo dvojnásobným zločinem

Vydání: 2011/20 Jaroslav Šlezinger, 10.5.2011, Autor: Jan Paulas

Kniha Marie Bohuňovské Zaváté šlépěje – osud sochaře Šlezingera je neobyčejně působivá a zároveň průkopnická. Půl století byly totiž stopy tohoto sochaře doslova zaváty, ale autorce se díky ne- uvěřitelné zaujatosti pro věc (ostatně knihu vydala vlastním nákladem) podařilo jméno Jaroslava Šlezingera znovu „objevit“ a upozornit na ně širokou veřejnost. Vedle její knihy vznikl o sochaři i dokument a jeho životní příběh přibližuje též putovní výstava – ta je nyní k vidění do 29. května v jeho rodné Jemnici.

Jak jste se „potkala“ s Jaroslavem Šlezingerem? Věděla jsem, že sousoší Zaváté šlépěje na jihlavském hřbitově je od sochaře Šlezingera a také že socha T. G. Masaryka, která stávala před místním gymnáziem, byla jeho dílem. Ale jinak jsem o něm a jeho díle nevěděla nic. Teprve v roce 2005, kdy jsem pracovala v Jihlavě jako galeristka, mě oslovil tehdejší předseda jihlavské Konfederace politických vězňů pan Zach s tím, že by sochaři Šlezingerovi rádi uspořádali výstavu k 50. výročí jeho úmrtí. A předal mi pár informací a fotografií s tím, že znovu přijde, až o sochaři shromáždí všechny dostupné materiály a vypůjčí jeho sošky od soukromých majitelů. Bohužel pan Zach náhle zemřel a já jsem chtěla splnit slib, který jsem mu dala. Proto jsem začala po sochaři pátrat, aby se mohla výstava uskutečnit. Pátrání po jeho díle mi přinášelo stále nové poznatky také o jeho životě. A velmi živě přede mnou vystupoval člověk, jehož osud mě začínal téměř fascinovat.

Který moment v jeho životě vás nejvíce zasáhl do srdce?

Určitě ten, když jsem uviděla reliéfky křížové cesty, které vytvořil ve vězení krátce před svou smrtí. Jako MUKL – muž určený k likvidaci – byl přinucen vytvořit velké sousoší na domě kultury v Ostrově nad Ohří. Byl už těžce nemocen a měl od svých věznitelů slíbeno, že až dokončí oslavné, pro socialismus typické sousoší, bude propuštěn na svobodu. Tedy pro vidinu svobody a ukončení utrpení ve vězení, pro vidinu setkání se svou manželkou a synem tvořil zadané „veledílo“. Ale pro sebe v nestřežených chvílích vytvořil reliéfky fascinující Křížové cesty, která je velice působivá a každého člověka hluboce dojímá. Stejně působivý je i text, kterým Křížovou cestu doplnil.

Čím je podle vás Šlezingerův osud tak výjimečný? Podobně postižených lidí byla za komunismu celá řada.

Ano a při pátrání po osudu jednoho mukla jsem poznala i mnoho dalších osudů nespravedlivě trýzněných, odsouzených a umučených lidí. Jenže Šlezinger nebyl jen věřícím člověkem, milujícím manželem a otcem, jehož režim nespravedlivě uvěznil. Byl také sochařem, který by určitě vytvořil spoustu umělecky cenných děl. To, že byl komunisty umučen, mi připadá jako dvojnásobný zločin.

Kniha v obrazovém doprovodu zachycuje i sochařovo dílo. Bylo těžké dostat se k jeho pracím půl století po jeho smrti?

