Jak zaslechnout Boží volání

Vydání: 2007/13 Proč mladí lidé (ne)vstupují do řádů?, 27.3.2007, Autor: Kateřina Šťastná

Někteří lidé mají odjakživa jasno a vědí, že jejich místo je v klášteře, jiní ale třeba dlouhá léta hledají a ptají se po Boží vůli. „Jak jste to hledání prožívali vy?“ Na to jsme se zeptali několika řeholníků a tady jsou jejich „příběhy“:

„Oslovili mě benediktini“
Anežka Najmanová OSB

V dětství a v dospívání o řeholním životě neuvažovala. Nejednou byla zamilovaná, a tak přemýšlela spíš o životě v manželství. Když ji v roce 1988 oslovila františkánská spiritualita, začala se o ni více zajímat a docházet do komunity v Brně, ale jak sama říká, Boží volání zatím nevnímala. Pak se objevil v jejím životě jeden mladý muž... „Věřila jsem, že ten kluk nestojí na mé životní cestě náhodou, a tak jsem rozhodla žít naplno tuto známost a zároveň nechala Bohu volný prostor, aby mohl zasáhnout, pokud pro mě vybral jiné povolání než k manželství. A Bůh skutečně zasáhl právě v době, kdy jsme už trochu pomýšleli na svatbu,“ vzpomíná. Setkala se totiž s Prokopem Siostrzonkem OSB a díky němu pocítila potřebu poznávat benediktinskou spiritualitu. „V tu chvíli mi bylo jasné, že moje životní cesta je zasvěcený život,“ říká sestra Anežka. „Myslela jsem, že vstoupím do řádu hned po promoci na Stavební fakultě VUT v Brně, ale ukázalo se, že benediktinky v Čechách už dávno neexistují,“ vzpomíná. „Bylo to takové období hledání mezi povoláním k manželství a k řeholnímu životu, a pak zase rozhodování pro danou spiritualitu.“ Nakonec, v pětadvaceti letech, vstoupila do kláštera benediktinek v polském Przemyslu. Nyní je benediktinkou 15 let, žije v mnichovské komunitě Venio a dá-li Bůh, v budoucnu založí spolu s dalšími sestrami první český klášter benediktinek v Praze na Bílé hoře.
„Když se teď dívám zpět, vidím, že to období hledání Boží vůle bylo pro můj další život v klášteře zásadně důležité. Když jsem totiž několik let jen cítila, že Bůh něco od mě chce, ale nevěděla přesně co, naučila jsem se naslouchat a vnímat Boží znamení v každodenních událostech s očekáváním, že snad právě ten den mi Bůh ukáže další krok,“ říká sestra Anežka. Z rozhodnutí se k zasvěcenému životu prý strach neměla: „Sama se divím, že jsem například neměla obavy jít do zahraničí aniž bych věděla, zda se někdy vrátím do Čech. Vzpomínám si, jak příbuzní říkali, že je přece v Čechách tolik řádů, které potřebují nová povolání, proč tedy chci jít do zahraničí? Odpověděla jsem, že je to asi tak, jako by se ptali, proč si chci vzít Karla ze sousední vesnice, když si můžu vzít Pepu z naší vesnice...“

V sedmnácti do kláštera
Ludmila Pospíšilová OSF

„Ten moment rozhodování u mě přišel velmi nečekaně. Během jedné noci, kdy jsem nemohla spát, jsem najednou hrozně intenzivně pocítila, že po mně Pán chce, abych vstoupila do kláštera,“ vzpomíná Ludmila Pospíšilová z řádu školských sester sv. Františka. „Prožila jsem velmi silný vnitřní boj, protože jsem na toto volání nejdříve nechtěla říct ano. Ale najednou jsem si uvědomila, že sice mohu říct ne, ale že mě Pán Bůh stvořil pro zasvěcený stav a že jeho volání bude tak silné a intenzivní, že i kdybych neřekla ano hned, stejně bych to jednou udělala. Navíc bych ztratila spousty energie a času. Tak jsem si řekla, že nebudu prodlužovat své utrpení a řeknu ano.“ Vzpomíná, že okamžitě po tomto rozhodnutí pocítila obrovský klid. Jen prosila Boha, aby jí pomohl: bylo jí sedmnáct let a neměla představu, jak se vstupuje do kláštera. Znala jen tajnou komunitu školských sester, které působily v její farnosti na Spořilově... Jen pár dní poté ji pozvaly na setkání s provinční sestrou Emou Kovářovou. „Do smrti nezapomenu na to, jak se mnou jednala přímo a na rovinu. Ona mi tehdy řekla: Nemůžeme ti nic nabídnout, ani bezpečí, zázemí, žádné jistoty. Když vstoupíš k nám, může tě čekat maximálně vězení. Já jsem jí na to odpověděla: Ale já to beru. Ona se usmála a řekla: Tak, sestřičko, dobře, tak začneme...“
Do kandidatury nastoupila sestra Ludmila v roce 1977 – ještě během studia na zdravotní škole – o dva roky později pak vstoupila do noviciátu. „Měly jsme tajné komunity, takže nás bydlelo třeba pět sester pohromadě. Společně jsme se modlily, pak jsme šly každá do práce a večer jsme se zase věnovaly našim modlitbám, tajnému studiu teologie a podobně.“ S úsměvem vypráví, že i přes její „zoufalý“ kádrový profil tehdy dostala místo v nemocnici, protože tam byl nedostatek personálu. Sestry tehdy chodily v civilu a mnohé nemohly ani doma říct, že žijí zasvěceným životem. Její rodiče to ale věděli. „Bratr je františkán, takže když jsem se rozhodla i já, bylo pro ně těžké, že mají obě děti v klášteře, a ještě k tomu v tajném. Ale přijali to velmi statečně a pomáhali nám,“ vzpomíná sestra Ludmila, která je letos řeholnicí již dvacátý sedmý rok.

„Čekal jsem na boží rozhodnutí“
František Hylmar SJ
Poprvé si uvědomil, že možnost být knězem by se mohla týkat i jeho, asi kolem maturity. Ale vystudoval geodezii a kartografii na stavební fakultě v Praze a nastoupil do Geodetického a kartografického podniku...„Kolem maturity jsem to odložil a odkládal jsem to dál a dál a čekal, až mi Bůh vyjasní, jaká je má cesta. A pak jsem najednou viděl, že už mi Bůh dál nic nesdělí, že čeká na mé rozhodnutí. To přišlo až v 32 letech,“ říká František Hylmar, provinciál jezuitů. Na otázku, jak v těch dvaatřiceti letech prožíval Boží povolání, říká, že to nebylo vůbec jednoduché. „Bylo to spojeno s mnoha obavami, které v podstatě vyplývaly z toho, že jsem nevěděl, do čeho jdu.
Sice jsem měl kolem sebe příklad kněží, zvlášť jezuity P. Tichého v Hradci Králové, ale nevěděl jsem přesně, co vlastně řeholní a kněžské povolání obnáší. Sice jsem byl z věřící rodiny a chodili jsme do kostela, ale má představa o víře nebyla moc rozvinutá, takže v tomto ohledu to pro mě byla opravdu fuška... A pak ještě dost dlouho trvalo, než jsem si opravdu ověřil, že intuice, kterou mě Pán Bůh vedl, byla správná, a že se vyplatilo všechny nejistoty vydržet a učit se důvěřovat,“ říká P. Hylmar, který je letos v řádu jezuitů osmnáctým rokem. Dodává, že o životě v manželství sice uvažoval, ale v podstatě až do svého rozhodnutí pro Boha neměl žádný vztah. „Potom jsem se paradoxně zamiloval, ale bylo vidět, že to není moje cesta, a jsem za tuto zkušenost vděčný,“ říká kněz.
Všem mladým lidem pak radí: „Křesťan by si měl otázku po svém životním, nebo lépe Božím povolání vůbec položit. Některým je odpověď víceméně jasná a je to dobře. Ti ostatní by si měli najít někoho, s kým by mohli mluvit o svém životě, o Božím volání, třeba v exerciciích...“


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay