Jedináček? Nic fatálního!

Vydání: 2005/47 Radosti a strasti jedináčků, 15.11.2005, Autor: Zuzana Burdová

V Katolickém týdeníku se často píše o problémech rodin s mnoha potomky. Nejběžnější rodina u nás ale vypadá jinak. Dítě je většinou jedno, maximálně dvě. Zastavme se tedy na chvilku u výchovy jedináčka. Znamená to nutně problém? Je zákonité, že se dítě vyrůstající bez sourozenců např. nebude umět dělit? O tom jsme si povídali s PhDr. Václavem Mertinem, vedoucím Katedry psychologie FFUK. Problém zná z psychologické poradny, ale i z vlastní zkušenosti. Vyrůstal totiž také bez sourozenců.

 

Česká republika patří mezi země s největším počtem jedináčků v Evropě. Co to o nás vypovídá?

Není to jen náš trend, tímto směrem jde celá západní Evropa. V průběhu doby se zcela ztratila potřeba mít hodně dětí, aby nás zajistily na stáří. Nerad bych se pletl do řemesla sociologům, ale myslím si, že minulý režim nabízel méně lákadel, takže řada lidí se celkem zákonitě obracela do rodiny. Nemyslím si tedy, že malý počet dětí je jen záležitost ekonomická. Prorodinná politika tohoto státu není dobrá, ale jen o peníze nejde. Dnes se do závaznějších vztahů pouštějí lidé starší. Dítě je totiž jednou z možných hodnot, která pro dvacetiletého člověka nemusí být tou nejvýznamnější. Může totiž dělat kariéru, cestovat, má spoustu možností. Když pak zestárne, uvědomí si, že to všechno jsou sice dobré, užitečné věci, ale může mu něco začít scházet. A to už někdy bývá pozdě.

Je jedno dítě v rodině vůbec optimální stav?

Rodina s větším počtem dětí je jistě výhodnější. Když ale máte jedináčka, není to v žádném případě fatální stav. Sourozenci se samozřejmě od sebe jednodušeji učí ty dobré věci jako třeba „dělit se“. Na druhou stranu se snadno učí i ty špatné, takže zobecnit se to nedá. Každé společenství má svoje. Záleží především na rodičích.

Dá se nějak zamezit negativním dopadům „jedináčkovství“ na osobnost?

Nedoporučoval bych nic speciálního. Dospělí si sami musí uvědomit, čím by dítěti mohli ublížit. Od určitého věku jsou pro dítě například důležití vrstevníci. Dospělí mu nejsou vždy partnerem, a proto není vhodné dítě uzavřít doma. Jedináčka také musí držet trochu zkrátka, nemohou mu dát všechno, co si přeje (z výchovných důvodů). Musí se zkrátka snažit zajistit mu alespoň v něčem takový život, jako kdyby měl sourozence. A třeba na to dělení musí myslet oni, dítě samotné to nenapadne.

Pohled na jedináčky se z hlediska psychologie v minulém století dost měnil...
Řada věcí se brala téměř fatálně. Panoval názor, že když jste jedináček, tak jste téměř úchylný. Psychologie si teď mnohem víc uvědomuje, jak je to všechno složité. Například dítě s o hodně starším sourozencem - není sice samo, ale je rozmazlované možná víc než leckterý jedináček.

Optimální jsou tedy podle vás tři děti?

Já to nevím, ale kdybych si mohl vybrat, určitě bych chtěl mít více sourozenců. Jako dítě bych byl rád i za jednoho parťáka, teď už bych chtěl mít více sourozenců - tak dva, tři. To jen sděluji svůj názor.

Já myslela, že máte nějakou zkušenost třeba z poradny, že nejlepší jsou dvě, tři nebo čtyři děti...

Ne, ne. Nejlepší k čemu? Teď jsem se setkal s rodinou, která měla čtyři svoje a dalších dvacet dětí v pěstounské péči. Někdo jim vyslovoval obdiv. Pěstounka jen mávla rukou, a řekla, že už je to potom úplně jedno.

 

V internetových diskusích se často maminky ptaly, jak dítěti vysvětlit, že už nebude mít sourozence? Třeba ze zdravotních důvodů maminky...

Nevím, jaké k tomu mají tyto rodiny důvody, ale pokud to není důvod, který by někoho znevažoval (např. já bych chtěla, ale táta nechce...), tak si myslím, že je třeba to na úrovni dotyčného dítěte normálně říct. Sám jsem to nikdy nemusel vysvětlovat, ale asi bych to řekl takto: „Je to kvůli zdravotnímu stavu, už to nejde.“ Dítěti to stačí, dál nepátrá. Tedy pravdivě, jednoduše odpovědět. Dítě bere rodinu takovou, jaká je. Většinou se neptá, proč jsou věci dané právě takto. Ani já jsem neprošel životem s pocitem, že bych chtěl mít sourozence. Bral jsem život prostě takový, jaký byl.

 

Existuje něco jako vhodný či nevhodný věkový rozestup mezi dětmi?

Jednoznačně ne. Záleží na mnoha faktorech a svou roli hraje i řada náhodných faktorů. Když potom jdete životem delší dobu, zažijete stejnou konstelaci jednou bezvadnou a jednou úplně špatnou.

 

Starší děti na ty mladší často žárlí. Nehraje zde svou roli i fakt, že po narození mladšího dítěte uděláte z toho staršího najednou „velkého“, který už má být rozumný...

Určitě ano. Pro dítě je nový člen rodiny vždycky vetřelec. Rodina do té doby nějak fungovala a najednou se musí přizpůsobit. Zde vstupujeme do hájemství malého dítěte, které je hodně zaměřeno samo na sebe. Doteď bylo středem rodiny a najednou není. Záleží na tom, jak to dospělí ošetří. Rodiče si někdy neuvědomí, že dítě nemusí chápat všechny souvislosti. Menší dítě objektivně potřebuje víc pozornosti, starší se automaticky stane tím „velkým“. A přitom je to pořád to tříleté tele. Jenže najednou nemá rodiče jen pro sebe. Důležité je dopřát mu vždycky alespoň chvilku, kdy bude mít pocit, že je má i nadále jen pro sebe. „Teď není ani táta, ani ségra, ale jenom ty.“

Rodiče mají také tendenci naložit na staršího potomka víc, než je v tu chvíli schopen unést. Když byl jedináček, nikdy mu neřekli: „Už jsi velký, tak pochop, že...“ A najednou to začnou používat. „Být starší“ ale musí pro dítě zároveň znamenat i nějaké výhody. Klademe na něj větší zodpovědnost, tak by měl mít i nějaké privilegium, například podívat se na něco v televizi. Rodiče na to musí myslet a výhodu dítěti zdůrazňovat.

Některé děti jsou velice náročné, a proto mají někteří rodiče z  narození druhého dítěte obavu...

Nikdo vám nezaručí, že druhé dítě nebude ještě náročnější. Ale u druhého potomka už rodiče nejsou tak úzkostliví. My jsme třeba první dítě neustále vážili a u druhého nás to už ani nenapadlo. Druhé děti bývají méně problémové. Často totiž maminky svoje úzkosti přenášejí na první dítě, u druhého už bývají v pohodě, a pak je v klidu i dítě.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay