Vydání: 2004/45 Dušičky, 3.11.2004, Autor: Petr Lindr

Co vás napadá při pohledu na list kalendáře s daty 1. a 2. listopadu? Jak porozumět bytí našich zesnulých?
První listopad je svátkem všech známých i neznámých svatých, já vzpomínám vždycky především na ty neznámé. Chovám nejhlubší úctu ke všem zejména chudým a všelijak tělesně i duševně postiženým svatým lidem, k těm, kteří se nedali přemoci svým postižením nebo chudobou a žili před Boží tváří i před tváří světa pokojně.

Když chci lépe porozumět památce zemřelých, vzpomenu si na přirovnání sv. Tomáše Akvinského. Ten popsal způsob, jakým Pán Bůh vidí svět, takto: „Je to něco podobného, jako když se díváte z věže hradu oknem na pochodující vojsko - jde ve trojstupech nebo v pětistupech a vy vidíte jen ty řady, které jsou právě před vámi. Vojsko, které už přešlo, symbolizuje jakoby minulost, vojsko, které vidíte průzorem okna, přítomnost, a vojsko, které teprve přijde a o kterém vy v této chvíli nemáte ani tušení, pak budoucnost. To je náš pohled na svět, na život. Kdežto Pán Bůh je jako někdo, kdo stojí na věži tohoto hradu a vidí vojsko úplně celé. Před ním není žádná minulost, protože ti, kteří se už z našeho zorného pole ztratili, stále pochodují, a ti, kteří pod naše okno teprve přijdou, tedy ti budoucí, jsou rovněž v této chvíli pochodující.“ To se mi zdá jako velice výstižné podobenství, protože život je něco trvalého a my jej nemůžeme rozdělit na život na této zemi a nějaký další život. Život je jen jeden jediný. A pro nás, kteří spoléháme na Pána Ježíše, je věčný.

Tento pohled není čistě jen pohledem sv. Tomáše, ale je také podpořen Písmem. Co o tom říká Bible?
Je mnoho citátů, které bych docela rád uvedl, protože jsou opravdu velmi krásné. Připomenu alespoň dva. U sv. Lukáše 20,38 Ježíš říká: „On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi.“ A v listě Římanům 14,7 pak zdůrazňuje: „Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu, Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu,“ - neustále tedy jsme před Boží tváří.

Je tedy potřeba brát život jako jeden, bez rozdělování na život zde a nějaké jiné pokračování po smrti?
Je pro nás přínosnější vědět, že do věčného života už jsme vstoupili. V listě Římanům svatý Pavel píše: „Jsem si jist, že ani smrt ani život (...) ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Ježíši Kristu, našem Pánu.“ (Ř 8,38). Život vnímáme jako něco souvislého a jestliže Pán Ježíš o věčném životě mluví, pak už musel začít, přičemž my jsme už do něho vstoupili.

Co Písmo říká o životě člověka a věčném životě?
Evangelium je plné slov Pána Ježíše o životě: „Přišel jsem, aby život měli a měli ho v hojnosti...“ (J 10,10); „neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16). Dále Pán Ježíš řekl: „Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (J 17,3). To znamená, že věčný život je něco, co je vlastně smyslem naší existence. Je třeba se setkat s Bohem. Kdy? Teď!

Kdy tedy vznikla tradice úcty k zemřelým?
O pozornosti, která byla věnována zemřelým od křesťanského, víme odpradávna. Svatá Monika, maminka svatého Augustina, řekla: „Pochovejte mé tělo kdekoliv, s tím si nedělejte starost, jen o to vás prosím, pamatujte na mě u oltáře Páně.“ Sv. Cyril Jeruzalémský zase prohlásil: „Jsme přesvědčeni, že modlitby při mši velmi prospívají duším zemřelých.“ Ale teprve z lyonského koncilu (1274) máme zápisy o očišťování zemřelých a teprve na basilejském koncilu (pokračujícím ve Ferraře a Florencii, 1431-49) se stanovilo, že lidé, kteří zemřeli a nebyli dostatečně sjednoceni s Pánem Bohem, dojdou k odstranění tohoto nesouladu v očistci.

Můžeme my nějak pomoci zemřelým v jejich cestě přibližování se k Bohu?
Když vzpomínáme na zemřelé, podle katechismu modlitbou i almužnou a odpustky, vyjadřujeme jim svou vděčnost a ochotu pomáhat. Někdy mě napadne, že kdyby ještě někteří moji blízcí dnes žili, jednal bych s nim přece jen trochu lépe, než když byli naživu. A tak jsem rád, že Ježíš řekl, „...cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Tím tedy můžeme dokázat, zda podobné výčitky bereme vážně. Jestliže žijeme v Božím světě a jestliže Pán Bůh je někdo, komu všechno patří, kdo je nade vším, kdo má rád každého a kdo je otcem skutečně všech lidí, znamená to, že cokoliv udělám pro druhého, má úžasnou hodnotu. S těmi, kteří jsou kolem nás, tedy dnes jednejme tak, jako bychom jednali s Pánem Ježíšem.

Pán Bůh miluje tedy všechny bez výjimky? I ty, jimiž občas pohrdáme?
Pán Bůh měl přece zájem i o občany Ninive, města proslulého svou zhýralostí, které bylo symbolem všeho ošklivého, a dokonce mu záleželo i na dobytku, který tam byl (viz Jon 4,11). A jerišská nevěstka Rachaba je dnes v rodokmenu Pána Ježíše (viz Mt 1,5). Pán Bůh je skutečně otcem všech lidí a má zájem o každého člověka.

Máme od Ježíše příslib věčného života, a přesto i my, věříc, mnohdy trpíme strachem ze smrti. Jak je to možné?
Strach patří k našemu životu. V Písmu je často psáno „nebojte se“, protože strach v nás zůstává neustále. Nezapomeňte, že strach ze smrti plyne také z ponížení člověka, který umírá. Smrt se vás nezeptá, zda jste už dokončil, oč jste usiloval, zda jste už připraven, zda se vám právě tato chvíle a tento způsob umírání zdá správný a dostatečně důstojný. Nebudete moci nic změnit, vše se rozhoduje mimo vás. Vás se v tomto tak důležitém okamžiku nikdo nebude dotazovat, jak se právě cítíte. A to je velmi ponižující pro nesrovnaného člověka. Jedinou pomocí, kterou znám, je přijmout Ježíšovu nabídku spásy.

Vraťme se k zesnulým. Mají pro ně význam naše modlitby?
Mají význam jak pro zesnulé, tak současně pro nás. Od prvních křesťanských století se na zemřelé myslelo, lidé chodili ke hrobům. Mše svaté se konaly v katakombách, potom se začaly ostatky mučedníků a svatých dávat do oltářů, aby tím živí byli v neustálém kontaktu se zemřelými. Modlitba je vždycky pomocí, protože při ní si uvědomujeme svoje spojení se všemi a s Bohem. Modlitba nás se zemřelými spojuje víc než květiny a pěkné náhrobky. Když se „zařadíme“ mezi ty, kteří nás předešli, cítíme s nimi a uvědomujeme si, že všichni společně tvoříme před Boží tváří jednotu církve. Ještě by se podle mě hodilo připomenout Ježíšovo slovo: „Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. (...) Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení“ (J 5,25.28).

Proč se vám tohle místo z evangelia líbí?
Je mi na něm milé to, že se jedná zase znovu o životě - „kteří uslyší, budou žít“. Dokonce to nemusím vztahovat výlučně na mrtvé v hrobech, ale i na „mrtvé“ lidi, kteří podle starého vousatého vtipu „umřeli ve třiceti a byli pohřbení v osmdesáti“. Možná jde Ježíšovi i o ty, kteří se od svých třiceti let vůbec nezměnili. Už ve třiceti všechno znali, všemu rozuměli, všechno jim bylo jasné, všechno nové a neznámé jim bylo lhostejné. Přitom nic kladného neudělali, nerozvíjeli se, nepřemýšleli o svém životě. Možná Pán Ježíš myslel i na lidi takto „mrtvé“, kteří si také mohou všimnout jeho hlasu, a být tak oživeni.

Mnozí z nás si neumějí život na věčnosti představit. A přitom věčnost začíná už zde na zemi. Co je tedy pro nás v tomto čase nejdůležitější?
Zásadní je myšlenka, že ať jsme živí, nebo mrtví, patříme Pánu. Je zbytečné přemýšlet a spekulovat o tom, jaké to bude. Svatý Pavel nám říká: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh, těm, kdo ho milují.“ (1Kor 2,9) Jestliže Pán Bůh je někdo, kdo je větší než my, kdo vymyslel tento krásný svět a celý vesmír, nemůžeme si vymyslet něco lepšího, spravedlivějšího, než vymyslel on. Hleďme si tedy života, chovejme se tak, abychom ho jako věčný žili už na zemi, abychom ho žili podle Boží vůle. „Náš domov je v odvěkém Bohu, na jeho věčných pažích,“ je napsáno v Páté knize Mojžíšově (33,27). Nebojujme o přízeň lidí, protože máme zajištěnu přízeň Boží navěky.