Nebylo to zrovna jednoduché. Když byl Šlezinger zatčen, StB nechala rozbít a zlikvidovat prakticky veškeré jeho sochy. Zbyly pouhé modely – a ty byly v držení soukromých osob. Z větších prací zbylo sousoší Zaváté šlépěje v Jihlavě na hřbitově. Šlezinger je vytvořil jako symbolický pomník všem padlým, popraveným, umučeným, všem bezhrobým a poztráceným z obou světových válek. Jinak sochař vytvořil větší množství půlmetrových modelů těchto Zavátých šlépějí, protože byly určeny k prodeji – a ze zisku pak zakoupil kámen na téměř třímetrové sousoší na jihlavském hřbitově. V Hrotovicích na průčelí zámku zůstal zase sochařův reliéf na památku obyvatel, které zabila bomba na konci 2. světové války. Nejvíce jeho soch zůstalo v Jemnici na hřbitově a v kostele sv. Stanislava.

Znáte nějaký kuriozní případ, jak některé Šlezingerovy práce přečkaly komunistický režim?

Kuriozitou se dá nazvat, jak přežilo jeho poslední dílo, které vytvořil na svobodě – jde o sochu sv. Václava, patrona české země. Sochař už věděl, že je sledován StB. Téměř v předvečer svého zatčení přinesl hotovou plastiku do minoritského kláštera v Jihlavě a požádal řeholníky, aby sochu ukryli. Protože pod svícnem bývá největší tma, řeholníci sochu sv. Václava umístili hned vedle chrámových dveří na zeď bývalé svatováclavské kaple. Tam v klidu přežila celou totalitu a na stejném místě ji najdeme i dnes.

Pozoruhodný osud má i zmíněná Šlezingerova Křížová cesta…

Vznikla v Ostrově – tam nebyl tak přísný vězeňský režim jako v táboře „L“, kde byl Šlezinger předtím. Proto se podařilo přes civilní osobu, paní Štěpánku Balouškovou, propašovat postupně jednotlivé reliéfky z vězení. Paní Baloušková je posílala do Prahy sestře sochařovy manželky a ta je u sebe schraňovala. Šlezinger dokončil Křížovou cestu těsně před svou smrtí, proto se toto dílo dostalo do rukou jeho ženy až po jeho pohřbu – jako pozdrav, poselství i rozloučení. V roce 2003 se paní Šlezingerová rozhodla tyto reliéfky darovat městu Ostrov nad Ohří. Ostrovští toto dílo opravili a umístili do restaurované kaple sv. Floriána, která je dnes památníkem všech vězněných a umučených lidí na Jáchymovsku. Tady si dnes mohou Šlezingerovu Křížovou cestu všichni návštěvníci Ostrova prohlédnout a zapálit u ní svíčku.

V posledních letech se angažujete ve věci navrácení Šlezingerovy sochy TGM do Jihlavy. Jedná se ale o zcela novou sochu. Jak tomu rozumět?

Šlezinger inicioval vytvoření sochy prezidenta Masaryka v roce 1947. Jenže než se podařilo sehnat peníze, přišel únor 1948 a na všech místech republiky se sochy TGM naopak odstraňovaly. Jen v Jihlavě se tvořila. Stala se poslední sochou tohoto státníka, která byla v Československu vztyčena po únoru 1948. Její odhalení v září 1948 bylo manifestací jihlavských občanů za svobodu a demokracii – socha se stala symbolem hodnot, které TGM představoval. Ovšem vládnoucímu režimu se to vůbec nezamlouvalo – KSČ začala vyvíjet nátlak, aby občané podepisovali petici za odstranění sochy. Lidé však sochu, na kterou dali peníze, bránili a petici ignorovali. Proto komunisté nakonec nechali sochu TGM rozbít tajně jedné červnové noci roku 1961. V roce 2008 jsme založili spolek a vyhlásili sbírku na kopii původní Šlezingerovy sochy (podle zachovaného modelu), abychom toto dílo v roce 50. výročí jeho odstranění a 100. výročí narození sochaře vrátili do Jihlavy. Což je právě tento rok.

Letos tedy bude socha odhalena…

Ano, určitě. Odhalíme ji 28. října. A ráda bych poděkovala všem, kdo na ni přispívají.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay